Zlata Adamovská: Na zlatou!

Zlata Adamovská: Na zlatou!
Zlata Adamovská: Na zlatou!
Zdroj: Profimedia.cz

Nechtěla se v rozhovoru vracet k věcem, které byly. Dívat se dopředu – to je momentální životní program herečky Zlaty Adamovské.

Zatímco muž, který ji po mnoha letech společného života zklamal ze dne na den aférou s osmiletou nemanželskou dcerou, opečovává svůj politický program, ona už je dávno... Na úplně jiné lodi.

A je dost zjevné, že ji minimálně moc zajímá (ne-li rovnou těší) přemýšlet o tom, kam ta nová loď míří. Řídí si ji sama. V hodnosti kapitánky a kormidelnice v předchozí bouři svého života prokázala nebývalou statečnost, přehled a schopnost zůstat nad věcí.

K rozhovoru jsme se (tradičně) sešly v klubu jejího domovského Divadla Na Vinohradech, těsně po zkoušce nového nastudování představení – Fidlovačka aneb Kde domov můj?

Je to psychická pomoc, začít zkoušet v divadle něco nového? Dát se, jako je to v případě Fidlovačky, do tance? Rozezpívat se už proto, že to předepisuje role?
Ale určitě. To je ověřená věc, že práce jako lék funguje a zvlášť pro herce je představení skoro psychoterapie, protože se musíte opravdu soustředit jen na okamžiky na jevišti. Nic jiného se vám v tu chvíli do hlavy nevejde, jestliže to chcete dělat pořádně. Nemůžou vám ubíhat myšlenky – jednak na to nikdo není zvědavý a samozřejmě by vás to rušilo. Herecká práce koncentraci přímo vyžaduje a celou vás připoutá.

Domluvily jsme se už předem, že vynecháme okamžiky, kdy se vaše dvacetileté manželství s Radkem Johnem rozpadlo...
To bych byla ráda. Protože už jsem si k tomu na jaře svoje řekla a nechtěla bych se opakovat. Na tohle téma jsem souhlasila pouze s jedním televizním a jedním novinovým rozhovorem. Především proto, abych zabránila nesmyslným spekulacím bulváru, který si absolutně nebral servítky.

Napadlo mě, inspirovat se článkem, který jsem psala před lety. Jmenoval se - Deset bonusů, které byste si měla užít, než se znovu zamilujete.
Ale to já přece vůbec nevím, jestli se někdy znovu zamiluju (úsměv).

No právě. Člověk nikdy neví.
A co bylo mezi těmi bonusy?

Právě vychází nová Vlasta - nejoblíbenější týdeník pro ženy

V novém čísle najdete:

  • Zlata Adamovská: Poprvé v životě sama
  • Test krémů na vrásky
  • ... a mnoho dalších témat
  • Předplatné Vlasty

Třeba čas, který žena získá sama pro sebe.
(smích) Tak to jste rovnou uhodila hřebíček na hlavičku. Čas je zrovna to, s čím permanentně hrozně válčím. Ale vím, na co se ptáte...(úsměv) Když odmyslím, že ještě pořád řeším spoustu řekněme „technických“ záležitostí a žiju například mezi bednami od banánů, pak čas je teď na to, začít si plánovat život po úplně jiné linii. Přestože to moje základní dělení času se vlastně moc nezměnilo. Musím ho najít na práci, ale to jsem uměla vždycky. A na své děti, to je tentýž případ – to jsem nikdy nezanedbávala. V téhle sféře zájmu jedu pořád stejně na plný motor. Řekla bych, že tyhle dvě zásadní věci mého života mi zaberou nejvíc času a cokoliv bych chtěla navíc, to mezi ně musím nějak procpat. Udělat si na to cíleně prostor.

Ten článek byl takový zlehka napsaný seznam kroků, který měl ženy povzbudit ve složité životní situaci. Třeba obsahoval bod, že je ta správná chvíle předělat si byt k obrazu svému, než vám někdo zase začne mluvit do barvy na stěnách, do výběru záclon...
A víte, že se to v mém případě přesně takhle děje? Rozhodla jsem se, že si zcela předělám byt. Vyhodím koberce, zbrousím parkety, zbavím se starého nábytku – ne všeho, ale většiny...

Vy „hromadič“ jste se odhodlala k takovému kroku?
(úsměv) Já hromadila spíš maličkosti. Ovšem i na ty asi dojde. Prostě pustím vítr a slunce do bytu. Na to se moc těším.

A kdy to propukne?
Už se to tak průběžně děje. Chodím po obchodech, prohlížím si časopisy, hledám inspiraci. Prolézám byt s metrem v ruce a pomalu se mi ta představa „nového“ domova rýsuje v hlavě. Pořídila jsem si novou sedačku, obhlížím, co by se mi líbilo. Nejde o žádné křečovité – tak a teď převrátím celý byt naruby. Vůbec ne. Hezky si to promýšlím, krůček za krůčkem své představy realizuju a dělá mi to velikánskou radost. Hnědá barva, nebo béžová? Nebo půjdu do bílé? Je to fajn a mimořádně osvěžující, musím říct.

Zlata Adamovská

Takže už se objevily první náznaky toho, že žít single může být i sladké?
Myslíte, že mi do toho nebude nikdo mluvit? No ano – nebude. To je určitě lákavá představa. Sice jsme s manželem nebyli nikdy soupeři, spíš opravdu parťáci, ale znáte to... Když zůstaneme u těch změn v bytě. Na některé věci nebyl čas, nebo pro mě pomoc nepřicházela taková, jakou bych si představovala. Případně zaznělo takové to klasické: „Ale to je ještě dobrý. A musí to bejt?“ Teď si můžu sama rozhodnout, jak co bude a kdy se to stane. Ano - těším se, že mi do toho nebude nikdo povídat. Ale zase na druhou stranu mi s tím nikdo nepomůže. To je druhá strana mince. I když zrovna tohle mi tedy nikdy problémy nedělalo – jsem praktický člověk. Vrtačka, ředidlo a štětec jsou moji kamarádi, mužské práce v domácnosti mi nevadí (úsměv) Spíš trošku víc síly a energie bych potřebovala. A času, jak už jsem říkala. Čas je veličina, která mi právě zoufale chybí.

A není to v současné chvíli spíš dobře být zaneprázdněná?
Ale je... Já si nechci vůbec stěžovat. Je to úžasný pocit, že má herečka v jednapadesáti letech pořád co dělat, ale trošku si říkám... Jestli ten život není přece jen ještě někde jinde, než jenom v práci.

A kde?
Já bych potřebovala víc času na výlety, relaxaci, odpočinek. Ale uvítala bych i „obyčejný“ volný víkend, abych pravdu řekla... Zkrátka víc času na sebe. Jsem úplně vzteky bez sebe, že den má jen 24 hodin. (úsměv) Já to prostě nestíhám. To je můj velký zádrhel. Nesednu si, nehroutím se a nelituju se – jsem činorodá, řeším problémy zásadně nějakou činností. Až mě ta moje vrozená činorodost vlastně dohání, svazuje a štve mě, že jsem unavená. Ale ten motor ve mně mi nedovolí odpočívat. Abych to dokázala, musím si to cíleně naplánovat. Jako třeba nedávno prodloužený víkend s dcerou v lázních. Ten jsme si opravdu hrozně užily.

Když se člověku sesype na hlavu malér, například rozvod, velmi rychle zjistí, kde má jeho život opěrné body. Kde jsou ve vašem případě?
O dětech a o práci jsem už mluvila. A pak mě taky hrozně moc podrželi moji kamarádi. Překvapilo mě, kolik lidí zavolalo a třeba mě chtěli vytáhnout na večeři nebo někam na víkend. To bylo milé zjištění. Ne, že by mě nahlas litovali. Jenom se zkrátka ozvali, že tu jsou, kdyby něco. Ale hlavně byli tak skvělí, že pokud jsem o něčem sama nezačala mluvit, tak nevyzvídali, nepátrali, nešťourali. Na rozdíl od bulvárních novinářů, kteří, ač jim do toho nic není, tak se ptali na velmi intimní věci. Až mi nad tím zůstával rozum stát.

(celý rozhovor najdete v aktuálním čísle časopisu Vlasta)

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky