Vzpomenete si ještě, kdy jste se poprvé potkali?

Vojta: To vím úplně přesně! V nákupním centru v Carrefouru na Smíchově. To jsme se ještě neznali. Byl jsi tam se svojí matkou a já tam byl taky se svojí matkou. Byli jsme nakupovat oblečení, vy zřejmě taky, a ty jsi měl na sobě takový kožich s velkými knoflíky a velikánským nabušeným límcem. Tehdy se to nosilo. To byla doba, kdy Leoš Mareš rozjel kožichy.

Kuba: Pozor, pozor! Vím. Ten jsem dostal od mámy.

Vojta: Tehdy už jsem tě znal z reklamy na Disco. A protože se naše mámy znají, tak se tam zakecaly a my jsme po sobě tak divně koukali. Pak sis šel po svých a já tam poslušně stál, to je moje první vzpomínka. To jsi byl tak o dvacet let mladší a čtyřicet kilo lehčí. (smích)

Kuba: To je pravda. Ten kabát si pamatuju. A ještě si pamatuju, že jsme tenkrát s kapelou hráli v Písku koncert a vy jste přijeli z festivalu Český tučňák a poprosili nás, jestli byste před námi nemohli vystoupit, což se nakonec stalo. Vzali jste si na sebe bílé oblečení, abyste vypadali přitepleně jako my. (smích)

Vojta: Ne, houby. To bylo jinak. Potřebovali jsme natočit klip do festivalového video contentu, jakože hrajeme s kapelou písničku. A potřebovali jsme natočit situaci, kdy jako rockeři odcházíme ze stage a za námi jdou hlavní hvězdy, které přicházejí na pódium. Oblékli jsme vás do těch bílých oblečků, abyste se prošli kolem nás, ozval se strašný randál a nám rockerům tím jako došlo, aha, takhle to má být. Máme být boyband. Tím jsme vás trošičku inspirovali, protože krátce nato jste ty bílé obleky začali používat taky.

Kuba: Fakt, jo?

Vojta: Jo! Říkal jsem si, ty vole, tak my jim ještě ukážeme, jak na to. (smích)

Kuba: Takže nebýt Vojty Kotka, tak bychom nemohli jako kapela vůbec existovat. (smích)

A jak ta vaše životní cesta pokračovala dál?

Vojta: Naše první větší spolupráce byla Vinnetou.

Kuba: Ano, hráli jsme spolu v divadelním představení Vinnetou v malém kladenském loutkovém divadle. Čtyři roky nám slibovali, že si to jednou zahrajeme ve velkém kladenském divadle, a nikdy se to nestalo, ale hráli jsme to určitě dobře, protože jsme to hráli celé čtyři roky.

Vojta: To byla velká srdcovka. Kdo může říct, že je jeho přátelství postaveno na takových základech, jako je pokrevní bratrství. Vznikalo tam každý druhý večer.

Kuba: To je hrozný, jak už zapomínám. Kdyby to Vojta neřekl, už jsem na to zapomněl. Ale musím říct, že je škoda, že už se to nehraje, protože dneska bych to hrál líp a víc bych si to užil. (smích)

Vojto, o vás jsem někde četla větu, která začínala: V mládí hrál… To mě docela rozesmálo.

Vojta: Ale tak to je, už nejsme mladí. A bude hůř. Nemůže být líp. (smích)

Kuba: I když jsou tu lidi, kteří to pořád slibují. (smích)

Máte toho hodně společného. Oba jste narození v Praze, oba zpíváte, hrajete…

Vojta: Kromě toho, že jsme narození v Praze, tak všechno opravdu děláme, ale v ničem nejsme úplně dobří. (smích) To je to, co nás spojuje.

Kuba: Říkáme tomu od každého trochu. (smích) Ale na druhou stranu od každého trochu umí málokdo.

Vojta: To je fakt!

Je něco, v čem se diametrálně rozcházíte?

Kuba: V poslechu hudby. Měl jsem tu čest jet s Vojtou autem, a horší playlist jsem dlouho neslyšel. (smích)

Vojta: Nápodobně.

Kuba: Vojtův playlist je v podstatě takový rokenrol, ale nekonečný. Za mě je rokenrol perfektní, ale jen chvíli. On je schopný ho poslouchat cestou do Bruntálu i z Bruntálu, a to je strašně daleko.

Vojta: To je daleko, pravda. Ale Kuba tam ten rokenrol má taky, jen v podobě těch úplně největších odvarů. Pořád jsou to různé divné fúze, strašně sofistikované věci, a neustále do toho zpívá.

Kuba: Pink Floydi jsou taky rokenrol. Akorát hodně vzdálený. (smích) Ty mám rád.

Vojta: Jednu písničku možná.

Oba také pocházíte z uměleckých rodin. Byl někdo, kdo vás od světa showbyznysu zrazoval?

Oba: Všichni!

Kuba: Ale musím říct, že rodiče naprosto chápu, protože když dneska vidím, kolik i talentovaných lidí je na tom blbě a neměli tolik štěstí, tak už chápu, že se rodiče báli, protože já ještě dělal DAMU a tam se snadno stane, že vylezete v pětadvaceti a pak zjistíte, že jste úplně k ničemu. A v pětadvaceti se přerodit a začít dělat něco úplně jiného je fakt těžké. Takže jim rozumím a jsem fakt vděčný za to, že jsem zdědil nějaký talent, nějakou pracovitost a měl jsem i štěstí. Tak to je.

Vojta: Mám to úplně stejně. Ale s tím rozdílem, že mně to rodiče vyloženě zakazovali studovat. Chtěl jsem jít na konzervatoř, ale přišli s tím, že nejdřív musím vystudovat nějakou normální školu, takže mě poslali na gympl, a pak teprve, když už jsem v tom oboru trochu dělal, mi řekli, že to nepotřebuju studovat a bůh ví, co se stane, až mi bude pětadvacet, že mě nikdo už nebude chtít. Byl jsem dětský herec, a to mívá všelijaké konce, takže chtěli, ať mám normální školu. A musím říct, že jsem jim za to dodneška vděčný. I když samozřejmě můžu říct stejně jako Kuba, že jsem k tomu díky nim čuchnul, vyrůstal jsem u Cimrmanů, což je velký dar. Ale jsem jim vděčný i za to, že mě od toho zrazovali.

Kuba: Já z toho gymplu dodneška žiju. I když mě mrzí, že jsem v některých předmětech nedával víc pozor. Ale tenkrát nás zajímaly trochu jiné věci než zrovna studovat organickou chemii.

Vojta: To je pravda. Nikdy bychom neřekli, že by se nám to v našem pořadu mohlo hodit. (smích)

Kuba: Já teď některé věci doháním. Pořád schraňuju informace a říkám si, že čím víc informací, tím to bude pro můj život lepší. Trochu mě mrzí, že jsem občas nedával víc pozor.

Vojta: Myslím, že to doháníš. Jsi chodící encyklopedie.

Kuba: Polovinu si vymýšlím, to mám po tátovi. Když něco nevím, tak si to vymyslím a pak tomu hned uvěřím. Problém je ovšem Google. Dřív byla encyklopedie Larousse, ale tu člověk neměl po ruce. Ta se nedala nalistovat při lži. (smích)

Když jste vstupovali do umělecké branže, měli jste nějaké ambice?

Kuba: Ne, tehdy jsem vůbec nechtěl být herec nebo moderátor. Ani potom se to s ambicemi nijak nezměnilo. Vždycky, když jsem si něco přál, tak mi to nevyšlo, a pokaždé mě to akorát svázalo, což trvá dodnes.

Vojta: Já vlastně taky ne. Vždycky mě bavila ta samotná práce a směřoval jsem k cíli pouze v rámci jedné věci. Ambice přišly až potom, co jsme s Mádlošem natočili Snowboarďáky a došlo k určitému přerodu, kdy z nás v prvních dvou měsících byli všichni posraní, ale potom to začali zpochybňovat a říkat, že jsme rychlokvašky. V tu chvíli mě to nakoplo a chtěl jsem jim dokázat, že to tak není a že něco umím, i když jsem toho v tu dobu ještě moc neuměl. A samozřejmě to, že jsem chtěl natočit svůj film jako režisér, asi taky určitá ambice byla, to nemůžu popřít.

Kuba: Ambice nebo touhy udělat něco bezchybně přicházejí až s věkem. Dřív jsem přišel a nějak to šlo. Dnes už jsem v některých věcech detailista a o některé mi víc jde, což mi dřív bylo trošku jedno.

Změnil se u vás v souvislosti s věkem denní režim?

Kuba: Poslední rok a půl jsem v podstatě hnil, a to jak z osobních, tak i pracovních důvodů, protože té práce nebylo tolik. Předtím, když jsem měl trable, jsem je dokázal prací vytlouct a neměl jsem čas o ničem moc přemýšlet. V loňském roce jsem ale bohužel, nebo spíš bohudík musel začít víc přemýšlet, protože na to byl prostor, a vědomě jsem začal dělat některé věci jinak, protože už je nešlo krájet tak jako dřív. Mozek si postupem času některé věci nastřádá, a když je člověk mladý, tak je umí odbourávat, i ty hnusné, ale starý mozek se v jednu dobu zahltí a už to není tak snadné.

Vojta: Mám to docela podobně. Nikdy jsem řád moc neměl, a jak naše profese žádný řád ani neposkytuje, už jsem se taky dostal do fáze, kdy mi některé věci začaly lézt do těla takovým způsobem, že už to nešlo dál. Tak jsem začal řád hledat a taky se mi stalo něco v osobním životě, co mi vše rozbilo. Celé se to rozpadlo a během loňského roku zase dávalo dohromady. A teď mám pocit, že jsem znovu na začátku. Se vším všudy. Samozřejmě nevím, jak dlouho mi to vydrží, teď už to jedu druhý měsíc, mám zase nějaký svůj rytmus, který jsem vždycky měl, a začínám být opět pěkně unavený, takže nevím, jak to dopadne. Je to něco, co člověk hledá asi déle.

Kubo, vy jste si nedávno pořídil kolo. Sportujete? Nebo jak filtrujete nahromaděnou energii?

Kuba: V květnu mám točit detektivku, takže to bylo částečně i kvůli tomu a pak taky kvůli sobě, protože jsem si říkal, že už to takhle dál nejde. Ten rok jsem fakt hnil. A pak, jak mám dceru, tak bych si chtěl alespoň trochu zachovat zdravou schránku, abych jí vydržel co nejdéle. Proto jsem si koupil kolo, chodím běhat, nepiju alkohol a snažím se chodit včas spát.

Vojta: U mě jsou to takové vlny. Podobně jsem to měl před dvěma lety, ale musel jsem to opustit, nebo asi nemusel… To je taková moje výmluva. Ale tělo už se ozývá, není to takové, jako to bylo. Po bouračce už nemám záda úplně v pořádku a zjistil jsem, že už to bez cvičení nejde. Teď jsem si udělal na ruce oděrku a vůbec se mi nehojí. Už ji mám čtrnáct dní a pořád tam je.

Kuba: To jsou játra. To mám taky. (smích)

Vojta: To přece není možné! Docela mě to bolí a říkám si, že to tělo už prostě nefunguje, jak fungovalo.

Kuba: Sport navíc tříbí mozek. Když je nějaký alkoholový večírek, tak mi trvá tři dny se z něj zberchat, takže si musím dobře rozmyslet, když už nějaký má být, kdy bude.

Vojto, vy jste kvůli seriálu Einstein zhubl sedmnáct kilo. Jak se vám to povedlo?

Vojta: Měl jsem na to čas. Měl jsem půl roku stanovený cíl, který mi byl částečně vytyčen a částečně jsem to tak chtěl i já, protože to k té roli patřilo. Fakt jsem se hecnul, protože jsem se viděl v zrcadle a říkal si, že takhle už to nejde. Byl jsem na sebe naštvaný. Třikrát týdně jsem chodil cvičit s trenérem, jeho žena mi udělala jídelníček a tři čtvrtě roku jsem vůbec nepil alkohol. Je v něm spousta cukru, který zahlcuje játra, ta pak nedělají práci, kterou mají. Takže jsem si zkusil, že to jde, ale pak jsem to trochu vypustil a teď se do toho zase vracím. Spíš je to tedy o tom, že se snažím najít nějaký svůj biorytmus, protože to, co jsem tehdy udělal, bylo za půl roku. To byl extrém. Ale co si budeme nalhávat, naši kolegové v Americe to dokážou ještě rychleji. Jen je potřeba mít na to čas.

Kuba: Já teď potřebuju shodit do května patnáct kilo a bojím se, že to nedám.

Vojta: Kamaráde, teda… To bude těžký. (smích)

Když jste zmínili Ameriku, co byste byli schopní udělat pro vysněnou roli?

Kuba: Když jsme kdysi měli představení v Roxy a já tam pobíhal nahý, tak se mě na to někdo ptal. Mám to dané tak, že když je to věc, která má nějaký smysl, tak žádné limity nemám. Asi bych nevisel za hlavu z letadla jako Tom Cruise, protože mám závratě a nablil bych do kamery, ale jinak omezení vcelku nemám.

Vojta: Upřímně řečeno, po takové roli jsem vždycky toužil, ale pravda je taková, že těch rolí, které máte na mysli, je u nás hrozně málo. Většinou toho po vás režiséři moc nechtějí. To mluvím z vlastní zkušenosti, nemůžu mluvit za kolegy, ale vlastně jsem byl v tomhle ohledu za Einsteina rád, že to byla konečně role, kvůli které jsem se musel trošku překonat. Měl jsem tam i nějaké skoky z mostu a takové věci. Mám strach z výšek, ale do všeho jsem šel s tím, že mě to posune dál, protože motivace zvnějšku potřebuju.

Kuba: Většina filmů, které se tu dělají, jsou spíš konverzační věci. Je to takový trend. Neříkám, že je špatný, ale tak to je. Častokrát si tam sednete ke stolu nebo se někde opřete o strom, řekne se text, a je to. Jediná varianta je, že si vymyslíme vlastní scénář, do kterého se obsadíme, sami si to zaplatíme, natočíme a pak na to sami půjdeme do kina. To je příslib budoucnosti. (smích)

Jaké změny čekají diváky v Máme rádi Česko?

Vojta: Kromě toho, že máme krásné studio, tak máme na svých stolech i jména. Jsou velká, diodová a svítí.

Kuba: Shodli jsme se, že když už tam ta jména, která určitě nebyla levná, jsou – velká a pěkně podsvícená –, tak to vypadá, že by to mohlo být i na déle. (smích)

Vojta: Jedině že by to místo Kuby pak dělal Kuba Kohák a místo mě Vojta Dyk. (smích) Jinak další podstatná změna, a já doufal, že to pro mě bude posun k lepšímu, je tlačítko. Mám zákulisní informaci, že se to tvůrci Kubovi pokoušeli trochu zkomplikovat, ovladače ovládal až moc, nicméně nechte se překvapit.

Kuba: Je to taková umělohmotná miska, která je akorát otočená a přišroubovaná k hardwaru. Není to úplně ončo, ale tvarově je to fajn. Je to prs.

Vojta: Ta hra tak v člověku způsobuje poměrně velkou agresivitu, se kterou ten prs mačká, a to se může ukázat jako velmi nebezpečné. (smích)

Kuba: A další změna je nová kapela, která je fakt dobrá. Neříkám, že tamta byla špatná, ale teď se hraje méně starších věcí a spíš je to prošpikováno novějšími. Člen naší bývalé kapely Honza Maxián postavil skupinu, říkají si Maxiband, za což je určitě rád, protože vždycky chtěl mít kapelu pojmenovanou po sobě a teď se mu to konečně podařilo. A hrajou fakt dobře.

Jste vůbec aktivní na sociálních sítích?

Kuba: Mám Instagram a s oblibou říkám, že kdyby byla soutěž o nejhnusnější profil, tak ji vyhraju.

Vojta: Taky mám Instagram, ale pod přezdívkou a nemám tam žádné fotky. Dávám si jen stories. Líbí se mi, že ty příspěvky vždycky zmizí. (smích)

Kuba: Jak jsi tam? Vokounek Pethonitý, viď? (smích)

Vojta: Ne, jako Vokoun Tvrdič. (smích)

Zdroj: Story