"Bylo okolo páté odpoledne, takže dopravní špička, brzdila jsem na červenou, když jsem najednou cítila tupý náraz do zadku auta a vystřelil mi airbag. Nemohla jsem se ani pohnout a jen jsem bezmocne ve zpětném zrcátku viděla svoje děti, které byly připoutané v dětských sedačkách a neměly nejmenší šanci dostat se ven," vypráví Sarah a i teď, o několik měsíců později má hlas sevřený strachem. "Bylo to jako, kdyby do nás zezadu narazila zeď. Prostě jen tupá rána. Když jsem si uvědomila, co se děje, byla jsem schopná jen křičet: "Moje děti, moje děti", ale nevím jestli mě vůbec někdo slyšel." Nejstarší dcera Alayna se probrala zpátky do událostí nejrychleji. "Mami, nabourali jsme!" křičela na matku a zkušeným pohybem se jí povedlo odpoutat se z dětské sedačky.

Alayně se povedlo odpoutat i svého mladšího bratra Rydera a sestru Aynsley. "Všechny tři děti stále křičely, nevěděly, co se děje. Jen moje malá záchranářka zachovala chladnou hlavu. Přelezla sedačku a odpoutávala své sourozence. Jenže u prostředního Liama se jí to nepovedlo. Mezitím přijela sanitka a hasiči. Z auta se kouřilo a hrozilo, že vybouchne. Jedna paní vytáhla z auta Aly a mě a ptala se mě kolik mám dětí. Že tři jsou venku. Zakřičela jsem, že čtyři. Tedy asi jsem křičela, byla jsem na chvíli ohlušená. Strašně jsem se bála, že Liam to nepřežije. Paní, která mě utěšovala, zároveň držela Aly násilím. Ta se jí snažila pořád vysmeknout a jít na pomoc svému bratříčkovi. Záchranáři nakonec vytáhli i Liama a Aly ho šla utěšit, že se nic neděje, je to vážně hrdinka."

Přivolaná ambulance vzala celou rodinu do nemocnice, odkud zavolali manželovi a tátovi Neilovi. Neuvěřitelné bylo, že žádné z dětí nemělo ani žádnou zlomeninu či naraženinu. Pouze pár nevzhledných modřin okolo krků, kde se jim do kůže zařízly bezpečnostní pásy. Po fyzické stránce jsou sice všichni více než v pořádku, ale ani několik měsíců po nehodě, nejsou v pořádku psychicky. "Moje děti se každou noc budí s nočními můrami, Aly, ač se zachovala jako hrdinka, dolehl na ni zážitek později. Nemůže chodit do školy, bojí se aut... doktorka říká, že posttraumatický šok je normální, je mi líto, co moje děti prožily. Já se budím každou noc a běhám kontrolovat děti, že jsou všechny a, že dýchají," svěřuje se s bolestivými pocity Sarah.

"Jsem vděčná, že to dopadlo dobře, pevně doufám, že budeme v pořádku i psychicky," uzavírá se smutkem v očích, avšak s nadějí v hlase.