Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Rozhovor se Zdeňkem Svěrákem: Splnila se mi i přání, která jsem si nepřál

Zdeněk Svěrák
Zdeněk Svěrák
Zdroj: Profimedia.cz
Zdeněk Svěrák

To by ani Jára Cimrman nevymyslel: začínající mladý kantor se narodil ve stejném dni a měsíci jako učitel národů Jan Amos Komenský. Stalo se to Zdeňku Svěrákovi, který 28. března oslavil – pořád v dobré kondici – pětaosmdesáté narozeniny.

Dramatik, filmový a televizní scenárista, spisovatel, textař, herec i zpěvák si získal sympatie příznivců a obdivovatelek díky laskavému a harmonizujícímu humoru a také svým veřejným vystupováním. Jaké dětství prožil, spoluobčané moc dobře vědí, neboť do jeho poetických i úsměvných zákoutí nás umělec nechal nahlédnout. Autobiografickou knížku Po strništi bos, vypovídající o příhodách malého Zdeňka v protektorátním čase, adaptoval režisér a tentokrát i scenárista Jan Svěrák. Již dříve oba tvůrci okouzlili diváky časově navazujícím filmem Obecná škola (1991), odehrávajícím se bezprostředně po válce. Zdeněk Svěrák v něm představuje pod synovým režijním dohledem svého otce. „Tatínek plánoval, že budu studovat silnoproudou elektřinu, a kdyby mi to nešlo, tak alespoň slaboproud. Na poslední chvíli se mi podařilo změnit přihlášku na obor český jazyk a literatura.“

Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak Zdroj: Profimedia

Hlavně spolu a pak za školou

Na Vysoké škole pedagogické se potkal nejen s dalšími budoucími cimrmanology Ladislavem Smoljakem a Miloněm Čepelkou, ale i s nastávající manželkou. Když oba promovaní pedagogové vyplňovali podle tehdejšího nařízení formulář, takzvanou umístěnku, do kolonky Kam chcete být posláni? napsali: „Kamkoli, hlavně spolu.“ Komise přání vyhověla. Pro mnohé to bude možná šok, ale opravdu se stalo, že žák, který neustále vyrušoval a zlobil, dostal od přívětivého pana učitele pohlavek. Jeho jméno se za trest objevilo v titulu jedné ze společných filmových komedií autorů Smoljaka a Svěráka. Ten žák se jmenoval Mareček. Zdalipak se tím potrestaný chlubil…? Netrvalo však dlouho a z kantora se stal rozhlasový redaktor a autor. Legraci si s ním užili hlavně posluchači pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka. Jak známo, právě zde poprvé zaznělo jméno Járy Cimrmana. O rehabilitaci zneuznaného českého génia usiluje již déle než půl století divadlo nesoucí mistrovo jméno.

Diváci, kteří chodí raději do kina, poprvé viděli Zdeňka Svěráka v komedii Zločin v šantánu (1968): byl bez vousů a představoval velmi nesympatickou postavu prokurátora. Jiří Menzel mu svěřil opět zápornou roli, tentokrát funkcionáře ROH, i ve svém dalším filmu. Tragikomedii Skřivánci na niti (1969, uvedeno 1990) jsme však mohli obdivovat až po skončení normalizační éry. To už jsme věděli, že role bezvousých nesympaťáků jsou pro tohoto herce nepatřičnou výjimkou.

Vzatý na milost

Ale Zdeněk Svěrák je stejně jako divadelní tvůrce i filmově dvojjediný. Nejenže hraje, zároveň píše scénáře (když existovalo Filmové studio Barrandov, byl zaměstnán v jeho scenáristickém oddělení). Společně s Ladislavem Smoljakem napsal celkem osm scénářů. Režiséři, kteří se jich ujali, je podělili i rolemi. Mnozí kritici reagovali pobouřeně: nejprve jim vadila poetika scénářů, jejich humor, který se údajně jevil jako „cimrmanovský“, tedy divadelně stylizovaný, a tudíž filmově nespecifický. Později, když už byli oba vzati na milost jako scenáristé, kritika o to zarputileji zpochybňovala jejich herecké výkony. Na vině byl podle ní patřičně neškolený, amatérský (rozumějme: nerutinní) herecký projev. Snad takovým interpretem Zdeněk Svěrák zpočátku i trochu byl. Herec však dozrál a dávno je schopen kreací a výkonů hořce komických, dokonce tragikomických. Podvakráte ho k těmto polohám vedl režisér Vít Olmer, který ho obsadil do dvou postav – zubního lékaře Bohuše Burdy v Co je vám, doktore? (1984) a inženýra Pavla Hnyka ve snímku Jako jed (1985) –, které jsou drceny v soukolí každodennosti, jež je otupuje a zbavuje přirozenosti. O jejich odlidštění se zasloužily i autoritativní manželky. Oba se bouří, hledají novou citovou harmonii. Burda úspěšně dokoná svou revoltu návratem k čistým přírodním zdrojům existence, ale Hnyk, poražený smutný hrdina, musí bojovat dál. Jeho závěrečný chaplinovský odchod podél dlouhé oprýskané zdi je působivým a jednoznačným vyjádřením tragikomických a absurdních poloh našeho bytí v normalizačním čase.

Nostalgičtější a melancholičtější tóny zaznívají i v komickém partu Járy Cimrmana představovaného Zdeňkem Svěrákem ve filmu Jára Cimrman ležící, spící (1983). Je divné, že hrdina a objekt divadelních a ještě dříve rozhlasových mystifikací, nikdy nespatřený a nezobrazený, byl v rozporu s touto zásadou jeho několika duchovních otců zhmotněn – navíc do podoby nejproslulejšího cimrmanologa. Leč stalo se a právě ve Svěrákově interpretaci narostl Cimrman z pouhého komického prostředku a principu do ahasverovské a zároveň smolařské postavy, která kromě veselí vzbuzuje soucit i lítost. Jeho zneuznání i vysmívání, byť v daném čase rakousko-uherské monarchie, dostaly v sedmdesátých letech hlubší význam: osud neúnavného českého vlastence je v mnohém předobrazem národního osudu.

Zdeněk Svěrák Zdeněk Svěrák Zdroj: Profimedia

Být svůj a také svěrákovský

Je však jedno, jak se filmové postavy ztvárněné Zdeňkem Svěrákem jmenují, kdo jsou a čím se živí. Před diváky totiž ztrácejí svou umělou existenci. Nemaskovaný herec (v Obecné škole dokonce „odmaskovaný“, protože po mnoha letech opět oholený) je vnímán ve vlastní totožnosti – jako představitel sám sebe. Svěrákovy postavy z hraných filmů mají mnohé vlastnosti svého stvořitele a představitele: hravost, nezáludnost, tolerantnost i přímo cimrmanovsky vlastenecký zájem o věci veřejné. A též plachtovský dar představit tyto postavy tak, že rozesmávají i dojímají. Jako o svěrákovských se mluví o filmech, k nimž napsal scénář. Což je v našich končinách, kde se filmy připisují režisérům, vzácný úkaz. V polistopadovém období se Zdeněk Svěrák stává dvorním autorem svého syna, filmového režiséra Jana Svěráka. Druhý společný film otce a syna Svěrákových, Kolja (1996), získal autorům největší slávu doslova po celém světě a byl dekorován Oscarem. Scenárista Zdeněk Svěrák se této prestižní ceny – po předchozích nominacích filmů Vesničko má středisková (1985) a Obecná škola – tedy do třetice konečně dočkal.

Firma Otec a syn je produktivní; kromě společných hraných filmů realizoval Jan Svěrák i celovečerní dokument s vtíravým názvem Tatínek (2004). A všichni v Česku vědí, o kom film je. Na otázku, jestli se mu splnila jeho přání, Zdeněk Svěrák odpověděl: „Mně se splnila i přání, která jsem si nepřál. Ale jedno, zdánlivě banální, mám stále: abychom (moji bližní a já) byli zdrávi.“

Zdroj: Časopis TV Mini

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky


ZAVŘÍT REKLAMU