Oproti dnešní době se v minulosti předčasně narozené děti nechávaly napospas smrti. Nebylo moc šancí, že se malý potomek dožije více než dvou dnů a doktoři tuto zdánlivě smutnou zprávu prohodili rodičům bez špetky emocí či pochopení. Taková byla medicína před sto lety, přežijí jen ti nejsilnější. Lhostejné chování lékařů a sestřiček se ovšem nelíbilo Martinu Couneyovi, který na tento problém znal lék. Ale nikdo ho nebral vážně.


Couney se přátelil s vynálezcem inkubátorů, francouzským doktorem Pierrem-Constantem Budinem, jenž prototyp sestrojil už v roce 1880 a s Couneym ho poprvé veřejnosti představili na výstavě v Berlíně v roce 1896. Přesvědčit konzervativní lid, že inkubátor dokáže udržet předčasně narozené děti při životě a že pobyt uvnitř má simulovat dělohu matky, byl nelehký úkol. Po 7 letech křížem krážem napříč Evropou šlápli za velkou louži.

Couney byl ohromen americkými tradicemi a hlavně pouťovými atrakcemi. Američané lákali návštěvníky na nebezpečí, magii, dokonce lidské zrůdy. Proč by tedy zvyklostí nevyužil i on sám ve prospěch medicíny a neukázal návštěvníkům ty nejmenší dětí světa?

Za vstupné 25 centů se lidem naskytl ojedinělý pohled. Inkubátory s nevyvinutými dětmi fascinovaly návštěvníky z širokého okolí. Všechny utržené peníze putovaly na provoz a údržbu inkubátorů. Couney si najal celý lékařský tým včetně sester, který se o děti staral a udržoval místo striktně sterilní. Osvěta zafungovala, lidé se o inkubátory začali více zajímat, jedinou rozzlobenou skupina ale pořád zůstávali staromódní lékaři, kteří Couneyho a jeho zázračné umělé dělohy považovali za šarlatánství.

Změnilo se to ve chvíli, kdy samy ženy začaly po doktorech vyžadovat inkubátory. Vždyť která matka by dobrovolně nechala zemřít vlastní dítě? Liknavost lékařů opadla a nemocnice po celých státech začaly pomalu otevírat oddělení pro nedonošené děti a inkubátory skupovaly ve velkém. Couney se sám stal zachráncem 6500 dětí, které by jinak čekal smutný osud.