„Křehce a půvabně přemosťuje propast mezi tradicí českých lidových písní a avantgardou,“ píše se o ní v další zaoceánské kritice. Tím se ovšem výčet žánrů, do nichž Iva Bittová zabrousila, zdaleka nevyčerpává – stejně tak je doma i ve folku, rocku, klasické hudbě nebo v opeře. Možná, že u zrodu její žánrové všestrannosti stálo její výjimečně muzikální dětství, v němž si folklór a klasika podávaly ruce. „Ve folklóru jsem vyrůstala.Táta, velký muzikant, pocházel z jižního Slovenska a hrál hlavně lidovou muziku. A maminka, která celý život zpívala ve sboru, se narodila na Moravském Slovácku. První písničky, které jsem si vymýšlela, vycházely z lidové poezie,“ vzpomíná.
Současně ovšem vyrůstala také v opeře a baletu – a to doslova. Spolu se starší sestrou Idou (nyní hudebnicí Idou Kellarovou) účinkovaly v dětských rolích v opavské činohře, opeře i baletu. „Bylo to moc fajn, protože jsme tak poznaly klasický repertoár a už od útlého věku jsme měly trochu přehled o operách,“ konstatuje. „V činohře se mě ptávali, jestli se těším, že budu herečkou, viděli, že mě hraní baví, a tak to brali jako hotovou věc. Jenže já už tehdy věděla, že herečkou být nechci. Nevím proč, prostě jsem to vnitřně cítila. Mně byla vždycky bližší hudba, jen jsem to jako dítě nedokázala uchopit nebo vysvětlit proč.“
Neherecká hvězda
Jako puberťačka ovšem své housle načas odložila a vydala se cestou herectví – přestože nikdy se na ní necítila úplně ve své kůži. Dokonce ani když se po studiích na konzervatoři stala hvězdou Divadla Na provázku a jeho slavné inscenace Balada pro banditu. „Neumím si představit, že bych pokračovala v herecké kariéře a přežívala v atmosféře šatny a zkoušení. Třeba režiséři byli někdy hodně extrovertní, vím, že tihle lidi musí být často egoističtí a ješitní, ale nesedí mi, když to vyloženě nabourává soukromí,“ ohlíží se za svým divadelním obdobím.
K herectví se vrátila už jen jako příležitostná filmová „neherečka“ (za niž se sama prohlašuje). „Filmování mě nenaplňuje, je to mnohdy ztráta času. Já na place spíš přemýšlím, jak ráda bych si psala noty nebo cvičila na housle,“ řekla v době, kdy účinkovala v Želarech. Přesto se od režisérky Alice Nellis nechala přesvědčit, aby ztvárnila hlavní roli v jejích Tajnostech. „Oslovil mě scénář. Asi nejvíc na mě zapůsobil tím, jak dramatický den se dá zažít, i když si to způsobí jen člověk sám, a že mu opravdu může změnit život i bez výbuchů a havárií,“ konstatuje. Roli v celovečerním filmu, ve kterém téměř nezmizí z plátna, zvládla bravurně, přesto o svém „neherectví“ tvrdí: „My neherci to buď zahrajeme napoprvé, nebo o tom začneme moc přemýšlet a většinou je zle.“ Přesto z ní ve filmu nedokážete spustit oči. „Je to zvláštní bytost, která září z plátna,“ říká o ní Jan Svěrák, a Alice Nellis dodává: „Je úžasná, představuje nejklidnější prvek celého našeho družstva. Navíc svůj klid přenáší na zbytek štábu a protože film sleduje její vnitřní přeměnu, vnímá svět jejíma očima, lidi se s ní ztotožňují. Proplouvá a zanechává nesmazatelné stopy.“
Domů do Ameriky
K houslím a hudbě se po epizodě s Divadlem Na provázku vrátila v době, kdy čekala svého staršího syna Matouše. Tehdy cvičila na housle až devět hodin denně a do své hudby se dokonale ponořila. „Vždycky jsem byla hodně živelná a nic jsem neplánovala, ani v rodině, ani v muzice,“ říká. Přesto se před ní v průběhu let otevřela přímo závratná mezinárodní hudební kariéra: nastudovala například operní roli Doni Elvíry v moderní inscenaci Dona Giovanniho, s uskupením Bang on a Can zase vystoupila v Carnegie Hall.
Přestěhování do Ameriky, kde se usadila nedaleko New Yorku u řeky Hudson, tak bylo logickým následujícím krokem. Spolu s ní do USA přesídlil i její mladší, nyní šestnáctiletý syn Tonda, díky kterému Iva Bittová nahlédla i do světa house music a techna: „Všichni pamatujeme, že když jsme byli dětmi, věčně nám rodiče říkali: Tohle není zpěv a tohle není hudba, to se mi nelíbí. A teď to moje generace opakuje. Je spousta rodičů, kteří hudbu svých dětí nepochopili. Nikde není řečeno, že ji musí poslouchat, ale já jsem muzikantka a chtěla jsem ji pochopit.“
Nyní je tedy Iva Bittová skutečně kosmopolitní hudebnicí, která je stejně doma na Manhattanu jako na moravském venkově. „A všechno to přichází, aniž bych si někde o něco říkala, slevila ze svojí cesty,“ Nejdůležitější je, aby si člověk uchoval v sobě aspoň procento svobody. Mně se to vyplatilo.“