Umí být oslnivě krásná i pozoruhodně ošklivá. Na první pohled se odlišuje svými výraznými rysy i ochraptělým hlasem. V mládí si režiséři s její výjimečností příliš nevěděli rady, a tak ji obsazovali převážně do rolí potrhlých holek. Teprve později se dostala k velkým dramatickým rolím, pro které byla zřejmě zrozena. Jednou z nich je i postava farmářky Marie ve filmu Venkovský učitel, za kterou byla nyní nominována na Českého lva. Její hrdinka, na první pohled drsná venkovanka, osaměle vede hospodářství, stará se o stádo krav, vychovává dospívajícího syna a příležitostně zápasí s démonem alkoholu. Její podnájemník, učitel v podání Pavla Lišky, ji vtáhne do neobvyklého milostného trojúhelníku: zatímco ona se pokusí o citové sblížení, jeho přitahuje spíš její –náctiletý syn. „Pro mě to bylo především o odpuštění,“ říká.
Kromě psychologických otázek ovšem při natáčení řešila i problémy čistě praktické: musela se totiž naučit doopravdy pracovat s živým dobytkem. „Krávy jsou opravdu obrovská zvířata, když se na vás navalí, je těžké skrze ně projít, natož je kormidlovat prostorem nebo je podojit,“ vzpomíná. Před kamerou ostatně absolvovala i autentický porod telete, která se natáčela v jednom záběru.
Český lev, kterého za svůj výkon s velkou pravděpodobností získá, ji však příliš nezajímá, stejně jako jiná ocenění: „Připomíná mi to jedničky ve škole: vyjadřují sice hodnocení určité osoby, ale nemusí tomu tak nutně být. Natož v umění, kde neexistují žádná fakta.“
Nikdo nemá být sám
Na herectví prý šla původně proto, aby udělala radost mamince: „Nejdřív to člověk dělá vlastně kvůli rodičům, aby jim panečku ukázal, ale samozřejmě, že ve skutečnosti to dělá hlavně kvůli sobě.“ Hrála v seriálech i televizních komediích, největší a nejzajímavější role ji ale potkaly v divadle: Médea v Národním nebo Isadora Duncanová v inscenaci Když tančila v divadle Bez zábradlí. „Je vážně hrozný hrát hru, kde se dozvíte - jako mimochodem, chápete, mimochodem! -, že dvě děti byly zavřené v autě a že to auto sjelo do Seiny. Jen tak! V jednom okamžiku. To jsou ty katastrofy. A to je hrůza,“ říká o své tragické hrdince – baleríně z počátku minulého století.
Před kamerou se pro změnu vždycky snaží o maximální věrohodnost a uvěřitelnost, už proto, že film by podle ní neměl přikrašlovat realitu a vzbuzovat v lidech falešný dojem, že jsou jediný, kdo se pachtí v obyčejném životě plném problémů: „Každý člověk má tvrdý život. Jenže když si myslí, že je v tom sám, je to mnohem těžší. Třeba když dospíváte, můžou ve vás tyhle lži vzbudit falešnou představu o tom, jaké je to, být dospělý. Pak budete zjišťovat, že to tak najednou není, a to nebude lehký. Proto by ve filmech měli být staří lidi, vždyť to je součást života! Hlavní hrdinky mohly být tělnatější, ne jenom blonďatý a modrooký Dorotky.“
Lehčí než život
„Divadlo je lehčí než život sám,“ říká Zuzana Bydžovská, a ona sama to ví velmi dobře: před několika lety ji totiž opustil životní partner Miroslav Etzler, poté, co se bezhlavě zamiloval do kolegyně Vilmy Cibulkové. Opustil nejen ji, ale i jejich ročního syna Kristiána. Zuzana tehdy odmítla hrát roli chápavé a bezbřeze tolerantní manželky a rozešli se ve zlém; profesní styky ovšem přerušit nemohli – v divadle Ungelt totiž společně účinkovali v inscenaci Na ocet, v níž se jejich hrdinové mají do sebe zamilovat… „Když dohraju, jdu domů. A jsem to já,“ komentuje podobné situace Bydžovská…
Opuštěnost odjakživa pokládala za jednu z nejhorších věcí, které mohou člověka potkat, nyní se však s nimi čím dál víc sžívá. „Smutkem nic nevyřeším. To bych se dojímala sama nad sebou, a to mě fakt nebaví,“ konstatuje. „Jen někdy - když řídím, to je taková ta chvíle, kdy si třeba popláču, pak mě to přejde.“ Stejně jako její hrdinka z Venkovského učitele se s životem pere osaměle a bez přehnaného sentimentu.