„Mami, co to vyvádíš?“ vyjela na mě dcera, když si pro kluka přišla a viděla ho sedět na nočníku. „Vždyť ho stresuješ, dítě se nesmí vysazovat na nočník, dokud mu není rok a půl!“ Koukala jsem na ni jako na blázna. Rok a půl? Mám tři děti a všechny se naučily chodit na nočník, sotva dovršily rok. Plenky měly jen na noc. A ani jedno není stresovaný chudák, starší dcera je oční lékařka, syn má vlastní úspěšnou firmu a Alice, matka vnoučat, učí angličtinu na univerzitě.

Nikdy mě nenapadlo, že bych vysazováním na nočník narušila jejich psychický vývoj. Ostatně v mé době plenky, jež zaručí, že „dítě bude stále suché“, neexistovaly. Tehdy jsme měly jen bavlněné, které se musely vyvářet. „Kdes to, prosím tě, slyšela?“ zeptala jsem se. „Přečetla jsem si to na internetu,“ pravila dcera. „Jde o názor odborníků, žádné rady maminek. Dítě se nesmí stresovat a je třeba ho respektovat a k ničemu nenutit.“ Ještě chvíli pokračovala ve své přednášce a mně z toho vstávaly vlasy na hlavě. „Copak ty jsi stresovaná? Podle téhle teorie by všichni vědci, slavní lékaři, univerzitní profesoři a vynálezci měli být banda retardovaných, protože nosili plenky a chodili v roce na nočník! Ty dokonce už v deseti měsících!“ vyjela jsem na dceru.

Mé argumenty nepřijala. Kdo prý ví, jaké temné stránky ti slovutní lidé skrývají před světem. A za všechno může nočník! Však i ona měla problémy s trémou - a určitě to zavinil nočník, na který chodila v deseti měsících. Co na tom, že si o to sama říkala -„e e e“? Asi jsem jí to měla zatrhnout a čekat, až dovrší rok a půl. Ale jsem omluvena, v době, kdy byla malá, nebyly znalosti o dětské psyché na tak vysoké úrovni jako dnes. Takže nočník je zakázán, ale já na něj Mikuláše tajně vysazuji a on už si o to i sám řekne. Ještěže neumí žalovat.

Horší je to s Matějem. Jsou mu tři a kaká do plenky. Pokaždé si o ni řekne, když to potřebuje. Dcera nakluše, donese plenu, dá ji Matějovi, ten si stoupne do kouta a tam se v klidu do plenky vykaká. Nepřipadá v úvahu, aby si sedl na záchod, ten ho stresuje! Však jsem také dostala co proto, když se mi doma klidně vykakal do kalhotek a pravil: „Babi, převlíkni mě a umyj zadeček.“ Nechala jsem ho, aby se umyl sám. A on to na mě řekl.

Prostě jsem si dovolila moc, kdo ví, zda si chudák neponese celoživotní následky. Ale zabralo to - od té doby si Matěj podobné kousky u mě nedovolí a dobrovolně se „trápí“ na záchodě. U něj doma ovšem platí i nadále zákon plenky a dcera nepřestává z internetu čerpat informace, jak ze svých dětí vychovat „šťastné bytosti“. No, a já začínám mít obavu, že existuje jakási lobby, která vtlouká matkám do hlavy totální nesmysly.

Například kamarádka mé dcery má tříměsíčního chlapečka, kterého smí nosit jenom ona. V náručí kohokoli jiného by se prý narušil vývoj jeho páteře. Pak se ovšem nelze divit, že tyhle mámy nic nestíhají a neobejdou se bez pomoci babiček, které je v dětství celoživotně vystresovaly vysazováním na nočník.

Eva

Dobrá rada

K internetu je nutné přistupovat se značnou rezervou. „Pověsit“ tam může kdokoli cokoli. Dokonce se může vydávat za světově uznávaného odborníka a pod jeho jménem uveřejnit naprosté nesmysly. Vždy je nutné používat zdravý „selský“ rozum a v případě péče o děti raději konzultovat osobně s pediatrem. Internet jako magnet přitahuje lidi, kteří mají potřebu „světu sdělit svou univerzální pravdu“, tedy především informace, pro něž nemají jakoukoli kvalifikaci či opodstatnění.