Manžele Škvorecké jsem poznala jednoho příjemně teplého dne v září 2004, když přijeli do Prahy na oslavu spisovatelových osmdesátin. Uvítali mě ve skromně zařízeném pronajatém bytě, paní Zdena si zapálila nezbytnou cigaretu a Josef Škvorecký s námi chvíli poseděl, než mu přijel taxík. Musel totiž na rozhovor do televize, a tak nás po chvíli zanechal o samotě. Myslím, že by o něm ale paní Zdena mluvila stejně, i kdyby zůstal a poslouchal. Ujistila mě v tom i následující mailová korespondence mezi Prahou a Torontem, kdy slavný spisovatel na manželčině výpovědi nic neupravoval.

Ze zpěvačky nakladatelka

„Josef je v podstatě velmi citlivý člověk, který si nikdy moc nevěřil. Od čtrnácti let nosil brýle, a to mu na kráse nepřidalo. Ve svých literárních dílech se ovšem líčí poněkud jinak,“ uvedla mě paní Zdena rychle do obrazu.

Poznali se na svatbě Zdenčiny starší sestry – a za tři měsíce se brali. Josef se chodil na Zdenu dívat do divadla Paravan, kde tehdy zpívala s Inkognito kvartetem. „Přesto, že jsem se nikdy nechtěla producírovat, vydržela jsem tam dva roky. Chtěla jsem se ale vzdělávat, což jsem dřív z kádrových důvodů nemohla, a tak jsem se přihlásila na FAMU. Studovala jsem tři roky dramaturgii a pak přišli Rusáci a byl konec.“ Stihli ale v Čechách zažít zlatou éru šedesátých let, objevili se dokonce i ve filmu – ve Farářově konci, jehož byl Škvorecký rovněž scénáristou, a v Němcově snímku O slavnosti a hostech. V roce 1969 je ovšem politická situace přiměla k odchodu do Kanady. Ze Zdeny se posléze stala nakladatelka – více než dvacet let řídila nakladatelství Sixty Eight Publishers, kde vyšlo na 200 děl českých exilových autorů. „Ekonomie nakladatelství byla založená na tom, že si u nás čtenáři předpláceli knihy a my z toho financovali jejich vydání. Sbírala jsem adresy, psala dopisy, zařizovala tiskárnu, sázela... Josef učil na univerzitě a po práci přišel za mnou a balil knihy. Když jsme se rozrostli, měli jsme asi 4000 stálých předplatitelů.“

Pánbůh věděl, proč to tak zařídil

Jediné, co Zdenu trápilo, bylo, že nemohli mít děti. „Když jsem viděla některé české děti v Kanadě, jak to pro ty rodiny nebylo lehké, ani jsem nelitovala. Jednu dobu jsem hlídala tři české děti v rodině mladých lékařů. Oba dřeli jako koně. Chodili ráno před sedmou, vraceli se večer…Když jsem si uvědomila, co by ta starost o děti znamenala pro Josefa, on by úzkostí snad ani nespal, tak jsem si říkala, že Pánbůh věděl, proč to tak zařídil.“

Zdena se o Josefa starala také tak trochu jako o dítě. Býval často nemocný, neholdoval žádnému sportu, nejraději se procházel po ulicích Toronta…Navíc byl nepraktický, nezatloukl by sám ani hřebík. Neřídil také auto. „Josef se musel stát spisovatelem, to pro něj bylo skutečně to nejlepší povolání,“ dodala tehdy paní Zdena.

V Torontu nyní osiřela a je zřejmé, že smutek po milovaném Josefovi jen tak něco nezažene.