Psycholog radí: Co dělat, když otec nedokáže milovat svou dceru

Na naši dceru Adélku jsem se načekala dlouhých 12 let. Mezitím jsem dvakrát potratila a při třetím těhotenství jsem umírala strachy, že to zase špatně dopadne. Když se překutálel třetí, pro mě kritický měsíc, protože o obě děti jsem přišla právě v něm, hrozně se mi ulevilo. Tak teď se to snad už konečně podaří, v mých 41 letech!

Až do konce čtvrtého měsíce mi bylo báječně, žádné ranní nevolnosti, manžel se mohl samou péčí o mě přetrhnout, oba jsme se na miminko těšili. Potíže začaly v pátém měsíci. Měla jsem vysoký tlak, otékalo mi celé tělo a nakonec mě s rizikovým těhotenstvím hospitalizovali.

Manžel za mnou denně chodil a dodával mi odvahu: „Neboj se, všechno dobře dopadne, jsi pod kontrolou a v těch nejlepších rukách.“ Sice jsem měla super péči, ale můj stav se zhoršoval. V ohrožení života jsem byla já i moje dítě a lékařské konsilium nakonec rozhodlo o předčasném porodu císařským řezem.

Adélka se narodila ve 28. týdnu těhotenství, měřila 35 cm a vážila 655 g. Když mi ji třetí den po porodu na jipce ukázali, v inkubátoru a napojenou na spoustu hadiček, rozplakala jsem se. Vlastně ani nevypadala jako dítě, spíš jako maličká červená scvrklá opička. „Je to statečná mladá dáma,“ řekl mi s úsměvem lékař. „Dýchá sama, dáváme jí na několik hodin jen podporu dýchání. Zatím to vypadá dobře, ale komplikace nelze ještě vyloučit.“

Od první chvíle jsem ji milovala a těšila se, až začneme s takzvaným klokánkováním, přikládáním nedonošeného miminka mamince na prsa. Ani nedokážu popsat ten pocit, když mi ji konečně na hodinu vyndali z inkubátoru a položili na hruď. Manžel stál rozpačitě opodál a mlčel.„Klokánkovat můžou i tatínkové. Nechcete si to příští týden zkusit?“ zeptal se lékař manžela. „Ne ne, je moc malá, bojím se.“ Ale já v té větě a hlavně v mužově odtažitosti, ve výrazu jeho tváře cítila ještě něco jiného než strach. On nevnímal Adélku jako svoje dítě, byla pro něj zklamáním. Těšil se na aspoň tříkilového cvalíka, těšil se, jak bude ukazovat kolegům a kamarádům fotky krásného miminka. Naše dcera krásná nebyla, byla těžce nedonošená a její budoucnost nejistá.

Ale měla se k světu, přibývala na váze, já za ní denně chodila, klokánkovala, odsávala mateřské mléko, pak jsme začali i s kojením, moje vymodlená holčička neměla žádnou vrozenou vadu, a když už vážila dvě kila deset, pustili ji domů. Miniaturní oblečky jsem sehnala na internetu, nejmenší velikost, která se dala v obchodech koupit, byla padesátka, a Adélka měřila po propuštění 40 cm.

V porodnici jsem se naučila tu živou panenku koupat a přebalovat, doma se pokoušela zapojit do péče o holčičku i manžela, ale marně. „No podívej se, jak je krásná, má tvoje oči a už se i usmívá,“ říkala jsem a dávala mu ten uzlík do náruče. On ale pokaždé uskočil - jako bych mu nabízela prašivé štěně. „Raduješ se předčasně. Vůbec nevíme, co se ještě může stát. Čekají nás jen samé starosti. Možná ji ani neměli zachraňovat.“ Zděšeně jsem na něj zírala. Jak to mohl vůbec říct?! Vidím, že ji nemá rád, nejspíš ani mě ne, dokonce mě obvinil, že neumím dítě donosit, a doma se teď vyskytuje čím dál tím míň. Mám vytouženou milovanou a zdravou holčičku, ale manželství se mi rozpadá.

Psycholog radí

Novopečený taťka se projevil jako nebetyčný trouba. Přesto lze alespoň v něčem jeho chování pochopit. Rozhodně si nemyslím, že by muselo vést k rozpadu manželství. Neznám příliš mnoho otců, kteří by se s radostným křepčením věnovali „klokánkování“. Pochopit se snad dá i to, že na svou dcerku tak trochu žárlí. Roli může hrát i prostá únava. Řadu týdnů žil i on v napětí, zda se tentokrát podaří těhotenství udržet, nebo to bude další z neúspěšných pokusů. Zatímco Mileně byla věnována všestranná péče - od medicínské až po podporu okolí, on byl na všechno to trápení tak trochu sám. A přitom se měl projevovat jako ten statečný a silný chlap.

Dcerčina nedonošenost byla pak možná jen poslední kapkou. Muži bývají hodně orientováni na výkon a rádi se svými úspěchy tu a tam pochlubí. Včetně těch, za něž téměř (někdy vůbec) nemohou - třeba zdravým a krásným potomkem. Můj dobrý přítel, později prima táta, před časem řekl, že si vztah ke svému prvorozenému synkovi našel až ve chvíli, kdy ztratil „původní podobu netopýra“. Je pravděpodobné, že časem bude i Adélka tátova princeznička. Bylo by škoda nechat dojít věci tak daleko, aby s ním nemohla vyrůstat.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky