Život s puberťáky je náročný, jednoho dne ale bude po všem a děti "dostanou rozum". Co v takovém případě čeká rodiče, se dozvíte v galerii.

S Mirkem jsem se seznámila ještě za studií na medicíně. Brali jsme se hned po promoci a krátce po sobě se nám narodily dvě děti, Tadeáš a Ivana. Manželství jsem považovala za šťastné, Mirka jsem milovala a z jeho strany jsem nezachytila žádný náznak, že by tomu bylo jinak.

Já jsem gynekoložka, Mirek chirurg. Když mu nabídli místo primáře, byla jsem šťastná s ním. Vůbec mě nenapadlo, že si brzy po nástupu začne s jednou ze sester. Jistě, pro ni to muselo být terno, sbalit primáře… Ale pro nás, jeho rodinu?

Zůstala jsem sama se dvěma dětmi. Tadeáš nesl situaci celkem statečně, ale třináctiletá Ivana byla zoufalá. „Táta nás už nemá rád! Jinak by si přece nenarazil jinou ženskou! A ještě s ní čeká dítě! Jak nám to mohl udělat?“ Proplakala celé noci. Já plakala tiše, do polštáře, aby to děti neviděly. Byla jsem nešťastná, ale musela jsem být alespoň navenek silná.

Mirek se znovu oženil, ale o naše děti zájem neztratil. Domluvili jsme se, že Tadeáš a Ivana s ním budou trávit každý druhý víkend. Ale hned po prvním víkendu se Ivana tvářila zarputile a nakvašeně. „Ta tátova Betyna je příšerná nána! Úplně vypatlaná! Jak si ji mohl vzít? A Josífek? Rozmazlený uřvaný spratek!“ Chtěla jsem, aby mi Ivana vysvětlila, proč na ni otcova žena tak špatně zapůsobila a co má proti svému nevlastnímu bratříčkovi, vždyť je to teprve miminko.

„Pořád mě jen peskovala,“ spustila dcera. „To bylo furt: nekřič, uklízej po sobě, netvař se, tvař se, neodmlouvej, nedělej tohle, udělej tamto. Prostě je to nána, nána, nána! A Josífek řval jako pominutý, prý proto, že mluvím moc nahlas! Táta se mi stejně vůbec nevěnoval, pořád jen skákal kolem Betyny, ona mu nedala pokoj, a kolem toho spratka.“ Marně jsem se snažila Ivaně vysvětlit, že u táty musí dodržovat určitá pravidla a taky musí pochopit, že když je v rodině malé dítě - dítě, ne spratek - všechno se točí kolem něj. Snažila jsem se být diplomat, i když mi to šlo jako pověstnému psovi pastva.

V podobném duchu se pak odvíjely další Ivaniny víkendy u otce. Pokaždé přišla domů otrávená a nakonec prohlásila, že tam chodit nebude. „Nemám takovej vopruz vůbec zapotřebí! Aby na mě ta nána koukala jako na masovýho vraha! A táta? Ten ji klidně nechá, aby se do mě navážela!“ Krátce na to mi volal Mirek. Stěžoval si, že se Ivana chová drze, uráží jeho manželku, nejeví zájem o bratříčka a že dokonce prohlásila, aby si Mirek strčil svou novou famílii za klobouk - tak to prý přesně řekla. Dále mu měla říct, aby jí dal pokoj, že o jeho milodary nestojí a že si ji bere na víkendy stejně jen z povinnosti a ne z lásky. A že už ji tam nikdy nikdo neuvidí.

Nakonec mě obvinil, že dceru určitě navádím, protože takové výplody, jak pravil, určitě nemá z vlastní hlavy. Vždyť to přece byla jeho milovaná holčička, vždycky spolu skvěle vycházeli, byla odmalička spíš „tatánek“ než „mamánek“ a teď taková změna. Připomněla jsem mu, že to všechno byla pravda do rozvodu. A právě proto ho Ivana tak těžce nesla. Že potřebuje víc času se vším se vyrovnat. Jenže on to nechápe a dokonce vyhrožuje, že podá návrh na střídavou péči. No to už by byl úplný konec!

Květa

SLOVO ODBORNÍKA

* Přijde-li vám dnešní příběh poněkud banální, pak máte do jisté míry pravdu. Zvlášť pokud budeme pojem banální vnímat jako častý či běžný. Po letech celkem spokojeného manželství si muž našel milenku a původní románek mu jaksi přerostl přes hlavu. Milenecký vztah nejenže zlegalizoval, ale navíc si s novou partnerkou pořídil další dítě.

* Nic netušící manželka bývá podobným vývojem zaskočena, nechápe ho, mnohdy hledá vinu u sebe. Zpravidla zbytečně. Její muž mohl být v manželství spokojený, nemuselo mu ani nic chybět, jenom se hloupě zamiloval. Zákonodárci by se možná měli zamyslet nad tím, zda by zamilovaný ženatý či vdaná neměli mít omezenou způsobilost k některým právním úkonům. Včetně půjček, hypoték a hlavně rozvodů. Už proto, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti bývají zamilovaností výrazně redukovány.

* Naivně se domnívají, že jejich dospívající děti vše pochopí, přijmou a dokonce si jeho novou rodinu oblíbí. Pravdou bývá bohužel opak. Právě proto, že jsou již na prahu dospělosti, je pro ně těžko představitelné, že by se měly s novou realitou ukázněně smířit.

* Připadá-li vám tedy 13letá Ivana jako nezvedený fracek, pak byste možná měli být ve svých soudech opatrnější. Jistě tu někdo nezvedený je, jenom to zřejmě nebude ona. Nejen proto, že odchod otce bývá pro dceru v dané vývojové fázi složitější než pro syna. Pro ni byl - v lepším případě -modelem mužského jednání, na jehož základě by si postupně vytvářela vztah k opačnému pohlaví. Je běžné, že dospívající dcera chce mít tatínka hodně pro sebe. Již se sice smířila s tím, že se o něj dělí s matkou, ale představa, že by se o něj měla dělit ještě s nějakou cizí ženskou (a navíc i s jeho novým „harantem“), je pro ni dost děsivá.

* Zčásti má pravdu i v tom, že její otec pojal jejich kontakty dost nešťastně. Pokud si dceru chtěl udržet, pak se ji neměl snažit tak rychle integrovat do své nové rodiny. Měl si na ni (i na jejího bratra) udělat čas, nabídnout jim nejen pravidelná setkání, ale především tak atraktivní program, aby se s ním sami vídat chtěli. A to vůbec nemusí být nějaké podbízení, nýbrž projev zájmu o jejich přání.

Dobrá rada

Rozvedený otec by měl seznamovat své potomky z prvního manželství s novou rodinou až časem, nejprve třeba setkáními na neutrální půdě. Vždyť i jeho nová partnerka si vcelku právem přeje, aby se věnoval jí a jejich děcku. Chystá-li se Mirek usilovat o střídavou výchovu, je to jen další důkaz jeho nepoučitelnosti.

Vyčítá-li dceřinu nechuť ke kontaktům své bývalé manželce, pak by ho Květoslava měla poslat ke všem čertům. Nebo, možná ještě lépe, do psychologické poradny, kde by mohl dostat návod jak nepohřbít poslední zbytky vztahu, mezi ním a dcerou.