Zuzana Dřízhalová: „Věřím ve vztah na celý život.“

Populární herečka z „Vékávéček“ Zuzana Dřízhalová (33) nám prozradila, po kom zdědila herecké geny, když jsou její rodiče neherci. Svěřila se také, že trochu žárlí na brunetky a prozradila recept na »dlouhověké« manželství.

V životopisu máte jako místo narození Prahu, jakou část přesně?

Pocházím z Dejvic, z okolí Hanspaulky, což je úžasné místo k žití. Všude kolem vás jsou krásné vily, parčíky a neuvěřitelný výhled na celou Prahu.

Dřív jsem chodil na fotbal na Julisku, tam někde jste bydleli?

Opravdu velmi blízko. Bydlela jsem v ulici, kde se v zimě nedalo moc jezdit autem, protože ulice byla příliš příkrá a autům to klouzalo, takže jsme tam s dětmi z našeho domu sáňkovali. Jinak jsem se sportovně vyžívala spíš na Kotlářce, kde jsem prošla atletikou, gymnastikou i ping-pongem.

Je pravda, že vaše maminka pracovala jako porodní bába?

Ano, většinu svého života strávila touto prací.

A čím byl tatínek?

Táta byl architekt a taky pedagog na Fakultě architektury ČVUT. Ale dodnes, přestože už je v důchodu, nelenoší a ve svém oboru dál pracuje.

Kde se ve vás vzaly ty umělecké geny?

Měla jsem jednu vzdálenou střelenou tetičku, které bylo všude plno a obávám se, že jistá podoba v chování tam je. Sice se teta přímo žádné umělecké profesi nevěnovala, ale při každém setkání s ní měl člověk pocit, že se zúčastnil monodramatu.

V Dejvicích jste prožila kus života, co?

Žila jsem tam do svých jedenadvaceti a taky jsem tam studovala gympl a pak dva roky Vysokou školu chemicko- technologickou. Ale pochopitelně jsem tam pečená vařená i dnes, protože tam naši dosud bydlí a navíc tam teď hostuji s Divadlem Aqualung v Dejvickém divadle v představení Dracula.

Kdy a jak jste se dostala k herectví, byl to váš dětský sen?

V dětství jsem zpívala v pěveckém sboru Bambini di Praga a díky tomu jsem občas dostala i malou roličku v nějakém pořadu pro českou televizi. Tam jsem poprvé zjistila, že mě herectví moc baví, takže jsem pak chodila do dramaťáku.

Nakonec jste ale šla na gymnázium a tam vás prý strašně chytla chemie…

To ne - mě spíš zajímala biologie, chemie míň. Ale měla jsem v té době pocit, že člověk by se měl trochu překonávat a taky jsem si vybrala pro studium obor biochemické technologie .

Ale nakonec jste přece jen šla na DAMU…

Ano. Během studií na VŠCHT jsem totiž stále hrála v amatérském divadle Excelsior a časem jsem zjistila, že se tam těším víc než do školy. Zkusila jsem tedy přijímačky na DAMU a když mě vzali, vybrala jsem si herectví.

Hned na začátku vaší kariéru jste si prý zahrála v Národním divadle, to se mnoha hercům nepovede celý život!

Měla jsem štěstí, že si mě tam na hostování nejdřív vzal režisér Petr Kracik a potom mě do role Rozáry v Maryše obsadil J.A. Pitínský. Dohromady jsem tam hrála sedm let.

V jakých divadlech jste pak vystupovala a kde hrajete dnes?

Hostovala jsem leckde - v Divadle v Dlouhé, ve Švandově divadle, ve Viole, v Činoherním klubu, v Arše, v Rubínu, hrála jsem všude možně - na Hradě, v klášteře i na ulici. Teď hraji na lodi bratří Formanů, ve dvou představeních v Divadle Aqualung - v Draculovi (s nímž jsme přes zimu v Dejvickém divadle) a ve Vzducholodi. Také jsem nastudovala dvě zájezdové komedie 1+1=3 a Postel plná cizinců a tuhle sezónu se chystám nazkoušet tři další tituly.

Kdy jste dostala poprvé šanci v televizním seriálu a který to byl, Četnické humoresky?

Máte pravdu. Režisér Moskalyk si mě vybral pro roli Elišky Jarolímové. Moc jednoduché to ale pro mě nebylo - točilo se v zimě v Brně a ten den jsme měli premiéru v Disku, tak jsem měla celé natáčení obavy, abych se dostala do Prahy včas.

Vaše chvíle ale přišla až v roce 2004, kdy jste naskočila do Rodinných pout, dostala jste roli Marcely Rubešové v konkursu?

Řekla bych, že tou první velkou seriálovou příležitostí byla role v Nemocnici na kraji města – Eliška Králová. Až potom jsem dělala konkurs do Rodinných pout, ve kterém jsem uspěla.

Marcela je taková „plačka“, vy jste ale takový smíšek! Je to pro vás herecký „protiúkol“?

Připadá mi, že dnes už Marcela plačkou není. Pravda, ze začátku byla hodně lítostivá, nedokázala si nic prosadit a tiše trpěla manželovo chování,teď už se z ní ale vyvinula normální ženská. Zrovna minulý týden jsem točila scénu, kdy v Marcele „bouchnou saze“ a pěkně zatopí svému muži.

Prozraďte nám, prosím, něco ze svého soukromí. Třeba jak dlouho jste vdaná za Hynka Dřízhala…

Vzali jsme se před osmi lety a pořád to považuji za skvělé rozhodnutí.

A co říkáte tomu, že dnes partneři dávají spíše než manželství přednost životu tzv. na psí knížku?

To je každého věc, jestli dá někdo přednost manželství nebo soužití na hromádce. Mně osobně se na svatbě líbí, že se lidé k sobě veřejně přihlásí a pak to všichni oslaví.

Řekněte nám něco o manželovi.

Manžel Hynek nejdřív vystudoval střední výtvarnou školu, pak herectví a scénografii na DAMU. Se svým spolužákem založili firmu Scénografie, ve které se věnují všemu, co nějak souvisí s designem a dekoracemi - od návrhů až po výrobu a stavbu.

V rozhlase jste Janu Rosákovi prozradila, že jste trochu žárlivá, že žárlíte na menší brunetky…

Myslím, že jsem normálně žárlivá. Vím, že manžel má rád drobnější brunetky, takže když je nějaká blízko, vidím jeho zálibné pohledy, ale žádné scény mu rozhodně nedělám. Taky se ráda podívám na pěkného chlapa. (úsměv)

Co si myslíte, že je pro soulad a „dlouhověkost“ manželství to nejdůležitější?

Podle mě je důležité, aby byl vztah vyrovnaný. Aby ani jeden z partnerů neměl vyloženě navrch - podle mě to po čase nedělá dobrotu. Aby si lidé stále svého protějšku vážili.

Věříte na vztah dvou lidí na celý život?

Určitě. Příkladem je mi manželství našich i manželových rodičů. Bez téhle víry bych se asi vůbec nevdávala.

Ve svém životě jste musela překonat těžkou chorobu, lymfom. Dokázala jste nad zlou nemocí zvítězit a dnes pomáháte nemocným lidem, přibližte nám tuhle svou iniciativu.

Jsem patronkou občanského sdružení Lymfom Help, které podporuje právě pacienty postižené lymfomem. Poskytujeme jim informace, pořádáme pro ně setkání, přednášky i víkendové pobyty, navštěvujeme je v nemocnicích a organizujeme pro ně i soutěže.

Jak mohou lidé přispět k vaší charitě, sdružení Lymfomhelp?

Sdružení má adresu: www.lymfomhelp.cz. Přispět mohou lidé finančně nebo tím, že podpoří některý z našich charitativních projektů. Nyní připravujeme akci: „Velcí herci malým dětem“ , kdy populární herci nazpívají společně cédéčko pro děti a výtěžek z něj půjde právě na Lymfom Help. Do prodeje půjde před příštími Vánoci.

Když jsme u těch svátků - jak si nejlépe odpočinete, když máte volno?

Zuzana Dřízhalová
* 27. 01. 1975 v Praze
Absolvovala pražskou DAMU, obor herectví. V současné době je členkou divadelního souboru Divadla AQUALUNG. Živě moderovala v ČT pořad pro mládež Letadlo. Zahrála si v několika filmech, např. Vlci ve městě, Den, kdy nevyšlo slunce, Návrat marnotratného syna, Návštěva staré dámy. Objevila se také v seriálech Zdivočelá země, Četnické humoresky, Nemocnice na kraji města po 20 letech a Nemocnice na kraji města - nové osudy. Největší slávu jí přinesla role Marcely Rubešové v seriálu TV Prima Rodinná pouta, kde hrála od roku 2004. Manželem Zuzany Dřízhalové je výtvarník a herec Hynek Dřízhal.
Nějak neumím odpočívat. Vždycky si vymyslím horu aktivit, které pak do večera nestíhám udělat. Ale určitě ráda chodím ven se psem, ráda chodím po horách a mám spoustu přátel, se kterými se ráda sejdu.

Jste velký spáč?

Vůbec. Do postele mě většinou k půlnoci nahání manžel a když ráno vstane, už jsem dávno vzhůru a v plné polní něco dělám.

Kde trávíte nejraději dovolenou?

Všude. Máme s Hynkem to štěstí, že dokážeme obdivovat i nejzapadlejší vesničku v Čechách. Ale rádi poznáváme i nové kraje - nenechali jsme si ujít třeba Ameriku nebo Turecko. Pro nás je hlavní, že jsme spolu, je jedno kde.

Sledujete alespoň trochu politiku? Co říkáte poslednímu vývoji doma, krajským a senátním volbám?

Přiznám se, že jsem pravicově orientovaný volič, takže současný vývoj se mi moc nelíbí. Osobně bych byla pro zrušení komunistické strany, takže z jejího posunu na vyšší úroveň nemám vůbec radost. V naší rodině nebyl nikdo ve straně a kvůli tomu jsme měli v životě dost problémů. Mně na základce vyhrožovali, že mě nevezmou na gympl, přestože jsem měla samé jedničky a kvůli socialistickému režimu jsem taky nešla na konzervatoř - abych nemusela hrát role poplatné době.

Jak jste na tom s americkým radarem v Brdech, jste pro?

V tomhle jasno nemám. Ale přikláním se spíš ke všemu, co nás ochrání před další „návštěvou“ z východu…

Další články

čtenářů si právě čte tento článek