Není to tak dávno, co děti běžně jezdily po ulici na kole bez přilby a prolézaly kovové zeměkoule na betonovém placu. Modřiny, rozbité hlavy a zlomené ruce tak nějak patřily k dětství a generace středního věku na tyto doby vzpomíná s jistou nostalgií, i když vlastní děti se snaží podobných zkušeností uchránit. Pokud se však v čase posuneme ještě více zpátky a prohlédneme si fotografie dětských areálů z první poloviny 20. století, ztuhne nám krev v žilách. Tady nešlo o nějakou zlomenou ruku, tady muselo jít často o život.

V dobách minulých si děti hrávaly před domem, sdružovaly se na návsích, běhaly po ulicích. V průběhu 19. století vyvstaly obavy, že děti ve městech snadno přijdou do kontaku se zločinem, ať už jako spolupachatelé nebo oběti. Německý psycholog Friedrich Fröbel byl jedním z prvních odborníků, kteří prosazovali budování dětských hřišť za účelem rozvíjet v dětech motorické schopnosti a učit je dobrým mravům a férové hře.

První dětská hřiště byla postavena v areálech německých škol, prvenství mezi samostatně stojícími, veřejně přístupnými hřišti nese park v anglickém Manchesteru (1859). Dětská hřiště nicméně zaznamenala světový boom až na začátku 20. století, kdy se ulice začaly plnit automobily a hrající si děti často končily pod jejich koly.

Na hřištích byly sice děti chráněny před nepozornými motoristy, ale bezpečnostní pravidla pro samotnou hru na prolézačkách se nijak nepromýšlela. Dnešní rodiče by trnuli hrůzou, kdyby se jejich ratolesti pustily do podobných akrobatických výkonů jako děti v naší vzpomínkové fotogalerii...