Kdybyste se Zdeňku měl ohlédnout za dobou, kdy jste točil třeba proslulou trilogii Slunce, seno...., Kameňáky, Čertovu nevěstu, Zakleté pírko a všechny ostatní filmy a na druhou stranu se snažil vypořádávat se s občasnou nepřízní, jaké pocity ve Vás teď převažují?
Měl jsem vždy to štěstí, že jsem mohl točit filmy podle svého výběru, ani jeden na příkaz vedení Barrandova. Snad jen ten první, Botu jménem Melichar, ten jsem dostal jako prubířský kámen, když scénář odmítlo asi pět režisérů přede mnou. Bylo mi řečeno, že když ho nevezmu, budu dalších x let dělat asistenta. Trochu jsem si ho upravil a nakonec vzniklo dílko, které dodnes těší malé i velké diváky. Vždycky se mi potvrdilo, že všechno špatné je k něčemu dobré. Kolikrát jsem litoval, že to nevyšlo a pak se ukázalo, že odložení natáčení bylo jen k prospěchu věci.
Je vidět a slyšet, že ta optimistická stránka vaší práce vás stále provází, ale jaksi jste přešel onu nepříjemnou, kdy jste byl vystaven ne zrovna příjemným kritikám na některé Vaše filmy. To určitě nebylo nic příjemného, nebo jste je přešel s nadhledem a myslel si své?
Vždycky jsem myslel na diváka s tím, že ho chci pobavit a potěšit. To byl vždy můj záměr, smysl práce a radost. A ty kritiky jsem přestal velmi záhy číst. Jedinou platnou mincí byl pro mě divák. Nějaké ceny mě nikdy nezajímaly, stejně to bylo povětšině jinak. Byl jsem několikrát v porotě na různých festivalech, takže vím, jak to chodí. A vůbec mě to netěšilo, proto jsem už další podobné působení odmítl, vystoupil z Filmové akademie a mám klid. Jen mě udivovalo, co je mezi lidmi závisti, podrazů, špíny a od lidí, o kterých bych to nikdy nečekal.
Zdeňku, byl jste vždy aktivní a činorodý člověk, párkrát jste se ale už nechal slyšet, že jste momentálně doživotně na odpočinku a režírování a scenáristice jste dal na trvalo vale. Ale přece jen, prozraďte, nemáte v šuplíku ještě nějaký příběh, který by stál za realizaci?
Což o to, v šuplíku mám několik hezkých věcí, klasické pohádky, veselohry ze současnosti, detektivní seriál, Čachtickou paní, ale už je pozdě. V době covidu jsem se naučil lenošit a to se mně tak zalíbilo, že jsem s režírováním skončil a užívám si důchod. Čtu, jím, spím a tloustnu. A to umím moc dobře. Přiznám se, že se po covidu cítím pořád velmi unavený, kolikrát i přes den si dám šlofíka. A to při natáčení nejde.
Když byl člověk zvyklý bavit lidi a vlastně i sebe a najednou z onoho kolotoče vypadne, tak to asi žádná velká sranda není, nebo se mýlím?
Záleží na tom, jak umíte naložit s volným časem. Nesedím na lavičce a nekrmím holuby, jak se říká. Mám spoustu knížek, které musím přečíst, než se mě zmocní ten xindl Alzheimer a to mi dělá radost. Každý den přináší mnoho nového a hezkého, takže si vůbec nestěžuju. Směju se už ráno, když se v koupelně podívám do zrcadla, co to tam na mě kouká za šedivýho dědka. Říkám si: Troško, Troško, nejvyšší čas začít mluvit o kráse duše. Vůbec si nedělám žádné vrásky, je to tak a s tím nikdo na světě nic nenadělá. Prostě jak říkám – jedeme do finále, tak hezky zvesela.
