Alžběta (36): Má dcera zemřela, zůstal mi syn, kterého mám ale mnohem méně ráda

Soně bylo deset, když umřela na leukémii. Zůstal mi ještě třináctiletý syn a mám hodného manžela. Se ztrátou dcery se ale nedokážu vyrovnat. A nejen to. 

Déle než rok jsme doufali, že nad zákeřnou chorobou zvítězíme. Sonička byla víc v nemocnici než doma. Vypadaly jí vlásky, vyčerpání z nemoci se podepsalo na jejím obličeji a těle. Předčasně vyspěla a často mi kladla otázky týkající se smrti a smyslu života – „Nechtěla bych umřít, protože chci být vědkyní, myslíš, mami, že to zvládnu?“ Říkala jsem si, jak je život nespravedlivý.

Proč zrovna ona? A proč já a naše rodina? Sonička byla nadaná, krásně kreslila a zpívala, vlastně se jí dařilo všechno, na co sáhla. Pobyt v nemocnici si zpestřovala četbou encyklopedií. A byla statečná, nikdy si nestěžovala na vedlejší účinky léčby. Dělala si legraci i ze své holé hlavičky a zdobila ji legračně uvázanými šátky. „Kuk, mami, dneska jsem zajíc!“

Syn Petr není zdaleka tak všestranný jako Soňa. Odmalička byl nesoustředěný, zlobil, vlastně se nikdy o nic pořádně nezajímal. Je to průměrný žák. Se Soňou si ale skvěle rozuměli. Když si vzpomenu, jak ji chránil, když byla maličká, a jak si spolu hráli, neubráním se pláči. Ten poslední rok Sonina života jsem se Petrovi moc nevěnovala, snažila jsem se být co nejvíc se svou holčičkou a pořád doufala, že se uzdraví. Ale nepomohla ani transplantace kostní dřeně a Sonička nám odešla.

Myslela jsem, že to nepřežiju. Chvílemi jsem uvažovala, že odejdu za ní, a nebýt manžela, možná bych to i udělala. Vůbec jsem nemyslela na to, že mám ještě jedno dítě, které je taky nešťastné. Petra smrt sestřičky velmi zasáhla, ale já mu nedokázala být oporou. Dokonce jsem udělala strašnou věc, kterou si nikdy nepřestanu vyčítat. Ve chvíli nejhlubšího žalu ke mně Petr přišel, chtěl mě obejmout, truchlit spolu se mnou, ale já ho odstrčila. „Mělo to být obráceně,“ řekla jsem mu.

Od té doby máme velmi odtažitý vztah. Od smrti Soni už uplynul rok a já se nedokážu vzpamatovat. Navíc trpím hroznými výčitkami svědomí. Přiznat si, že máte jedno dítě radši než druhé, je strašné. Ale ještě horší je, dát to tomu méně milovanému najevo! Říct mu, že mělo umřít! Vzpomínám si, že jsem pár dní po pohřbu šla za Petrem a chtěla jsem se mu omluvit za tu hroznou větu, ale on se na mě podíval s hlubokou výčitkou v očích a řekl jen: „Já měl Soňu strašně rád. A tebe, mami, tebe jsem měl rád taky!“

V tom minulém čase bylo řečeno všechno. O Petra se teď hrozně bojím, aby mě osud nepotrestal za to, co jsem mu v návalu emocí řekla a zřejmě i cítila. Co kdyby mi osud vzal ještě jeho? Vím, není tak dokonalý jako Soňa, ale je to moje jediné dítě! Moc bych si přála vztah s ním urovnat. Občas ho chci pohladit, ale on pokaždé uhne. Je uzavřený, vyhýbá se mi. Daleko víc si rozumí s otcem, jezdí spolu na kole a v zimě na lyže. Jsem manželovi vděčná, že se synovi tak věnuje. Ale co mám udělat já? Jak zacelit tu ránu, kterou jsem mu zasadila, a jak se zbavit vlastních výčitek svědomí?

Alžběta

JAK JSOU NA TOM CELEBRITY

* Že je ztráta dítěte to nejhorší, co se může člověku stát, ví moc dobře VENDULA SVOBODOVÁ. Její dcerka Klárka onemocněla leukémií ve dvou letech. „Bylo to v listopadu, v pondělí, byl první sníh a Klára měla chřipku. Byla jsem s ní o víkendu na pohotovosti, protože jí neklesaly teploty a bylo jí špatně,“ zavzpomínala. Smutnou zprávu, že nejde o chřipku, ale o leukémii, lékaři oznámili nejdříve jejímu muži, hudebnímu skladateli Karlu Svobodovi. „Karel mi řekl, ať si okamžitě sbalíme tašky a vrátíme se do nemocnice, že je Klárka hodně nemocná, že má leukémii. Sedla jsem si na zem a začala brečet.“ Boj se zákeřnou nemocí nevzdali, ale Klárka ve svých čtyřech letech zemřela.

* Dceři MICHALA DAVIDA Michaele bylo devět, když podlehla leukémii. „Byl to nejtěžší okamžik našeho života,“ říká zpěvákova manželka Marcela. „Ta bolest ve mně zůstane už navždycky,“ dodává Michal David. „Museli jsme najít sílu žít dál, i když to bylo těžké. Máme ale další dceru Klárku a pro ni jsme tu museli zůstat.“

* IVANA GOTTOVÁ má v srdci ránu po smrti bratra, kterého v sedmi letech porazilo auto. Bylo to krátce po rozchodu rodičů a ustát tuhle situaci stálo Ivaninu maminku hodně sil. Nakonec, právě kvůli své dceři, našla znovu vůli žít.

* Se strašným pocitem viny žije ERIC CLAPTON. Jeho čtyřletý syn zemřel po pádu z okna. V den tragédie ho měl zpěvák vyzvednout, že spolu půjdou do zoo. K tomu už bohužel nedošlo. Malý Conor si hrál s chůvou na schovávanou, nešťastnou náhodou vběhl do otevřeného francouzského okna a vypadl z 53. patra. „Viděl jsem ho pak až v pohřebním ústavu. Byl celý pomlácený. Můj malý chlapeček. Prosil jsem ho za odpuštění. Byl jsem špatný otec, nedokázal jsem ho ochránit,“ vyčítá si zpěvák. Své pocity ze ztráty potomka vepsal do slavné písničky Tears In Heaven.

SLOVO ODBORNÍKA

PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog

* Osud si nevybírá. Pokud je hodně zlomyslný, pak je s to připravit nás o milované dítě. Stěží si lze představit cokoli horšího. Soňa byla možná mimořádná dívka. Mnohostranně nadaná, zvídavá, milá, jedno z dětí s darem získávat si lidi. Vztah Alžběty s dcerou se prohloubil v době, kdy se Soňa prala se svou nemocí. Otec se tehdy asi věnoval víc Péťovi. Byl to jeho způsob, jak se snáze vyrovnat s fatální nemocí dcerky, navíc bylo nutné, aby se o kluka někdo postaral. Když Soňa „odešla“, museli se všichni s tou situací poprat. Všichni, včetně Péti!

* Teď se dopustím výroku, za který mě zřejmě leckdo odsoudí. Pokud je totiž v rodině víc než jedno dítě, je opravdu těžké mít obě či všechny stejně rád. S některým si rozumíme lépe, s jiným je pořízení těžší. Jediné, co můžeme dělat, je snaha nedávat to moc najevo. Jestliže jsme si těchto svých pocitů vědomi, hrozí někdy zvláštní paradox – tak moc se snažíme skrývat své preference, že můžeme protežovat to méně oblíbené děcko. Skutečně jen ve zcela mezních situacích však proneseme výrok, jako je ten, který by Alžběta tak moc chtěla vzít nazpět. Její situace však mezní byla! Budiž jí přičteno ke cti, že se snažila Péťovi omluvit.

* Situace po sestřině odchodu byla ale mezní i pro něj. Právě tomu lze přičíst jeho repliku – když matce sdělil, že i on ji míval rád. Podobně jako u ní, mohlo jít o pouhý výron bolesti, aniž by si byl vědom, jak jím může matku ranit. Nelze se divit, že se Alžběta nyní o to víc potřebuje ujišťovat o jeho vztahu. Zvoleným postupem si však vykopala sama pro sebe past. Tak ráda by Péťu pohladila, tak moc by ho chtěla obejmout, tak by si přála, aby se k ní přišel schoulit, dokonce trochu žárlí na jeho vztah s otcem…

* Synkovu odtažitost vnímá jako jeho reakci na ten nešetrný výrok. Ale co když jde pouze o běžné pubertální projevy? Neznám moc těch, kteří by se rádi právě v tomto věku pomazlili s maminkou. Naopak je dost běžné a i zdravé, pokud se v dané věkové fázi zvýrazní role otce. Od něj se může učit mužské roli, on bude tím, kdo ho zasvětí do „světa mužů“.

Dobrá rada

Petr už asi nikdy nebude „maminčin chlapeček“. Nebude-li ho však Alžběta do takové role tlačit, hledat rychlá řešení nebo se k pocitům křivdy vracet a dál je pitvat, pak je stále reálná naděje na harmonický vztah matky a dospívajícího (později i dospělého) syna.

 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek