Pohlreich popsal své televizní začátky: U Bohdalové jsme vařili kiwi s řízkem

Zdeněk Pohlreich
Zdeněk Pohlreich

Zdeněk Pohlreich je pro většinu lidí úspěšný televizní kuchař. Vystupoval v pořadu Ano, šéfe a v současné době běží na obrazovkách Superšéf. V devadesátých letech tomu tak však nebylo. Byl rád, že stál vedle Jiřiny Bohdalové a mohl říct jednu větu.

Není tomu dlouho, co Zdeněk Pohlreich tvrdil, že do televizních vod už nevstoupí. Pak ale přišla nabídka, která se neodmítá – pořad Superšéf: 24 hodin do pekla a zpět. Časový limit na proměnu hrůzných restaurací je přímo vražedný. Toho se Zdeněk ale neděsí. Sám má totiž podobnou zkušenost.

„V podstatě jsem podobnou věc zažil na vlastní kůži a za vlastní peníze, když jsme otevírali Café Imperial. Od devíti hodin rána jednoho dne jsme bez přestávky dělali do pěti hodin odpoledne druhého dne, kdy jsme zároveň otevřeli. A to přesto, že jsme v kuchyni neměli ještě ten den ani zrnko soli,“ říká Zdeněk Pohlreich pro týdeník 5plus2.

Zdeněk Pohlreich s televizí neskončil

Dnes ho zná úplně každý, ale v dříve tomu tak rozhodně nebylo. Jeho role v televizi bývaly často přehlédnutelné. „Vzpomínám si, že když jsem hned zkraje 90. let přijel zpátky z ciziny, dělal jsem přicmrndávku v jednom pořadu, kde vařily známé osobnosti,“ směje se známý šéfkuchař.

„Nevzpomínám si, jak se to jmenovalo, ale objížděli jsme různé domácnosti celebrit, které před kamerou vařily. Vybavuji si Jiřinu Bohdalovou, Jana Rosáka, Dagmar, tehdy ještě Veškrnovou, a myslím, že jsme byli ještě u Petra Novotného, kde vařil Alois Náhlovský. Dělal jsem tam takového toho člověka, který se připletl k talíři a řekl: „Ó, to je pěkné.“ Teď mi dokonce naskakují i některé recepty,“ říká Pohlreich.

V devadesátých letech vařil s Jiřinou Bohdalovou

„U paní Bohdalové jsme vařili paví oka. Byl to řízek, v němž bylo do závitku zabalené kiwi, to celé přišlo do trojobalu a usmažilo se to. Po rozkrojení to opravdu vypadalo jako paví oko. Nemá smysl se ničemu z toho smát. Byli to miláčci národa a lidi zajímalo, ať dělali v televizi cokoli,“ popisuje, jak to tehdy chodilo.

Dnes úspěšně vede podniky Café Imperial, Divinis a Next door by imperial. Z vlastní zkušenosti ví, jak složité je se vypracovat a uživit sebe i svojí rodinu. „Nejjednodušší je každopádně o peníze přijít. Jinak se samozřejmě peníze vydělávají čím dál tím hůř. Všechny vstupy jsou zásadně dražší než kdy dřív a zřejmě bude ještě dráž,“ říká Pohlreich.

Chybí takzvaný family byznys

„Do hry vstoupila věc, která se ještě před patnácti lety nijak moc neřešila, a to jsou personální náklady. To je položka, která vyletěla vzhůru, a z řady restauratérů se stali v podstatě rukojmí dělnické třídy, abych tak řekl. Musí lidem zaplatit, protože sami tu práci udělat nemohou,“ vysvětluje.

Dříve podle něj byl běžný takzvaný family byznys. Typický model je, že manželka obsluhuje, manžel je v kuchyni a nebo třeba může vařit maminka a obsluhovat děti. U nás to prý nikdy příliš nebylo a jako takový základ podnikání to tu chybí.

Jinak Česká republika jen vzkvétá. „Tady v Praze si třeba můžete vybírat podle toho, na jakou kuchyni máte zrovna chuť a je úplně jedno, zda to bude japonská, italská nebo jiná. Snad jenom francouzská tady z nějakého důvodu stále pokulhává. Nefunguje tady žádná francouzská restaurace a ani historicky nefungovala,“ prozrazuje nedostatky gastronomického byznysu Pohlreich.

V gastronomii se totiž opravdu vyzná a za roky tvrdé dřiny už poznal i sám sebe. „Uvědomil jsem si, že jsem relativně impulzivní člověk, jenž má tendenci řešit věci, které nejsou důležité a které nedokáže změnit. Snažím se to své nutkání ignorovat a některými věcmi se nezabývat,“ dodává.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky