Jane Goodall: Jediného syna vychovávala stejně jako šimpanzi svá mláďata

Více fotografií k článku:
9 fotografií

Lásku k přírodě projevovala Jane Goodall (84) od útlého dětství. Když ji ve dvou letech maminka našla v postýlce s mnoha žížalami, zvídavé holčičce vysvětlila, že takhle žížaly nemohou žít. Společně je pak venku pustily do trávy.

K druhým narozeninám jí tatínek koupil plyšového šimpanze bezmála ve skutečné velikosti. Všichni mu říkali, že se takové hračky Jane bude bát, ale ona si ji vyloženě zamilovala a opičák dodnes trůní na prádelníku v jejím londýnském bytě.

Tajemství v kurníku

Jako čtyřletá byla s maminkou na návštěvě na farmě a chtěla vědět, kudy se ze slepice dostane tak velké vajíčko. Protože se nedočkala odpovědi, vlezla do kurníku a trpělivě slepice pozorovala. Asi po pěti hodinách, kdy už rodina volala i policii, vylezla ven a nadšeně sdělovala, co viděla.

Maminka měla pro její zájmy vždycky pochopení a byla jí oporou. Její vztah k přírodě podporovala také sháněním naučných knížek a dobrodružných příběhů (Tarzan, Příběhy doktora Dolittla, Knihy džunglí), které Jane občas četla vysoko na stromech, kam ráda šplhala. Matka se ani nedivila, že snem její teprve 11leté dcerky je, žít v Africe mezi zvířaty, a podporovala ji s tím, že pokud bude tvrdě pracovat, přání se jí jistě vyplní. Jane Goodall ke svému cíli po mnoha peripetiích opravdu dospěla. Lehké to ale nebylo.

Po válce se její rodiče rozvedli a starost o rodinu zůstala jen na matce. Když Jane v roce 1952 odmaturovala, neměly peníze na vysokoškolské studium, a tak absolvovala jako nástavbu hospodářskou školu a po ní nastoupila na místo sekretářky ve firmě zabývající se dokumentárními filmy.

Pozvání do Afriky

Zásadní událostí v životě Jane bylo pozvání od její spolužačky do Keni. Jediným problémem byly peníze na cestu, a proto si ještě přivydělávala jako servírka. Bylo jí třiadvacet, když v roce 1957 vstoupila na černý kontinent. Když se dozvěděla, že známý paleontolog a antropolog Louise Leakey shání asistentku do keňského muzea, přihlásila se a byla přijata. Zřejmě tomu napomohl její obrovský zájem o africkou divočinu a slušné přírodovědné znalosti. Doktor Leakey se právě chystal rozběhnout výzkum života šimpanzů, protože ho fascinovalo vývojové propojení mezi nimi a člověkem. Nadšení a odhodlání Jane Goodall zúčastnit se projektu ho dovedlo k přesvědčení, že právě ona by i přes absenci příslušného vzdělání, měla výzkum vést. Viděl v tom veliké plus – domníval se, že člověk nezatížený a nesvázaný dosavadním vědeckým poznáním primátů bude mít při jejich studiu výhodu. Britské úřady sice byly proti vyslání mladé ženy do divočiny, ale když se do věci vložila její matka, která navrhla, že se svou dcerou v džungli stráví první tři měsíce, změkly a souhlas vydaly.

Propadla šimpanzům

 V roce 1960 odcestovala Jane s matkou do pralesní rezervace na řece Gombe, území na východním pobřeží jezera Tanganika v Tanzanii. Místo jí hned učarovalo: „Když jsem poprvé vstoupila sama do pralesa, měla jsem pocit, jako že se vracím domů,“ vzpomínala později. Řada zasvěcených lidí předpokládala, že Jane Goodall to po pár měsících práce v nepohodlných podmínkách vzdá, ale mýlili se. Spala pod celtou, poznámky si dělala do vlhkých sešitů a často si ani nevšimla, že celý den nic nejedla. Její aktivita se s krátkými přestávkami stala nejdéle trvajícím terénním výzkumem a dá se říct, že vlastně trvá dodnes. Pozorování šimpanzů v jejich přirozeném prostředí přerušila v polovině 60. let, kdy po naléhání Louise Leakeyho získala doktorát na Univerzitě v Cambridge, přestože předtím nevystudovala vysokou školu. To už něco znamenalo. Jane začala brát vážně i odborná veřejnost.

Šedovous byl šikula

Šimpanzi dali jejímu životu směr. Trvalo však velmi dlouho, než si na její přítomnost zvykli. „Pro mě byl jeden z největších zážitků, když přede mnou skupina šimpanzů poprvé neutekla. Nebo když jsem poprvé viděla, jak šimpanz, kterému jsem říkala Šedovous, šikovně pracuje s nástroji, které si vyrobil, protože tehdy se mělo za to, že to umějí jen lidé,“ vypráví Jane Goodall.

V nejtěsnější blízkosti šimpanzů zůstala zhruba 30 let a stala se jejich největší znalkyní. Odhalila mnoho tajemství z jejich života. Například, že se zdraví políbením, objetím nebo pohlazením, že mají různé povahy a dodržují rodinné vztahy, že nejsou jen vegetariáni. Zaznamenala i několikaletou válku mezi šimpanzi. Je přesvědčená, že tito primáti jsou si s lidmi v řadě rysů více než podobní a že si s nimi nemají co vyčítat.

Vědkyně mezi šlechtou

Jane Goodall má za sebou mimořádnou přednáškovou a publikační činnost. Napsala desítky knih a studií, její život a práci zachytilo několik televizních dokumentů, převzala řadu čestných doktorátů a vyznamenání. Uznávané vědecké osobnosti se někdy říká „šimpanzí dáma“. Možná i proto, že byla v roce 2003 britskou královnou Alžbětou II. povýšena do šlechtického stavu.

Jane byla dvakrát vdaná. V roce 1964 si vzala nizozemského fotografa divokých zvířat barona Huga van Lawicka a narodil se jim syn Hugo Eric Louis. Vychovávala ho podobně, jako to dělají šimpanzi: „Nenechali jsme ho postýlce, všude jsme ho nosili s sebou. Jeho okolí se často měnilo, ale vztah syna k nám zůstával stabilní. Ve čtyřech letech byl poslušný, velmi čilý a skvěle si rozuměl s ostatními dětmi i dospělými, nic jej neděsilo a byl naprosto samostatný.“ Manželství se po 10 letech rozpadlo. Podruhé se vdala za Dereka Brycesona, ředitele Tanzanijského národního parku. Žili spolu až do roku 1980, kdy zemřel na rakovinu. Od té doby zůstala sama. Žije střídmě a nenápadně, nezáleží jí na módě ani na jiných materiálních věcech. Stále jezdí po přednáškách a vitalita této dnes již 84leté ženy je úžasná.

ZÁSADNÍ OBJEVY doktorky Goodall:

Jako první popsala fakt, že šimpanzi dokážou pomůcky, které využívají, také vyrábět. Zdokumentovala způsoby, jakými projevují emoce. Prokázala, že umějí lovit větší savce a jsou tedy masožravci schopní i kanibalismu.

Zakladatelka, cestovatelka, spisovatelka

* Založila výzkumné centrum Gombe Stream Research Center, které od roku 1967 vedla.

* V roce 1977 založila Institut pro výzkum, vzdělávání a ochranu divoké přírody nesoucí její jméno, o 14 let později pak organizaci Roots & Shoots, která sdružuje mladé ochránce zvířat a životního prostředí z více než 120 zemí.

* Českou republiku navštívila před 14 lety jako host festivalu cestovatelských filmů Tourfilm v Karlových Varech, kde představila svůj film Návrat do Gombe. * V letech 2002 a 2007 byla poctěna čestnou funkcí posla míru OSN.

* Její kniha Pohled oknem, ve které popisuje svých 30 let se šimpanzi v Gombe, vyšla česky v roce 2011.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek