Velmi populární herec se nerozpakoval předstoupit před diváky a své ctitele i jako představitel záporných postav. Odpudivost kolaborantského rady Zedníčka (Ostře sledované vlaky) a totalitního ministra (Zločin v šantánu) zvýraznil zdánlivě netečným výrazem tváře, v níž dominují brýle bez obrouček jako znak moci. V pohádkové komedii Až přijde kocour je naopak Brodského sympatický učitel Robert, člověk čistý a přímý, jednou z mála kladných postav.
Stejně tak jeho kastelán Pupenec (Bílá paní) se staví statečně proti pokrytectví a lži. Říká: „Mistr Jan Hus také ctil pravdu!“ – „Ten ale neměl rodinu,“ namítá jeho manželka.
Očenáš (Všichni dobří rodáci) je postavou, která snímala z mnohých diváků jejich vlastní hříchy. Muzejní pracovník, muž ušlechtilých zájmů a kupodivu i kostelní varhaník se jako komunista podílí na poúnorových represáliích. Zmoudřelému Očenášovi, který prozřel a pochopil, jak se mýlil, přikyvovali mnozí diváci: Ano, i my jsme chybovali, protože jsme uvěřili. Ale co zmůžeme proti všemocnému a nepříznivému osudu, který nás všechny drtí, viníky i oběti? Vzdělanec vyhnaný na okraj společnosti (Skřivánci na niti), který se dovolává Kanta a opírá se o řád hvězdného vesmíru a svůj osobní vnitřní řád, aniž i ve své těžké hodině ztrácí humor, to je patrně postava, s níž nejvíc můžeme ztotožňovat jejího představitele, herce Vlastimila Brodského.
Stydlivost sem, nesmělost tam, Vlastimil Brodský se hercem přece jenom stal
Vlevo v bok!
V roce 1963 se Brodský zmínil o svém levičáckém mládí: „Byl jsem členem Mladé kultury – to bylo komunistické mládežnické hnutí, ovšem na docela jiném základě než dneska. Nic neoficiálního. Scházeli jsme se v partajních mládežnických buňkách, abychom po večerech vášnivě diskutovali o uměleckých otázkách. Chodili jsme obdivovat Buriana do Déčka a Voskovce a Wericha do Osvobozeného divadla.“ A právě Emil František Burian ho vzal do své herecké školy. Začínající herec na sebe upozornil v divadélku Větrník. V referátech o inscenaci Mahenovy Husy na provázku ve válečném roce 1942 můžeme číst: „Kladem představení byly především herecké výkony Pleskota a Brodského, kteří podali ve svých klaunériích ukázku obratnosti a výcviku, u herců zřídka vídaných. Lehce metali salta, právě tak jako stepovali.“
Starý Matula z dramatizace Němcových soudniček zároveň předurčil Brodského herecký osud: stal se vyhledávaným představitelem starších mužů. V prvním poválečném roce Vlastimil Brodský ztvárnil – překvapivě a proti všem tradičním představám – postavu Josefa Švejka. Nebyl to ladovsky naducaný růžolící Švejk, jak ho vykreslil před ním Saša Rašilov a později i Rudolf Hrušínský. Brodského dobrý voják zaujal útlým chlapeckým zjevem tonoucím v obrovské uniformě stroze odhalujícím všechny nepravosti a choroby světa.
Populární herec se nerozpakoval předstoupit před diváky i jako představitel záporných postav
Herec v zeleném
Když obléklo vinohradské divadlo uniformu a stalo se Divadlem československé armády, překvapivě se dobrovolně převlékl do zeleného sukna i Vlastimil Brodský. Však si ho vysloužil! V repertoáru, o jehož obsahu i úrovni dostatečně vypovídají samotné tituly spektáklů (Dukla, Stalingradci, Vojenská čest, Ohně na horách, Čapajev, Bitva na pochodu), herec pouze paběrkoval. Ale nedosti na tom! Hereckým stylem a projevem se tak výrazně odlišoval, že bdělí a ostražití kritici kárali a spílali. Ne, nebyl vhodným představitelem „zocelujících se smělých lidí stalinské epochy“.
Otloukaný herec setrval v ansámblu a pro pozdější, opět civilní Divadlo na Vinohradech se stal jednou z hereckých opor: starý klaun (August August, august), Sokrates (Vím, že nic nevím), Bondy (Válka s mloky), Porotce č. 8 (Dvanáct rozhněvaných mužů), kanovník Roch (Rozmarné léto; ve filmu hrál majora), Clark (… vstupte!), dvojrole pan Champsboise a sluha Bouzon (Brouk v hlavě). Odešel až v roce 1984 – do „starobního důchodu“.
Když se začala veřejně přetřásat kauza herečky Jiřiny Štěpničkové, pro kterou – poté, co byla chycena při pokusu o útěk – žádali její kolegové z Divadla československé armády nejvyšší trest, byli k rozhovoru do České televize pozváni Jiřina Jirásková s Vlastimilem Brodským. Herec způsobně pozvání neodmítl, ale tvrdil, že si už na události nepamatuje. Nicméně řekl, že těžko očekávat v profesi, kde se soupeří a bojuje o role a o slávu, projevy solidarity a kolegiality…
Barrandovským hostem
Brodského hereckých schopností hojně využíval režisér Zdeněk Podskalský, který ho rád obsazoval v tandemu s Jiřím Sovákem. Do Světáků k nim přidal Jana Libíčka a zrodil se velký filmový hit (pochopitelně že i zásluhou tří dámských komiček). Brodského fasádník Prouza je obezřetnější a bázlivější, problémy a maléry řeší až mírně hystericky. Okouzluje milou a úsměvnou stydlivostí a cudností, které nijak neoslabují jeho mužství, v porovnání s partnery přece jenom ne tak chlapácké. Když se Zdeněk Podskalský chystal točit muzikálovou Noc na Karlštejně, měl jasno, kdo ztělesní císaře Karla IV. Vlastimilu Brodskému se však do devátého společného filmu nechtělo: „Neměl jsem totiž pro takovou roli absolutně žádné dispozice. Říkal jsem Zdeňkovi, že moudrého vzdělance nemůže hrát trouba.“
Režisér Podskalský využil i Brodského autorských schopností. Herec je autorem námětu k filmové veselohře Mezi zemí a nebem (název je správný, v době, kdy vládl materialismus nad idealismem, musela být uvedena na prvním místě země – v rozporu s ustáleným rčením) a spolu se svou druhou manželkou Janou Brejchovou i k veselohře Ďábelské líbánky. Mnozí spoluobčané nostalgicky vzpomínají, jak je jako děti uspával Brodského rozhlasový skřítek Hajaja.
Vlastimil Brodský věděl, že lidé mají nectnosti a chyby, ale že bývají chvíle, kdy se i ti největší bázlivci napřímí a bez potřeby patetických gest se vzepřou k hrdinskému činu. O takovém velkém napřímení vypověděl herec mimo své domovské herecké teritorium, ve filmu Jakub lhář natočeném v tehdejší Německé demokratické republice. Bez nabubřelých slov a frází je možné říct, že Vlastimil Brodský svůj herecký osud naplnil. Dokázal zobrazit postavy, které vypovídají o tom, že ani ten zdánlivě nejobyčejnější člověk nežije obyčejný život.
Zdroj: Jan Machálek: Vlastimil Brodský, Petrklíč 2000
