Arnošt byl vždycky trochu podivín a jeho názory mě občas děsily. „Tahle civilizace skončí. Copak nevidíte ten úpadek morálních a duchovních hodnot? Drancování přírody? Vždyť hrozivý rozvoj moderních technologií směřuje k likvidaci lidstva. Zachránit nás může jedině návrat k přírodnímu životu. A věřte, že přežije jen hrstka statečných.“ Při takových projevech mu oči vášnivě planuly a Jana na něj zírala s netajeným obdivem. Totálně jí vymyl mozek.

Snažila jsem se jí nápad přestěhovat se do polorozpadlého statku a žít bez vymožeností civilizace rozmluvit. „Jani, sice jsi vystudovala zemědělství, možná že z tebe bude dobrá farmářka, Arnošt je veterinář, ale bydlet na statku bez vody a elektřiny? To se chcete vrátit do středověku?“ Dcera však odmítala vzít na vědomí jakýkoli argument, který by narušil její romantický sen o prostém životě. „Mami, dřív si lidi taky svítili petrolejkou. Brali vodu ze studny. Nebyla auta ani telefony. A jak říkal Arnošt, naše civilizace je na pokraji záhuby. Musíme se učit žít bez ní.“ „Budeš taky tkát a šít boty? Nezajdete si koupit jídlo, léky nebo třeba nářadí? " Jenže diskutovat s ní bylo úplně zbytečné. Už mluvila stejně jako Arnošt. Srdce se mi svíralo úzkostí při představě, jak ta bláznivá křehká holka hospodaří na ruině, která kdysi bývala statkem.

Když jsem se za nimi vypravila, div mě netrefil šlak. Jana zrovna seděla na střeše obytné budovy a vyměňovala rozbité tašky za méně poničené, které sundali ze střechy bývalé stáje. Tu prý celou rozeberou. Cihly poslouží k opravě chléva, kam se záhy nastěhují dvě kravky.

Postupně se jim narodily tři děti, všechny doma. Odrodil je Arnošt, nezavolali ani porodní asistentku! Považuji za zázrak, že všechno dopadlo dobře. Při jedné z mých řídkých návštěv - vnoučata jsem totiž směla navštívit nanejvýš jednou za rok, abych je nenakazila virem civilizace -jsem s hrůzou zjistila, že nemají knížky ani moderní hračky. Panenky šije Jana, koníky a vozíky vyřezává Arnošt. „Jsme zastánci předávání lidových pověstí a bájí ústní formou,“ prohlásil a Jana jen mlčky přitakala. Vypadala staře a udřeně. Za celý den pronesla jen několik vět. Bylo na ní vidět, že se manžela bojí. A Arnošt mi dál vykládal své představy o výchově mých vnoučat. Očkované samozřejmě nejsou, musejí si vytvořit imunitu sama.

Na základku chodit nebudou, Arnošt je bude vyučovat doma. Když jsem namítla, že vychová vyděděnce neschopné socializace, outsidery, kteří se stanou terčem posměchu ostatních dětí, zakázal mi vnoučata a dceru navštěvovat definitivně. „Až nastane konec světa, na rozdíl od vás přežijí!“ pronesl prorocky. Cestou k autu jsem plakala. Ještě naposledy jsem se ohlédla. Za zavřeným oknem se tiskly tři hlavičky. Ani jedna ručka se nezvedla, aby mi zamávala.

Ladislava

Dobrá rada

Bude-li Ladislava ve svém postoji důsledná, pak se možná obrátí i na orgány sociálně právní ochrany dětí. Nelze vyloučit, že uspěje: sociálka by ve snaze ochránit děti mohla dospět k úvaze o jejich odebrání. Těžko však předpokládat, že by za to byla Jana matce vděčná. Ta by poznala na vlastní kůži, jak chutná Pyrrhovo vítězství. Naopak strategie podmínečného přijetí by vzájemnou komunikaci nemusela až tak zablokovat.

Ladislava by musela připustit, že je to jejich život a jejich rozhodnutí, s nímž sice vnitřně nesouhlasí, ale navenek ho respektuje. Pokud by mladí potřebovali pomoc, je jim k dispozici. Zatím však nabízí pomoc nevyžádanou, kterou právem považují za pokus o kontrolu nad jejich životem. Udělají-li si z ní společného nepřítele, pak se jejich přesvědčení, že zvolili dobře, jen posílí.

Slovo odborníka

PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog

* Předesílám, že postoj a obavy Ladislavy chápu. Ani já bych nebyl nadšený, kdyby se některé z mých dětí rozhodlo pro tak alternativní způsob života. Zvláště, kdybych se kvůli němu musel smířit s absencí kontaktů s pokračováním „vlastní krve“.

* Na počátku všeho zdánlivě bylo nešťastné dědictví. Jako by Arnošt nemohl po strýci zdědit něco méně ohrožujícího. Třeba sklon k některým geneticky přenosným chorobám, alkoholismus, případně alespoň dluhy! Jeho volba alternativního životního stylu není přitom sice u dnešní mladé generace ničím až tak neobvyklým, u něj se však bohužel zřejmě pojí i s osobnostními charakteristikami přinejmenším na pomezí fanatismu. Protest mladé generace proti „establishmentu“ mívá dnes dost často podobu návratu k přírodě. Přesto je spíše výjimkou, je-li někdo natolik vyhraněný jako právě Arnošt.

* Podle Ladislaviny verze měl vlastně štěstí, že si vybral právě Janu. Tu ona vnímá jako slabou povahu, která se dokázala přizpůsobit. Připusťme však, že to mohla být alespoň částečně i její volba. Dojem, že je v té divočině proti své vůli, je pocit její matky; bylo by docela zajímavé znát též Janinu verzi. Za pomyslnou hranou jsou pro mnohé z nás ony tři domácí porody bez odborné asistence. Dovolil bych si ovšem objektivně připomenout, že Arnošt je vystudovaný veterinář. Jistě se ve své profesi s nějakými porody setkal. Jen na okraj - pamatuji jednoho jeho kolegu, jinak též úspěšného trenéra basketbalistek, který své svěřenkyně občas i léčil. Jeho oblíbeným výrokem bylo: „Když to pomůže krávě, pomůže to tobě taky!“

* Pokud se někdo ocitne v roli Ladislavy, má možnost volby ze dvou strategií: buď přijetí reality, nebo snahu ji změnit. Ona si, možná ke své škodě, zvolila tu druhou a dávala mladým silně najevo, jak s jejich jednáním nesouhlasí. Očekávaný výsledek se zákonitě dostavil. Vztah s dcerou a její rodinou se rozvolňoval až do chvíle, kdy jí bylo zřetelně dáno najevo, že je tam osobou nežádoucí.