Diskutujte: Zamlouvají se Vám postoje a názory Zlaty Adamovské? Jak byste se v její situaci zachovala sama?

Urazila jste krásný kus cesty od hodné a submisivní Elišky ze seriálu Sanitka k razantní doktorce Páleníkové z Ordinace v růžové zahradě.
To máte pravdu. A k Páleníkové mám asi povahově blíž. Eliška se samozřejmě za čtvrtstoletí taky změnila, submisivní slečna to už není. Zůstala hodnou holkou, ale myslím, že už je schopná prosadit si svoje, protože ji život naučil. Divák bude asi překvapený, v jaké konstelaci ji objeví. Ale to bych musela prozradit její příběh, což nesmím.

V divadelní hře Sklenice vody, která měla před pár dny premiéru v Divadle Ungelt, to ovšem rozbalíte jako pěkná potvora…
Koncem osmdesátých let jsem v téže hře v Divadle ABC hrála Abigail, zdánlivou naivku, ale ve skutečnosti protřelou holku, která se rychle rozkouká a ohrožuje postavení vévodkyně, kterou hraju teď na Letní scéně Ungeltu. Tehdy vévodkyni hrála Alena Vránová v alternaci s Věrou Galatíkovou. Je pro mě čest, že si tuhle roli velké intrikánky můžu zahrát po dvou tak skvělých herečkách. Mimochodem, ten příběh je 200 let starý, ale pořád současný. Intriky, láska, touha po moci… nic z toho se nezměnilo. Ta hra je velmi aktuální.

Která doba by vám slušela?
Možná secese. Takový Mucha, nádhera… A historicky? Já žiju ráda teď a tady. Jsem šťastná, že se tu neválčí, z kohoutku mi teče teplá voda a můžu cestovat autem, letadlem… Třeba ve středověku bych nechtěla žít ani náhodou. Párkrát jsem točila v zimě na hradech, kde se netopilo, a já jsem dostala zápal plic. Ne, ne. Teď a tady jsem spokojená.

Skeptici přirovnávají dnešní dobu k zániku starého Říma.
Asi záleží na tom, jak a ve které společnosti. Spousta lidí má dnes co dělat, aby existenčně přežila. Někteří naopak utrácejí za nesmysly, nadávají a pořád jim není nic dobré. Sjezdila jsem kus světa a viděla i chudobu, která mě brala za srdce, země, kde lidé přežívají na hrstce rýže a neplýtvají jídlem jako tady.

Teď z vás mluví „výchova“ Radka Johna. Prý šílel, když se nechal ztvrdnout chleba…
Měl pravdu. Chleba se má koupit tolik, kolik ho člověk sní. Taky nemám ráda plýtvání jídlem i energiemi. Nejsem šetřílek, ráda si dopřeju různé požitky. Ale jde o to, nežít zbytečně rozmařile. A peníze použít spíš na vzdělání dětí než na buřty.

Hodně se věnujete dabingu. Dá se ještě považovat za samostatnou uměleckou disciplínu?
Já dabing považuji za řemeslo a součást herecké profese. Dobrý dabing se pozná. Stačí, když se k obrazovce otočíte zády, a napadne vás: Sakra, co to tam běží za nový český film? Ale doba je rychlá, takže dnes natočí každý herec svoje repliky zvlášť, ve sluchátkách slyší originál nebo to, co před ním natočili kolegové… Je to docela pohodlné, nikdo nikoho nezdržuje. Ta práce je koncentrovanější a ve výsledku divák nic nepozná.

Dabujete od dětství...
Někdy v devíti letech jsem dabovala poměrně velkou roli ve filmu s Albertem Sordim. Mluvil ho Miloš Kopecký a já mohla celý týden sledovat jeho skvělou práci. Vůbec si spíš než filmy z té doby pamatuju herce – pány Vosku, Munzara, Haničince. Když se ve studiu vypnul zvuk, běžela jen němá obrazová smyčka a oni začali namlouvat svou roli, byl to pro mě zážitek. Jako by postavě vdechovali duši a naučili ji mluvit česky.

Stalo se vám, že vás film při dabování zasáhl jako diváka?
Při dabingu Madisonských mostů jsem měla co dělat, abych tu práci dokončila, protože jsem brečela jako malá holka. Krásný, jímavý příběh.

Člověk by řekl: Limonáda. Kdyby ten film neměl nikoli šťastný konec…
Máte pravdu, bůhví, jak by skončil, kdyby ti dva zůstali spolu. Jenže tady se hlavní hrdinka obětovala pro svou rodinu, a to přece dělá spousta žen i dneska. Zamilují se, ale setrvávají ve stávajícím vztahu jen proto, aby nerozbily rodinu. Asi právě proto je ten příběh tak krásný a pravdivý. Kdyby každá ženská odešla od rodiny, když se zamiluje, to by to na světě vypadalo… Stačí, když odcházejí chlapi!

Myslíte, že je v pořádku, když se bere jako model, že chlapi odcházejí a ženské zůstávají?
Nemyslím. Ale asi není dobré zůstávat ve vztahu jen z povinnosti. Když se lidi vzdálí, nedovedou si vyhovět, nekomunikují spolu tak, aby si sami sebe mohli vážit, to je pak lepší odejít.

Kam se chodíte vybrečet?
Některé věci si má člověk nechávat pro sebe.

A od čeho jsou tu přátelé?
Abyste s nimi sdílela hezké, zajímavé chvíle, diskutovala, tříbila si názory, viděla jiné úhly pohledu na tutéž věc… Mám několik úžasných kamarádek. Během let, co se známe, jsme všechny prošly nějakým vývojem, něco nás postihlo, změnilo. Diskutujeme, pomáháme si.

Kdysi jste řekla, že pro vás má sex-appeal chlap, který dělá dobře svoji profesi. Co vnímáte, když nějakého vidíte poprvé?
Počkám, co řekne, jak se bude chovat, jestli mě pustí do dveří, jestli mi pomůže do kabátu… No, a když bude zábavný a chytrý, může se stát, že ho budu chtít vidět i podruhé. Už vím, že ve vztahu žena–muž by měl chlap mít své teritorium, které mu nesmí brát ani naše emancipace.

Působíte jako ženská, která má v sobě velký kus chlapa.
Asi ano. Když je potřeba, řežu, vrtám a vůbec jsem schopna se sama o sebe postarat, jsem ekonomicky nezávislá. Ale pokud jsem v přítomnosti muže, některé věci čekám od něj.

A nemají pánové raději takové ty křehké květinky?
Zpočátku možná, ale ze zkušenosti vím, že je to časem přestane bavit a křehká květinka se může stát obtížným hmyzem. Vy určujete muži, jak s vámi má zacházet. A chlap potřebuje partnerku, ne klátící se stvol.

Co potřebujete ve vztahu vy?
Pocit, že na mně někomu záleží, že chce být v mé přítomnosti, že tam bude fungovat vzájemný obdiv a tolerance, podpora a úcta. Že je tu někdo, kdo mě nenechá ve štychu. Netoužím po neustálém pocitu zamilovanosti.

Celý rozhovor si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, další informace naleznete také na webu www.vlasta.cz