Jsem blondýna a dělám v bulváru. Denně klopýtám na jehlách do redakce, abych se smečkou dalších krvelačných šmejdů vymyslela novou boudu na naše celebrity. Dnes si dovolím zavzpomínat na slavného skladatele...
Velké překvapení
Karla Svobodu jsem poprvé viděla na párty po premiéře muzikálu Dracula. V první řadě se musím přiznat, že mě jeho hudba (snad až na tu k legendárním pohádkám Tři oříšky pro Popelku a Jak se budí princezny) nikdy nebavila, a ani Dracula nebyl zrovna moje krevní skupina. Přesto mě Svoboda ohromil, taková z něj zářila síla. A pochopila jsem, co na něm všechny ženy, které se kolem něj točily, vidí. Stejně magicky působil i při našem prvním a bohužel zároveň posledním rozhovoru. Dokázal mluvit o všem, žádné otázce se nevyhnul. Ani když jsme si povídali o smrti jeho dcery Klárky… I když bylo vidět, jak moc ho tohle téma bolí, držel se jako chlap. Nikdy bych si nepomyslela, že ho může něco zlomit. A přesto se to stalo...
Je po čem pátrat?
S blížícím se výročím máme samozřejmě všichni napilno. Sehnat vzpomínky Svobodových blízkých a známých, získat další svědectví, která by jeho sebevraždu mohla alespoň trochu vysvětlit, najít detaily, které by prozradily, co se tehdy vlastně stalo. Jenže to vypadá, že veškerá snaha je v tomto směru marná. Ani fotografie mrtvého skladatele, které se objevily, nepřinesly vlastně nic nového. Tahle smrt prostě zůstane tak trochu zahalená tajemstvím... A asi je to i dobře!