Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Otevřený rozhovor se Zdeňkem Svěrákem: Jaké má v životě poslání?

Zdeněk Svěrák
Zdeněk Svěrák
Zdroj: Profimedia.cz
Zdeněk Svěrák

Na Den učitelů, 28. března, bylo Zdeňku Svěrákovi, shodou okolností bývalému učiteli, 85 let. A pedagogem, dá se říct, je stále, protože svou prací i postoji se snaží předávat ostatním důležité poselství – že stojí za to dělat svět hezčím.

Na pedagogické fakultě vystudoval obor český jazyk a literatura, kantořině se poté věnoval tři roky na Žatecku. Později působil v Československém rozhlase i jako scenárista FS Barrandov. Jeho stopu najdeme v mnoha odvětvích umělecké činnosti. Je autorem scénářů filmů jako Vrchní, prchni!, Tři veteráni, Vesničko má středisková, Obecná škola, Kolja (Oscar za nejlepší cizojazyčný film), Tmavomodrý svět, Vratné lahve a mnoha dalších. Společně s Ladislavem Smoljakem napsali úspěšné divadelní hry s ústřední postavou Járy Cimrmana. Ve dvojici s Jaroslavem Uhlířem složili a nazpívali mnoho písní. Ztvárnil bezpočet hereckých rolí divadelních i filmových, v neposlední řadě se mu daří i na poli literární tvorby. Angažuje se i mimo kulturu, například prakticky třetinu svého života spojil s Centrem Paraple, které pomáhá ochrnutým lidem.

Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř Zdroj: Profimedia.cz

Divadlo je nejvíc

Nejlépe, jak několikrát zdůraznil, se vždy cítil v divadle, protože smích publika a potlesk hned ukáže, zda se dílo povedlo. To u psaní ani natáčení neplatí. „Být hercem v komediálním divadle, kde vaší prací je rozesmávat publikum, je povolání blahodárné pro obě zúčastněné strany,“ prozradil nám před časem a pokračoval: „Komik řekne dobře svou repliku, diváci to potvrdí smíchem, a tím mu přes rampu jeho energii vrátí. Ve vzduchu je atmosféra radosti a tu dýcháme všichni. Ten pocit osprchování vzniká také tím, že na jevišti zapomenete na problémy, které vás sužují. Není tu pro ně místo, máte jedinou starost: být dobrý a nezkazit večer divákům ani svým kolegům.“

Setkání v letu času

Moudrá slova, že? Ostatně na stránkách Týdeníku Květy jich z jeho úst zaznělo mnoho. Na nové setkání kvůli pandemii nedošlo, ale nechtěli jsme životní jubileum tohoto výjimečného umělce přejít jen několika větami. Připomeňme si proto některé rozhovory z doby, kdy byl svět ještě v pořádku. Začínáme setkáním starým téměř osm let, kdy Zdeňku Svěrákovi vyšla povídková knížka Po strništi bos, v níž se vrátil do časů svého dětství a na jejíž motivy natočil později jeho syn Jan úspěšný celovečerní film.

Překvapilo vás při tak intenzivním vzpomínání na dětství, kolik zdánlivě nepodstatných maličkostí, podružností jste byl schopen vydolovat z paměti?

Já takové detaily doluju záměrně, ty jsou totiž při psaní nejdůležitější. Na nich stojí věrohodnost a působivost celého vyprávění. V paměti je má zaryté každý – jako všechno, co zažíváme poprvé. Během dětských let se seznamujeme s dosud neznámými jevy a postupně je zařazujeme do svých budoucích plánů.

Vy jste navíc musel v sedmi letech plány překopat, protože jste se rodiči přestěhoval z Prahy na venkov.

Ano, byl jsem přesazen, právě toto období mě inspirovalo ke knížce Po strništi bos. Najednou se musíte popasovat s novými kamarády, samozřejmě chcete, aby vás mezi sebe vzali, takže tipujete, s kým si asi nejvíc sednete nebo kdo bude spíš protiva. A pak všechna ta zvířata! Na vsi k nim získáte úplně jiný vztah než ve městě. Oblíbíte si babiččina králíka a za měsíc ho máte na talíři. Husa za vámi chodí věrně jako pes, jenže vy na rozdíl od ní už víte, jak krutě je to na světě zařízené, jak krátká vlastně je její cesta na pekáč… Ještě něco jsem si při návratu do těch let uvědomil, totiž že dětství je období touhy po utajených bunkrech, doupatech, kam dospělí nevkročí. I moje děti takové měly. V knize často zmiňuju náš kutloch z pohřebních věnců, ten jsem si nevymyslel. Dneska se mi to zdá patologické, ale tenkrát nám byla smrt tak vzdálená, že úkryt mezi stuhami s nápisy Vzpomínáme, kde vonělo pohřební jehličí, byl pro nás kluky tím nejmilejším místem na světě. Rodiče do něj nemohli, protože by se tam ani nevešli, a hlavně o jeho existenci neměli potuchy.

Více než půl roku jste intenzivně žil vzpomínkami na události a tváře, které neodvratně odvál čas. Nebyl jste po tu dobu příliš rozechvělý?

Kolikrát jsem býval dojatý, což je asi nutné. Aby byly vzpomínky čtivé, musel jsem se do nich nejdříve potopit. Taky mi až při psaní naplno došlo několik pravd, třeba že kočí, který mě učil jezdit s koňmi, mi byl milejší než vlastní dědeček. Ten si nás držel na dištanc, zároveň měl v rodině moc i úctu.

Od začátku bylo jasné, že výlet do dětství utnete s koncem války?

Ano, osvobození pro mě znamenalo také návrat do Prahy, šťastný konec. Vyhráli jsme, tedy tenkrát jsme si to všichni mysleli.

Podařilo by se vám vykreslit stejně prosluněné vzpomínky i na 50. léta, kdy jste coby dospívající už citlivěji vnímal politickou realitu?

To byly roky tak temné, smutné, že bych je nedokázal jako retro proslunit. Kdežto v protektorátu jsme pořád žili nadějí. Pamatuju si na jednu pečlivě schovávanou čokoládu, ze které jsem si směl ulomit kousek jenom na Vánoce. Byla už celá zšedlá, ale předválečná, takže vzácná. Těšili jsme se, že zase jednou budou takové čokolády. Kdežto v 50. letech se chvíli čekalo a pak se čekat přestalo.

Vážil jste, co všechno můžete prozradit o svých blízkých, od nichž už bohužel nelze získat svolení?

Teď jste narazil na moment, který mě při té práci zamrzel. Já se málo ptal! Dneska bych měl na maminku i na tatínka tolik otázek a je mi líto, že odpovědi na ně zůstanou navždy tajemstvím. Proto doporučuju každému: dokud jsou vaši předkové s vámi, vyptávejte se. Já už řadu záhad nevyluštím, například v knížce píšu o strýci, s nímž jsem nesměl promluvit, i zdravit ho bylo zakázáno. Kdybych se o něj v dospělostí víc zajímal, porozuměl bych, co se stalo mezi ním a zbytkem rodiny.

Takže zůstaly historky, které jste takzvaně nevynesl?

Jistě takové jsou. Všechno, co vím, nepovím. Nicméně já čtenáře upozorňuju na přebalu, že nejde o kroniku mé rodiny. Svými vzpomínkami jsem pořádně zamíchal a přidal jsem k nim příběhy od začátku do konce vymyšlené. Ale neřeknu, které. Snažil jsem se knížkou nikomu neublížit, třebaže nikdo z předků už nežije, čili ani nehrozí, že by na mě vyjeli. Nárok by možná měla jedna teta, která v celé rodině proslula jako obětavá švadlena, každému hned brala míry a slíbila tu košili, tu kalhoty. Jenže zůstávalo jenom u slibů, žádnou košili nebo kalhoty nikdy nedovezla. Přesto se při další návštěvě všichni nechali zase přeměřit.

Sám jste také stál před rozhodnutím, jak moc odhalit své soukromí, když o vás točil syn Jan celovečerní dokument Tatínek. Shodli jste se na mantinelech?

Pamatuju si, že v některých případech zaznělo: „Nemusej vědět všechno.“ V mnohém jsme zajedno. Právě s Honzou jdeme se vzájemnou upřímností hodně daleko, až tam, kam se otcové se syny běžně nedostávají. Řekneme si hodně. Ví o mně, co já jsem o svém tátovi nevěděl, a naopak.

Jaké pro vás bylo dětství vašich potomků?

Jsem přesvědčený, že než dětem donekonečna kázat, jaké mají být, je mnohem účinnější se tak sám chovat. Ony kopírují, co vidí u rodičů, a to si pak přenesou do vlastního života. Troufám si věřit, že v tomhle jsme se s manželkou osvědčili, že dcera i syn po nás převzali dobré mravy. Na druhou stranu ne všechno bylo ideální. Určitě jsem na ně neměl tolik času, kolik by bylo třeba. Prostě přišli do období, kdy jsem byl rozjetý a měl jsem velkou chuť pracovat, což doma obvykle nešlo dřív, než oba usnuli. Na tu chvíli jsem toužebně čekal. Mnohokrát mě vysloveně zdržovali od psaní, alespoň takový pocit jsem míval. Ostatně o tom jsem pak napsal hru Akt. Ale zase jsem to vynahrazoval tím, že jsem jim večer četl, vyprávěl a vůbec se snažil, aby byli veselí.

Měli jste to lehčí s dcerou, nebo se synem?

První otcovské okouzlení jsem si užil s dcerou Hankou, Honza se narodil o čtyři roky později. Hanka byla výborná žákyně, všechno jí šlo, zkrátka typická premiantka, která měla velkou chuť uspět. Oproti ní byl Honza lajdák, už jsem si začínal myslet, že z něho nic nebude. Zvlášť v pubertě jsem o něj měl obavy. Ale ukázalo se, že umět všechno je výhoda i nevýhoda zároveň. Dcera mohla jít po maturitě doslova kamkoli, s ničím neměla problém. Kdežto syn znal své limity, proto se o to víc soustředil na jednu cestu, vlastně měl lehčí volbu.

Zdeněk Svěrák Zdeněk Svěrák Zdroj: Profimedia.cz

Vím, že nechcete odhalit, co ve vaší knížce je autentické a co je fikce. Ale jedno mi prosím prozraďte: Dal jste někdy skutečně někomu do držky?

Dal! Jen ta situace se odehrála jindy, než popisuju. Jeden kluk, byl to poměrně silák, mě honil po koupališti, chtěl mě shodit do vody. Já se chytl oběma rukama drátěných ok plotu, křečovitě jsem se držel a nebyl jsem přes všechnu jeho sílu k odlepení. Až když už jsem nemohl dál snést řezavou bolest, protože hrozilo, že nechám prsty v trávě pod tím plotem, jsem se nečekaně pustil. Protivník samozřejmě s mým rychlým pohybem nepočítal, takže jsem veškerou svou tehdejší vahou nakonec poslal do vody já jeho. To bylo moje vítězství.

Když se člověk pořád pouští do něčeho nového, tak prý stárne pomaleji… Věříte tomu?

Nevím. Možná stačí, když nepřestane dělat na stará kolena to, co dělal na mladá. Organismus má dojem, že stárnutí se nekoná. Na jevišti Divadla Járy Cimrmana hrajeme v osmdesáti to, co jsme hráli ve třiceti. Pro duši i tělo je to evidentně prospěšnější než koukat z okna. Jiná otázka je, jestli publikum na závěr netleská jen z údivu, že to dědkové dohráli až do konce.

Jste rád, když se lidé nad vašimi filmy dojímají?

Ano. Jsem rád, když jim film zasáhne srdce i bránici. Nerozumím tomu, proč se dojetí bere jako příznak kýče. Je to přece důkaz, že divák je vtažen do příběhu a soucítí s jeho postavami.

Napsal jste si pro sebe roli ředitele školy, vlastence, sokola. Měl jste před očima někoho konkrétního?

Za protektorátu zažila moje žena jako malá školačka pana řídícího Františka Pejsaru, který rušil povinný rozhlasový projev k Hitlerovým narozeninám svými poznámkami o dubnovém počasí, o tom, že se probouzí jaro a přiletí čápi.

Škola a učitelování se vám do rolí, a to i v divadle, pořád vrací. Je to záměr?

Asi to bude tím, že člověku se líp píše o tom, co zná z vlastní zkušenosti. A škola je vděčné téma, protože je nám všem společné. Každý do ní chodil.

Když píšete, na kterou fázi se nejvíc těšíte?

Na dialogy. Když nevím, jak dál, nechám postavy, aby si povídaly. Jedna řekne A a druhá musí říct B nebo C, a někam se to pohne. Humor ve filmech, na kterých jsem se podílel, bývá většinou v dialogu, málokdy v obraze. Není to moje plus, ale je to tak. Jsem slovní, řečový.

A co vás naopak stojí nejvíc sil?

Při psaní Po strništi bos jsem se nejvíc trápil tím, jak se osvobodit od vlastních vzpomínek ve prospěch příběhu. Dávat postavám jiné úkoly, než jaké měly v mé paměti. Řešením bylo nechat text nějakou dobu (v mém případě 10 let) u ledu a pak si ho přečíst objektivnějšíma očima skoro jako práci někoho jiného. Tento časový odstup se mi osvědčil i při psaní Vratných lahví.

Pamatujete si na svůj autorský start, který text vám vyšel jako úplně první?

Pamatuju. Byla to kratičká povídka Krahulík z přízemí a družice. Vyšla v deníku Mladá fronta a byla o tom, jak dva znepřátelení sousedé pozorují z půdy první družici neboli sputnik. Ale první opravdickou autorskou radost mi udělal František Filipovský, když četl v rozhlase mou povídku Ruina musí být opředena.

Vaše knižní Povídky i Nové povídky byly mimořádně úspěšné, získal jste za ně cenu Magnesia Litera. Proč jste je nabídl čtenářům vlastně dost pozdě?

K povídkám jsem usedl, abych si splnil předsevzetí z mládí. Tehdy jsem netušil, že budu psát pro divadlo, pro film a pro Uhlíře, chtěl jsem být spisovatelem, ale život to zařídil jinak. Když mě pak nakladatelství Fragment oslovilo s nabídkou vydat knížku, zkusil jsem to. Potěšilo mě, že si našla tolik čtenářů, a dostal jsem za ni nakloněnou sošku Olbrama Zoubka za bestseller roku, a tak jsem přidal druhou.

Texty na hudbu Jaroslava Uhlíře píšete už přes půl století… Jak se z písničky stane „trvalka“? Charakteristika v zahrádkářské literatuře je pěkná: „Rozrůstá se každý rok sama znovu do krásy a je schopna vytlačit i to, čemu se říká plevel.“

Trvalku nelze naplánovat. Jaroslav a já skládáme jednu písničku za druhou a pak čekáme, která se takzvaně ujme. Dříve to znamenalo, že se dostane k táboráku a do rozhlasu a vydrží tam roky. Dnes to znamená, že ji někdo pověsí na YouTube a ona tam léta visí a dosáhne mnoha zhlédnutí… Mimochodem, plevelných písniček máme taky hodně a některé jsou i krásné, ale líbí se jen nám dvěma a několika spřízněným duším.

Proměňuje se nějak zásadně dětský vkus?

Abych pravdu řekl, my to nezkoumáme ani se nechceme do vkusu dnešních dětí trefovat. Písničku pustíme do světa, když se líbí nám, autorům. Máme zkušenost, že v určitém věku děti naši tvorbu opouštějí, ale pak se k ní vrátí, když se stanou rodiči. Tak si vysvětlujeme, že při dlouhých cestách autem si je krátí společně obě generace.

Do jaké míry vás k napsání dobrodružných a humorných pohádkových příběhů inspirovala vaše rodina?

Takhle vznikla knížka Tatínku, ta se ti povedla. Naše dvě děti Hanička a Honzík nechtěly, abych jim před spaním četl, ale abych vymýšlel legrační pohádky na přání. Například si přály pohádku o vysavači nebo o mouchách. A těšilo je, jak se s tím hmoždím. A mě zase těšilo, když jsem z toho vybruslil tak, že se nenudily.

Prozraďte, které filmy, pokud pomineme ty, na kterých jste se podílel, vám vždy znovu a znovu vyvolají úsměv ve tváři?

Hodně starších českých filmů jako Hostinec „U kamenného stolu“, Prstýnek nebo Pytlákova schovanka. Baví mě hlavně sledovat jejich herce. Mám rád filmy Jiřího Menzela. Nebo Pelíšky či Musíme si pomáhat Jana Hřebejka. Úsměv nepřestává vyvolávat Felliniho Amarcord.

Tip

K 85. narozeninám Zdeňka Svěráka vydává Supraphon souhrn jeho veškeré autorské a interpretační tvorby Skoro všechno. Komplet je rozdělený do tří CD, z nichž každé je věnováno výjimečné podobě produkce tohoto mimořádného tvůrce. První 2 CD shromažďují povídky, které během let Zdeněk Svěrák publikoval v knižní podobě a pak je sám načetl. Třetí CD přináší to, co Zdeněk Svěrák vytvořil pro děti. Pohádky, písničky a operky, často ve spolupráci s Jaroslavem Uhlířem, v nichž se představují desítky skvělých interpretů, dospělých i dětí.

1936

Narodil se 28. března v Praze.

1958

Absolvoval Vysokou školu pedagogickou, kde poznal kolegy Miloně Čepelku, Ladislava Smoljaka i svou budoucí ženu Boženu, roz. Němečkovou. Vzali se o rok později.

1965

V rozhlasovém pořadu z nealkoholické vinárny U Pavouka se poprvé objevila postava Járy Cimrmana. O dva roky později vzniklo divadlo nesoucí jeho jméno.

1974

Byla natočena komedie Jáchyme, hoď ho stroje! Následovaly další divácké hity Marečku, podejte mi pero!, Kulový blesk, Vrchní, prchni!, Na samotě u lesa, Vesničko má středisková (nominace na Oscara)…

1991

Na plátna přišla Obecná škola – první společný film se synem Janem, režisérem (nominace na Oscara).

1994

Vzniklo Centrum Paraple, jehož je patronem. Pomáhá lidem ochrnutým po poškození míchy.

1997

Rodinný tandem Svěráků zažívá triumf: Oscar za film Kolja.

2007

Po mnoha odkladech byl natočen další společný snímek Vratné lahve, jeho zrod předtím zčásti osvětlil dokument Tatínek.

2010

Jeho nejbližší spolupracovník Ladislav Smoljak podlehl rakovině.

2017

Přišla premiéra filmu Po strništi bos, oslava jubilejních 50 let existence Divadla Járy Cimrmana a stejně dlouhé spolupráce s Jaroslavem Uhlířem.

2020

V březnu zazněla po jeho úvodním slovu v přímém přenosu vysílání ČT1, na stanicích ČRo i v obecních a místních rozhlasech píseň Není nutno. Záměrem bylo dodat si odvahu a sílu a také vyjádřit poděkování a podporu všem lidem v první linii boje s pandemií koronaviru.

Zdroj: časopis Květy

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky