Hanka: Hledání vysněného bydlení bylo dlouhé, pomohla až smrt v rodině

Hanka vyrůstala ve městě a vždycky toužila po domku na vesnici. Měla štěstí, její sen se jí splnil. Jak?

„Vyrůstala jsem celý život v paneláku a věděla jsem, že až budu mít rodinu já, budeme žít v domě na vesnici. Toužila jsem mít skalky, záhonky, jezírko, velkou zahradu, bazén…prostě všechno, co patří k domu se zahradou. Cesta to byla trnitá, ale nakonec jsem si svůj sen splnila,“ vypráví Hanka (34) od začátku svůj příběh. Hanka vyrostla v Praze, ale nikdy si hlavní město nezamilovala. Toužila po klidu, ale namísto toho bydlela uprostřed panelákové zástavby.

„S přítelem jsme se, jak to bylo možné, přestěhovali alespoň do nájmu v klidnější čtvrti. Chvíli jsem byla spokojená. Měli jsme malý byt, pár kroků do lesa, ale přitom vlastně kousek od metra a centra. Studovala jsem a pracovala, takže stěhování na vesnici bylo odsunuto. Když jsme se vzali a pořídili si první dítě, začala jsem po svém snu zase toužit.“ Jenže tak snadné to nebylo. Práce i finanční možnosti nás zatím držely v Praze a daleko od vlastního bydlení.

Mladým manželům chyběla větší hotovost, rodiče tentokráte pomoci nemohli. „Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že budeme v bytě v Praze. Jenže pak jsme při jednom výletu ke kamarádce, která domeček měla, našli to, co jsme hledali celý život.“ Hanka s manželem narazili na menší polorozpadlý domek stojící na krásném prosluněném a velkém pozemku. „To místo jsme si ihned zamilovali. A domeček byl úžasný. Sice potřeboval rozsáhlejší rekonstrukci na první pohled, ale i tak měl své kouzlo.“ Manželé zjistili, že je dům na prodej.

„Majitel nám také řekl, že není kam spěchat, že už je na prodej dlouho. Já jsem ale byla nervózní, že nám ho někdo ´vezme´,“ směje se Hanka a pokračuje: „Neustále jsme o něm mluvili. Chyběla nám ale pořád ta hotovost, za kterou bychom ho koupili. Věděli jsme, že peníze z úvěru budeme potřebovat hlavně na rekonstrukci.“ Skoro tři čtvrtě roku trvalo, než se na Hanku s manželem usmálo štěstí v neštěstí.

„Získali jsme nějaké peníze z dědictví po manželových prarodičích. I když to vlastně byla smutná situace, nás posunula blíž k našemu snu. Mohli jsme si konečně dům koupit.“ Koupě domu byl ale jen začátek. „Čekala nás opravdu velká rekonstrukce. Náš kamarád stavař nám řekl, že se nediví, že dům nikdo nechtěl. Podle něj byl na odpis a měli bychom ho srovnat se zemí.“ Hanka s manželem ale věděli, že udělali dobře. Dům měl prostě atmosféru a zahrada byla dokonalá. „Někdo ji měl hodně rád, protože byla nádherná a opečovávaná. I když teď vypadala zarostle a na první pohled nevábně, bylo vidět, že byla obdělávaná s láskou. Asi vám musím připadat jako blázen, ale opravdu jsme se tu od prvního okamžiku cítili jako doma.“

Mezi vším zařizováním a čekáním přišel na svět i druhý Hančin syn. „To už jsem věděla, že je načase začít rekonstruovat a posunout se dopředu.“ S poradcem a zkušenými známými Hanka s manželem probírali jejich finanční možnosti a zvažovali všechny možnosti úvěru. „Delší dobu jsme si již spořili, takže pak nebyl problém, abychom si mohli splnit náš sen,“ říká Hanka a užívá si pohled z okna kuchyně na krásnou zahradu. „Těším se na léto. Myslím, že letos nebudeme potřebovat ani dovolenou.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek