Po necelých čtyřech letech od svatby se s produkčním Jiřím Kounickým domluvili na rozvodu. Herečka otevřeně přiznala, že to pro ni bylo překvapení, s žádostí o ukončení vztahu přišel její partner a postavil ji před hotovou věc. I když už jde o druhé manželství, které herečce nevyšlo, rozhodla se nehroutit a už kvůli dětem se snaží normálně fungovat a jít dál. Vydala novou knihu Najdeš mě ve tmě, a než stihla pandemie koronaviru opět uzavřít kina, odprezentovala i premiéru svého zatím posledního filmu Smečka, který vypráví o šikaně v hokejovém týmu.

Jakou roli ve filmu přesně máte?

Hraji tam maminku hlavního hrdiny, který je citlivý, empatický a miluje hokej. Není tvrdý ani nevyvolává konflikty, takže ho ostatní spoluhráči šikanují a mají z něj legraci. Navíc má zdravotní problémy, takže to je další krok k tomu, aby musel bojovat o svůj prostor, respekt a zjistit, jaká je ta správná nenásilná a autentická cesta k vybudování vlastního prostoru a místa ve společnosti.

V reálném životě jste maminkou tří synů, setkala jste se u nich někdy s šikanou?

Nesetkala, ale kdyby ano, tak bych ani nepřemýšlela a šla bych to radikálně řešit. Když jsem někdy něco viděla třeba na hřišti, když si děti navzájem něco dělaly nebo když někdo nepřiměřeně reagoval na mé děti, vždycky jsem zasáhla a požádala ho, ať to nedělá. Nemám ráda, když někdo ubližuje slabším nebo lidem s handicapem.

Když se vrátíte zpátky do dětství, máte pocit, že se ve škole či na kroužcích chovaly děti jinak?

Myslím si, že se to výrazně zhoršilo, protože děti mají pocit, že si můžou víc dovolit. Vlivem sociálních sítí je dnes v uvozovkách hodně siláků, kteří mají pocit, že můžou říct cokoli komukoli. Dřív děti běhaly víc venku, teď sedí u počítače, brouzdají na Instagramu a Facebooku a píšou si, co chtějí. Když jsem já byla dítě, neměla jsem ani mobil, ani počítač. Ráno jsem vyběhla ven a vrátila se večer s rozbitými koleny, protože jsem lezla po stromech, skákala v seně a byla šťastná.

Zmínila jste sociální sítě, fungujete na nich?

Funguji, protože to potřebuji pro svou práci, je to silný marketingový nástroj. Hodně důležité je pozorovat a vnímat, jak moc to ovládá můj život. Jestli mám potřebu tam pořád něco dávat, nebo mi je dobře, když tam nedám několik dnů vůbec nic. Kdybych měla upřímně odpovědět, jestli mi přinášejí pocit radosti a štěstí, tak nikoli. Čekám na den, kdy se budu moct navždy odpojit, protože moje práce nebude potřebovat online sebeprezentaci.

Jako známá osobnost máte určitě spoustu fanoušků, kteří vám píšou. Pocítila jste někdy od nějakého z nich nepříjemný nátlak?

Mám velmi milé fanoušky. Asi je to tím, že nezveřejňuji nahá prsa ani dokonalý, vypracovaný zadek. (smích)

Mají fanoušci tendenci s vámi probírat váš soukromý život?

Ano, mají, ale také vědí, že si toho spoustu nechávám pro sebe. Jsme tam taková komunita lidí, kteří prožívají dost podobné věci. Navzájem si sdělujeme zkušenosti a snažíme se podporovat. Můj Instagram je hodně o podpoře a o tom, abych dala naději ženám, že jsme v tom všechny stejně. Že dokonalost je jen iluze přinášející deprese a život přináší i smutek a bolest. A je to tak v pořádku.

Ve filmu jste hodně na hokejovém stadionu, kde hlavní hrdina hraje aktivně hokej. Rozumíte mu?

Chodila jsem mu na stadion fandit, seděla jsem na tribuně, ale vůbec jsem nerozuměla tomu, co se na ploše děje. (smích)

Jak jste na tom se sportem vůbec?

Cvičím, abych si zpevnila tělo. Abych měla správné držení zad a nehrbila se. A co si budeme povídat, sport je ta nejlepší závislost, po které vám je prokazatelně dobře a cítíte se šťastní. Když člověk překoná ty těžké začátky, kdy to všechno bolí a trvá, tak pak je to ta nejlepší cesta k dobré náladě a dobrému pocitu ze sebe. Ráda běhám a mým velkým snem je zase bydlet u lesa, abych do něj mohla chodit běhat.

Není tajemstvím, že teď prožíváte těžké období. Po čtyřech letech se rozvádíte s manželem. Není právě teď vhodný okamžik k tomu, abyste zakotvila někde v přírodě?

Předtím, než jsem se přestěhovala do Líbeznic, jsem bydlela deset let v Hostivaři u parku, kde jsem byla zvyklá vyběhnout z bytu rovnou do lesa. A když si člověk zvykne na les, tak se mu těžko bydlí někde, kde les není. To je podobné, když si zvyknete, že máte třeba domeček se zahradou, a pak jdete najednou do malého bytu, kde nemáte nic. Člověk si samozřejmě zvykne na všechno, ale když víte, kde vám je dobře a co potřebujete k tomu, abyste si odpočinuli, tak to pořád intuitivně hledáte.

Vyrůstala jste v bytě, nebo baráčku?

Vyrůstala jsem v paneláku. Osmnáct let jsem měla malý pokojíček v paneláku na sídlišti na Slovensku a ještě do dnešní doby se mi o tom bytě zdá. A taky občas o výtahu, který se zasekne.

Hercům letos změnila plány pandemie, co vám?

Krom rozvodu se asi nic dramatického nestalo a nabídky na natáčení mám, i když třeba až za půl roku. Ale díky tomu, že mám větší rozsah toho, čemu se věnuji, mi teď vyhovuje, že se naplno můžu věnovat své nové knize, u které se prodej rozhodně nezastavil. Pořád každou knihu osobně podepisuju, balím a posílám z domova. Jsem za to vděčná, že mi Bůh dal i jiné schopnosti než být herečkou závislou na hraní.

Kde berete inspiraci a příběhy pro své knihy? Z vlastních zkušeností?

Ano, jsou z mého života, ale i ze života mých přátel nebo lidí, kteří mi píšou. Většinou ty nejlepší příběhy píše sám život. Moje knihy jdou do hloubky ve všem. Jsou o lásce, touze po tom, být milován, o strachu, bolesti a vděčnosti. Být vděčný neznamená, že musíte milovat každý moment svého života, každou zkušenost, kterou jste prožili. Je v pořádku cítit se zraněně, když se něco nevyvíjí tak, jak bychom si přáli, zejména to, do čeho jsme tolik investovali a čemu jsme se tolik oddali, do čeho jsme vložili celé své srdce. Vděčnost znamená, že ať se stalo cokoli a ať právě teď procházíte čímkoli, jste schopná si tuto cestu užít, ocenit ji a najít smysl v těchto těžkých momentech vašeho života. A mít v srdci víru, že jste taková, jaká jste, hodnotná, dostatečná, láskyhodná, a to, co si opravdu zasloužíte, si k vám ve správný čas nakonec cestu najde... Není totiž vaše chyba, že někdo nezůstal. Že odešel. Někdy má život pro nás úplně jiné plány, někdy mají lidé svoje důvody, proč museli odejít. Neznamená to, že jste bezcenná a nelze vás milovat. Že musíte o lásku prosit. To opravdu ne!