Hana: Děti vylítly z hnízda, já zůstala sama s nerudným mužem. Takhle žít nechci

Moje dcera se s mužem a dvěma malými dětmi nedávno odstěhovala do vlastního bytu. Shodou okolností jsem se v té době téměř ze dne na den ocitla bez práce a zůstala sama doma, jen s nerudným manželem.

Naštěstí jsem mohla odejít do důchodu, protože jsem už dva roky stejně přesluhovala. Neocitla jsem se tedy ve finančních problémech jako mnohé z mých kolegyň, které mají do penze daleko.

Zato na mě dolehla jiná krize: pocit naprostého prázdna. Ráno se probouzím do ztichlého domova, kde už neštěbetají hlásky mých vnoučat. Uvědomuju si, že vůbec nic nemusím. Nemusím vstávat do práce, nemusím udělat dětem snídani...

Nic nemuset? Hrůza

Není to vůbec radostný pocit, nic nemuset. Přinutím se vylézt z postele a vykonat ranní rituály. Koupelna, snídaně, malý úklid. Pak vyrazím na nákup, i když by mi stačilo nakupovat dvakrát týdně. Ale potřebuju vidět lidi; jiné lidi než svého manžela. Nejsem z těch matek, jimž odchod do důchodu a odlet dětí z hnízda, jak se vzletně říká, otevřel nové životní obzory.

Nemám žádné zvláštní koníčky, snad kromě své malé květinové zahrádky, ale to je pouze sezonní záležitost. Ráda čtu, ale tím se nedá vyplnit celá ta spousta volného času, který najednou mám. Nepatřím bohužel ani k těm šťastným ženám, které si užívají zasloužený důchod se svým manželem, a dokonce se na to období už dávno před penzí těšily.

My dva jsme si už všechno řekli a naše mlčení rozhodně nelze považovat za tichý soulad dvou spřízněných bytostí. Kromě rodiny jsme nikdy moc společných zájmů neměli a naše soužití je už léta jen železná košile zvyku. Neubližujeme si, ale ani si nepůsobíme radost.

Když jsem chodila do práce a doma na mě čekaly děti a později vnoučátka, nijak zvlášť jsem o svém manželství nepřemýšlela. Brala jsem jako fakt, že si lidé po letech soužití často přestanou sdělovat své pocity a zážitky, že se manželství stává v jistém smyslu spíš ekonomickým svazkem, jakousi dohodou o vzájemné spolupráci a neútočení.

Prý si mám pořídit psa

Což v konečném důsledku může vést k pocitu absolutní prázdnoty. Stejně důležitá jako „hospodářská smlouva“ je totiž „nadstavba“ v podobě sdílení radosti i problémů, společné zážitky a taky smích. Ten už se u nás neozývá od té doby, co se dcera s rodinou odstěhovala.

„Pořiď si psa,“ radila mi kamarádka. „Budeš mít povinnost se o něj starat, venčit ho, dokonce si s ním i ,pokecáš‘, bude tě vítat a naprosto nezištně tě bude mít rád.“

Hrozně ráda bych si pejska pořídila, ale můj manžel o tom nechce ani slyšet. Nikdy neměl rád zvířata (a ostatně ani lidi moc nemiluje) a od té doby, co je i on v důchodu, je vůči všemu živému dost nesnášenlivý. Dceru a vnoučata rád měl, to bych mu křivdila, ale jinak se bez společnosti živých tvorů zcela obejde; ke štěstí mu stačí internet.

A tak tedy žiju v samotě ve dvou, která je den ze dne tíživější. Snažím se na všem nacházet pozitivní stránky, ale i když přinutím svůj rozum, aby mi všechny ty klady předestřel, moje city nepřesvědčí. Přiznávám, že nevím co se životem. Čtu jako zběsilá, abych tu prázdnotu vyplnila.

Jakmile na mě padne hodně velký stín smutku, natáhnu si džíny, obuju botasky a jdu běhat. Nicota a osamění se však vracejí s železnou pravidelností a pohled na manžela doslova připíchnutého k monitoru mě jen utvrzuje v tom, že v našem svazku mě už žádná radost ani naděje nečeká.

Hana

Najděte si vlastní aktivity

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

  • Po „vylétnutí“ dětí z domova a po odchodu do důchodu je otevírání nových obzorů nepochybně hezká představa, ale většinou jde spíš o mýtus než o běžný jev. Zvlášť pro ty, kdo se dosud věnovali hlavně rodině. Jinak jsou na tom samozřejmě ti, kteří si dříve jen těžko hledali čas pro realizaci zájmů a koníčků.
  • Hana má smůlu, že její manžel není bůhvíjak zdatný generátor pohody a pocitu vzájemného sdílení. Je však nutné dodat, že výskyt podobných typů je mezi muži na prahu důchodového věku zhruba stejně častý jako třeba porody dvouhlavých telat. Z toho plyne otřepaná poučka, že prevence je lepší než léčba. Pokud si ještě v produktivním věku najdeme vlastní přátele, zájmy a koníčky a celý svůj život neobětujeme dětem a vnoučatům, tak nás ani prázdné hnízdo, ani odchod do důchodu nijak dramaticky nezaskočí.
  • Na změnu není naštěstí nikdy pozdě, je však třeba se o ni zasloužit. Od manžela, který už řadu let téměř nepromluvil, můžete jen těžko čekat zázraky. Staří psi se novým kouskům učí neradi! Co takhle poohlédnout se v okolí po nějakém smysluplném uplatnění? Ať už by mělo jít o výpomoc v nějakém charitativním projektu, či o vlastní záměr. Když jste s to obout botasky a vyběhnout do terénu, mohla byste se cítit dobře v turistickém spolku. A co třeba tzv. univerzity třetího věku? Doslova za pár korun si můžete ověřit, na co ještě máte, a zároveň získat spoustu zajímavých informací a nových přátel.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek