Jenže kamarádky postupně umíraly, zbyla jen jedna - Karla. Ta ale byt přenechala vnukovi a přestěhovala se do domova důchodců. Je to daleko a maminka za ní jezdí jen zřídka, i když stále řídí svoje auto a ve svém věku nemá ani brýle! Věřila jsem, že společné soužití bude pro nás obě fajn, ale ona mě začala komandovat, jako by mi bylo patnáct. „Ty si nebereš teplou čepici, Andulko? Nastydne ti hlava. Víš, že tělesné teplo odchází z těla nejvíc hlavou. Na, tady máš kulicha.“ Abych ji uklidnila, nasadila jsem si tu obludu na hlavu a ještě si nechala omotat krk příšernou šálou, kterou mi upletla. Hned za dveřmi jsem kulicha strčila do tašky, totéž jsem provedla se šálou, leč maminka mě sledovala z okna.

Po návratu z práce jsem dostala „čočku“ jako puberťák. „Jsi pořád moje dítě,“ horovala, „mám právo říkat ti svůj názor a ty ho máš respektovat!“

Kulichem a šálou to však neskončilo. Maminka mi vytýkala, že peru prádlo ve špatném prášku (moc kouká na televizi), nabádala, abych vařila podle televizních receptů toho a toho, kritizovala, že chodím z práce pozdě a kdo ví, kde a s kým trajdám, že si kupuju moc mladistvé oblečení… To všechno však byly zanedbatelné maličkosti ve srovnání s tím, co nastalo, když jsem mamince představila svého přítele.

S Lubošem, také vdovcem, jsem se seznámila díky kolegyni v práci a byla z toho láska na druhý pohled. Chodili jsme spolu rok, než jsem našla odvahu ho mamince představit. Tvářila se jako Nemesis, rty semknuté, že by do nich ani žiletka nevklouzla. A kromě pozdravu neřekla slovo.„Mami, tobě se Luboš nelíbí?“ zeptala jsem se, když přítel odešel. „Nelíbí? To je slabé slovo!“ vyjela na mě. „Podvodník to bude, stačí ten jeho kukuč. Jde mu jen o tenhle byt a o naši chalupu! Oškube tě jako slepici!“ Vysvětlila jsem mamince, že Luboš vlastní vilku, na kontě má slušnou sumičku a že mě má rád a chce si mě vzít.

„Vzít si tě? To nemyslíš vážně! Jako že se odstěhuješ do toho jeho baráku a mě tu necháš samotnou? Proto sis mě k sobě nastěhovala? Abych byla zase sama? No, to jsem si nezasloužila, takový osud, za všechno, co jsem pro tebe udělala, myslela jsem, že budeme už pořád spolu. Holka, ty nemáš rozum! Ne, na vdavky zapomeň, jen přes mou mrtvolu!“ Koukala jsem na ni a vůbec jsem tu její litanii nechápala. Maminka, která si vždycky dělala, co chtěla, nesnášela, když jí kdokoli mluvil do života, i mě nechávala žít podle mých představ, mi najednou poroučí, co mám dělat? Jen proto, aby ona byla spokojená?

Řekla jsem jí, že v Lubošově vilce je dost místa pro všechny, takže tam může žít s námi, bude-li chtít, Luboš s tím i počítá a mezi námi dvěma se nemusí nic změnit.

„Všechno! Všechno se změní!“ rozčilovala se a propukla v pláč. „Že bych měla žít s cizím chlapem v jeho domě? Tak to si ji rovnou hodím, tu mašli, to bych od tebe nečekala, od vlastní dcery…“ Lkala a lkala. Popadl mě vztek i lítost současně. Vím, že mě maminka bude časem opravdu potřebovat, ale Luboše se nevzdám. Vůbec nevím, jak tuhle situaci vyřeším.

Anna

SLOVO ODBORNÍKA

PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog

* Vydírání je jedna z přinejmenším párových aktivit. Jako u jiných, často mnohem příjemnějších, jsou k ní vždy třeba minimálně dva - vydírající a vydíraný. Ve chvíli, kdy se jeden z nich rozhodne, že se na této činnosti nemíní nadále podílet, zlovolná hra zajde záhy na úbytě.

* Vede-li naopak vydírání k úspěchu, může se jednat téměř o nekonečný příběh. Vydírající potom většinou přitvrzuje. Včera to byly kulíšky na hlavu a ošálení krčku, dnes výhrady vůči Lubošovi, zítra může maminka pronést další ze svých katastrofických hrozeb třeba jen proto, že se Anna rozhodne dívat na jiný televizní seriál, než by si ona byla přála.

* Proč se ale jejich dosud nadmíru harmonický vztah tak zvrtl? Vysvětlení je celkem prosté, něco podstatného se změnilo - rozhodly se sdílet společné teritorium. Tím se pocitově mohla alespoň jedna z nich vrátit spoustu let nazpět, do doby, kdy žily pod jednou střechou. Pak se nelze divit, že pětapadesátiletá Anna „zázračně omládla“ o 40 až 50 let a maminka v ní opět vidí tu malou holčičku, která by se bez jejích dobře míněných, byť nevyžádaných rad dostala na nebezpečné scestí nebo do špitálu se zápalem plic.

* Navíc obě ženy žily už nějakou dobu samy, a proto i sama adaptace na společné soužití mohla přinést potíže. Něco lze „ošetřit“ už na počátku jasně danými pravidly, pokud však nejsou dodržována, případně po společné dohodě modifikována, jejich hodnota se limitně blíží nule.

* Anně by nepochybně neuškodila kapka větší asertivity. To je dovednost, kterou si lze nácvikem poměrně snadno osvojit.