Dostat prach a nečistoty z koberců bylo před érou vysavačů docela náročná práce. A není tomu tak dávno, co se ze dvorů činžovních domů ozývalo sobotní klepání koberců. Snad na každém dvorku nebo zahradě bylo umístěno klepadlo, někde také nazývané jako klepač, klepáč, klepačka. Tedy stojan, který slouží k vyklepávání koberců. Klepadlo bylo nejčastěji dřevěné konstrukce, později se objevila varianta kovová.

Přes dřevěnou či kovovou kulatinu se pověsil koberec a pomocí klepačky se důkladně zbavil nečistot. Klepačka, plácačka, prakr, prakl neboli pomůcka na vyklepávání koberců byla nejčastěji vyrobena z proutí, později také z plastu. Výraz prakr je přejat z rakouské němčiny od slova pracker‚ nástroj na tlučení nebo klepání. Klepání koberců byla činnost poměrně fyzicky náročná. V zimním období se využilo čerstvě napadaného sněhu, koberec se položil lícovou stranou na bílou pokrývku prachového suchého sněhu a několika ranami klepačky se dokonale zbavil prachu a nečistit. Vysavače se používaly pouze na obyčejné koberce, které byly tkané strojem. Ručně tkaným, žinylkovým nebo plyšovým kobercům neudělaly kartáče vysavače moc dobře, spousta tkaniny se jimi vytahala.

Klepání nestačilo

Pravidelné klepání koberců však pro udržení čistoty nestačilo a hospodyně musely také někdy koberce vyčistit, a to suchou nebo mokrou cestou. Roku 1930 firma Rench Manufacturing Company patentovala granulát na suché čistění. Granulát pro suché čistění byl vyvinut zejména pro čistění vlněných koberců, nasypal se na koberec, pomocí kartáče se zapracoval do koberce a následně se odstranil vysavačem. Mnohem levnější variantou bylo čistění pomocí suchých pilin lehce napuštěných směsí benzinu a trichloretylénu. Kartáčem či smetáčkem se chvíli po koberci rozmetávaly a po absorpci nečistot se odstranily také buď smetákem, nebo vysavačem. Po použití této silně těkavé směsi bylo však nutné místnost vydatně vyvětrat. Princip vlhčených pilin napuštěných čistící směsí se používá dodnes. Komerčně balené prostředky obsahují nejen složku čistící, ale také dezinfekční a dezodorační.

Mokrá cesta

Mokrou cestou se koberce čistily také směsí pilin, ty se napustily roztokem vody a saponátového přípravku. Někdo preferoval čistění tak, že na kartáč nanesl pouze pěnu ze saponátového roztoku a koberec kartáčoval, jiný místo kartáče použil kus silonového, tzv. rašlového pytle. Poté se koberec vytřel kusem suchého a savého materiálu. Pro oživení barev se na závěr koberec přetřel slabým octovým roztokem. Mezi hospodyněmi se tu a tam rozšířila nová, jiná, ale vždy zaručená metoda čistění koberců. Tak se někde čistilo kysaným zelím, ze kterého se vymačkal téměř veškerý nálev. Kyselina mléčná obsažená v kysaném zelí podobně jako ocet oživila barvy tkaniny. Na skvrny od červeného vína se používala kuchyňská sůl. Silně znečistěné a kusové koberce se praly v neckách, žlabu nebo vaně v saponátovém, mýdelném nebo čpavkovém roztoku a sušily se za slunného počasí venku.

V dnešní době existuje mnoho komerčně vyráběných prostředků na suché, mokré i parní čistění, které nabízejí jak chemické, tak „eko“ varianty. Jsou dostupné ve formě suchých pěn, roztoků, prášků, granulátů. V mnoha domácnostech se stále nejvíce na všestranné čistění využívá octu. Čím dál častěji se mnoho z nás navrací k šetrným metodám, které používaly naše babičky.