Ivana: Mé jediné dítě mi rve srdce na kusy. Je na drogách a mně radí ji vyhodit

Našla jsem ji na hromadě hadrů v zatuchlém sklepě. Svou sedmnáctiletou dceru Kristýnu. Ruce samá modřina a bolák. Zmítaly jí křeče a zvracela - měla absťák. „Chci znovu do léčebny, mami,“ řekla a rozplakala se.

Kristýna se už jednou léčila z drogové závislosti, to jí nebylo ani patnáct, a ještě předtím utekla dvakrát z domova. Nemá dokončené základní vzdělání!

Nejprve to zkoušela s marihuanou, našla jsem ji u ní v aktovce, ovšem vypukla hrozná scéna. „Ty se mi hrabeš ve věcech, nemáš na to právo!“ A utekla ke kamarádce. Ta taky hulí, bydlí u babičky, protože matka je letuška a věčně „ve vzduchu“, a babička je na holku krátká. Pak se Kristýna sjela pervitinem - „perníkem“. Našla jsem ji v kuchyni, seděla v koutě, ječela a mávala rukama. „Ať jdou pryč, já je tady nechci!“ Měla halucinace, nepoznávala mě. Zavolala jsem záchranku.

První štace byl detox. Pro děti do 18 let existuje jen jeden, v Praze pod Petřínem. Po deseti dnech převezli Kristýnu do pražské léčebny v Bohnicích, kde zůstala tři měsíce. Pravidelně jsem za ní jezdila. I moje máma a obě sestry. Dcera papouškovala věty nabiflované při terapii, stále opakovala, jak si váží naší pomoci a podpory, ale bylo mi jasné, že je to jen póza a že tím boj s drogou zdaleka nekončí.

Zařídila jsem jí pobyt v komunitě na jednom statku, starají se tam o prasata, králíky a slepice. Jezdila jsem pravidelně i na rodinné terapie. Vypadalo to nadějně, ale po půl roce Kristýnu vyloučili, protože se cestou na poštu (už měla povolené vycházky) sešla s jedním feťákem a ten jí předal dávku „perníku“, prý pro svého kamaráda z komunity.

Bála jsem se, že když zůstaneme v Děčíně, zase ji vcucne ta feťácká parta. Dokonce i Kristýna naléhala, abychom se odstěhovali někam, kde žádné dealery ani narkomany nezná. Ale mám tu bydlení a práci. Nevydělávám tolik, abych si pronajala byt třeba v Praze, a hlavně tam není situace o nic lepší. Feťák pozná feťáka na sto honů, i když je vyléčený, mají na to prostě čich.

Nějaký čas sekala Kristýna dobrotu, ale pak s tím začala znova. Aby měla peníze na drogy, prodávala svoje věci. Pak i moje věci. Zakrátko zmizelo všechno, co se dalo odnést a střelit v bazaru. A jednoho dne byla fuč i ona. Předtím jsme se ale ještě strašně pohádaly, došlo dokonce na facky. Slízla jsem takovou, že jsem druhý den nemohla do práce. Kristýna mi pak nechala vzkaz, ať ji nehledám, že bude žít ve squatu s kámošema, protože už má mě a celé naší rodiny plné zuby.

„Nech to týden uležet, uvidíš, že se vrátí,“ radil mi přítel. Byla jsem hrůzou bez sebe, když sedm dnů uplynulo, a nic. Už jsem se chystala jít na policii, když mi zazvonil mobil. „Tady Venca, Kristýnin kámoš. Máte si pro ni přijet.“ Tentokrát už byla na heroinu.

Teď má za sebou další detox a znovu nastupuje do léčebny v Bohnicích. Ale co bude potom? Terapeuti mi nic nezastírali: Pokud do toho Kristýna opět spadne, mám jí dát poslední šanci, tedy další léčbu, bude-li ovšem ona sama chtít, ale jestliže zase selže, bez okolků ji vyhodit. Jinak mi zničí život. Můžu své dceři vůbec nějak pomoct?

Ivana, Děčín

Psycholog radí

Někdo si přečte návod k nové pračce až ve chvíli, kdy zničil nejen ji, ale nádavkem i několik várek prádla. Jiný se zase spolehne na názory lékařů a terapeutů, až když ho jejich ignorování přivedlo na pokraj totálního kolapsu. Hledá-li Ivana vodítko, pak by měla dát na názor dceřiných terapeutů.

Možná jsou na její gusto příliš věcní, ale ono jim při práci s narkomany nic jiného nezbývá. V žádném případě by neměla hledat viníka, ale jen a jen řešení. U vlastního dítěte míváme totiž sebezničující sklon hledat vinu u sebe. Přitom ona už pro svou dceru udělala první poslední.

Úvahy, zda by se něco změnilo přestěhováním do jiného prostředí, si snad vyřešila. I v něm by si droga její dceru našla. Byla na detoxu, v psychiatrické léčebně, v komunitě, nyní se rozjíždí další léčebné kolo, nezbývá než doufat, že tentokrát úspěšnější.

Ráda by dceři pomohla.

Budiž! Který rodič by pomoci nechtěl!? Účinně pomoct se ale dá jen tomu, kdo si o pomoc říká, případně ji alespoň neodmítá. Nevyžádaná pomoc je oprávněně vnímána jako kontrola. U drogově závislých je však i kontrola třeba. Cennosti zamykat, v krajním případě nepustit fetující dceru domů. Kruté, ale účinné! Jinak zničí sebe, své okolí, ale dceru ani tak bohužel nezachrání.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek