Ale je to vůbec můj vlastní vnuk? Nevím. Není to dítě lásky, jen výsledek krátkého flirtu a, jak tvrdí můj syn Julius – otec malého Vincenta, jednoho jediného sblížení s Alicí. Byly mu čtyři měsíce, když ho Julius uviděl poprvé. A třeba by ho ani nikdy nepoznal, kdyby Alicini rodiče nenaléhali, aby jim prozradila jméno otce svého dítěte. Nechtěli peníze, nežádali alimenty, toužili jen vědět, kdo je otcem jejich vnuka. A byli rádi, že je to můj syn, učitel výtvarné výchovy a dějepisu. Kromě toho, že je chytrý, je také hezký. Dobrý genetický základ.

Ostatně ani Alice není ošklivá, naopak. S tmavými vlasy do pasu a zářivě hnědýma očima mandlového tvaru a s pletí jako světlá káva působí velmi exoticky. Její rodiče pocházejí z Argentiny. Na několik let se usadili v naší republice, živí se prodejem vín a exotických produktů. Alice je malířka. Mladá a nadějná, s Juliem se seznámila na vernisáži svých obrazů. Krátká známost, vzájemné okouzlení, jedna společná noc. Oba říkají totéž. Je možné zplodit dítě během jednoho milování? Jistěže se takové věci dějí.

Jenže Vincent se Juliovi vůbec nepodobá. Syn je modrooký blonďák, vnuk má tmavé vlasy, světle kávovou pleť a hnědé mandlové oči po matce, má stejný tvar obličeje jako ona a dokonce i ruce má stejné, už teď je to zřejmé. Marně hledám stopy po podobě s mým synem a nenacházím žádnou, i když bych si to tolik přála!

Miluju Vincenta. Je to okouzlující dítě! Vydrží hodiny capat na výletě a ještě se vyptává, jak se jmenuje ta která kytka! Kvůli němu jsem si musela dokonce koupit atlas rostlin. Mám Vincenta radši než dvě děti své starší dcery Pavly. Ty dva věčně nespokojené vzteklouny, o nichž však stoprocentně vím, že jsou moje krev.

Přestože Alice nežádala alimenty a nenutila Julia, aby se přiznal k otcovství, udělal to. Má chlapečka, který mu říká táto, rád. Je s ním pomalu víc než jeho matka, ta má tak víc času na své malování. A protože bydlím se svým synem v rodinném domku, i já trávím mnoho času s malým. Často si říkám, že vůbec není důležité, zda je či není můj vlastní vnuk. Ale pak přijdou pochybnosti.

Hlavně starší dcera Pavla mě stále ponouká, abych něco podnikla. Co když někde chodí jeho skutečný otec a jednou se přihlásí o svá práva? Párkrát mě napadlo, že bych mohla nechat udělat Vincentovi testy DNA, tajně, mám tu možnost. Ale co bych tím získala, kromě jistoty? A pokud by Vincent nebyl můj vlastní vnuk, jak bych s tou informací naložila? Dokázala bych to sdělit svému synovi, který má chlapečka rád a je mu skvělým tátou? Napadá mě, že dotírání dcery může být způsobeno žárlivostí, nejspíš je jí jasné, jak moc mi na Vincentovi záleží.

Že ho mám radši než její kluky. Mého syna však tyhle spory nezajímají. Neměla bych si z něho vzít příklad?

Andrea, Brno

Psycholog radí

Genetika je potvůrka nevyzpytatelná. Některé dítě jako by rodičům z oka vypadlo, jindy se ale potvůrka dědičnost kapku vzepře a podobu s některým z rodičů bychom opravdu hledali marně.

Někdy se dítě podobá dokonce spíše na někoho z prarodičů, občas je to jen těžko zařaditelný originál. Andrea si klade řadu otázek a naštěstí si na ně sama dosti moudře odpovídá. V podobných situacích je na místě přijmout jedno obecné pravidlo: Pokud něco funguje, pak se to nesnažme opravovat, mohli bychom udělat víc škody než užitku! Pochopit sice lze i Pavlu, na synovce prostě žárlí, ve hře mohou být zcela pragmatické důvody. Vincent bude mít časem i nějaká dědická práva; už nyní se mu babička věnuje raději a více než Pavliným poněkud nezvedeným synkům.

Podobné „našeptávačky“ je třeba odkázat záhy do patřičných mezí.

Třeba jen tím, že jim jasně sdělíme, jak nepodstatné pro nás je to, zda mají či nemají pravdu. Jakékoli testy DNA by byly zbytečné, navíc by mohly definitivně poničit něco, co přináší všem zainteresovaným (vyjma Pavly) radost. Andreo, Vincent je váš vnuk, lhostejno, zda za jeho zrodem stála jedna zatoulaná spermie vaše syna, nebo ne!