Na Burianově lesku nic neubraly ani poválečné spory o údajnou komikovu kolaboraci s Němci. V nedávné anketě České televize o titul Krále komiků suverénně zvítězil, přičemž za sebou zanechal Vladimíra Menšíka i Jiřinu Bohdalovou, umělce, které bychom měli mít v mnohem svěžejší paměti. A ještě pro úplnost – v anketě Největší Čech v roce 2005 skončil na 31. místě, což jistě není špatná pozice.

Fotbal a opera

Vlasta Burian – v matrice zapsaný jako Josef Vlastimil Burian – se narodil před 130 lety v Liberci, což tehdy bylo převážně německé město. Jeho otec Antonín byl krejčí, ochotnický divadelník a velký český vlastenec. Proto se také rodina nakonec přestěhovala z germánského Liberce do slovanské Prahy; to bylo malému Vlastíkovi deset.

Antonín Burian v Praze pracoval jako úředník na „akcízu“, což znamená, že na hranicích města vybíral poplatky za dovoz či vývoz potravin: šlo vlastně o předchůdce spotřební daně. Vlastík v té době miloval operu a fotbal, později také cyklistiku a tenis (jako dospělý sehrál i několik vcelku vyrovnaných mačů s Karlem Koželuhem).

Spolu s otcem chodívali pravidelně do Národního divadla na operu, chlapec také zpíval v kostele, později šest let střežil fotbalovou branku AC Sparta. „Burian při hře skákal, křičel, gestikuloval, byla to velká podívaná jak na divadle,“ vzpomínal František Plánička. „Ale brankář byl skvělý.“

Manželka na každém představení

Sportovní akce Burian nejen rád vyhrával, ale také završoval zábavnými scénkami v týmových klubovnách. Jeho rodiče to zpočátku moc netěšilo – herectví považovali za hobby, ne za seriózní živobytí. Když se však několika zábavných večírků zúčastnili, povolili svému synovi nastoupit na kluzkou životní dráhu komika.

Vlasta Burian měl vedle sportu rád dobré jídlo. Ženám se příliš nevěnoval. Jeho jediného potomka, dceru Emilku, mu povila krásná tanečnice Anna Emílie Pírková v roce 1912. Šlo o dítě sice milované, leč nemanželské. Skutečný pevný a láskyplný vztah pak Burian našel v manželství s Ninou Červenkovou, již si vzal v roce 1919.

Unikátem možná světovým byl zvyk paní Niny absolvovat každé představení spolu se svým manželem. V Divadle Vlasty Buriana měla vyhrazenou lóži, a dokud do ní neusedla, nezačalo se hrát. Když byla Nina nemocná, poslouchala představení doma prostřednictvím telefonu spojeného s mikrofonem na jevišti. Burianovi na mínění jeho paní velmi záleželo. Nina ovšem svého chotě milovala tak oddaně, že ho kritizovala jen zcela výjimečně. Spíše se snažila zlepšovat mu náladu.

Vlasta Burian byl totiž – podobně jako řada jiných komiků – na veřejnosti gejzírem vtipů, ale v soukromí melancholikem trpícím maniodepresivními stavy. Tady mu pomáhala z hlubin depresí jeho žena a sport. U své luxusní vily v Dejvicích měl velkou tělocvičnu, tenisový kurt a plavecký bazén: pohyb mu pomáhal vybřednout ze splínu.

Tu ten kámen a bedna syrečků

Do paměti národa se Burian nejvíce zapsal svými filmovými komediemi. Na jméno té první si nejspíš už mnoho lidí nevzpomene – šlo o němý film z roku 1923 Tu ten kámen aneb Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku. Šlo o milostnou frašku, okořeněnou výměnou rakve s Tu ten kamenem (Tutanchamonem) za bednu syrečků a podobnými taškařicemi. Burian hrál hlavní roli zamilovaného Fridolína.

Následovaly skvělé zvukové filmy, které se i nyní často objevují na televizních obrazovkách. Určitě budete znát c. a k. polního maršálka, Hadimršku, Lelíčka, Ducháčka, Antona Špelce a spoustu dalších postav, které Burian nezapomenutelně ztvárnil – často ovšem na základě nečekaných improvizací, které filmové štáby přiváděly k zoufalství. Celkem hrál Vlasta Burian ve čtyřech němých a 36 zvukových filmech a žádný z těchto snímků nebyl propadák. Že zvládá i „vážné“ úlohy, prokázal ve filmech U snědeného krámu či Revizor.

O Burianových kvalitách svědčí také fakt, že mu za hlavní role producenti dávali částky kolem sta tisíc korun (před válkou to byla obrovská suma), zatímco dobové krasavice typu Lídy Baarové či Adiny Mandlové dostávaly desetkrát méně. Producenti však dobře věděli, kdo je hlavním magnetem jejich snímků, z nichž některé se dočkaly velkého úspěchu i v německé verzi.

Jak se stal důstojníkem?

„Burianky zahání chřipku, chrapot, kašlání!“ – tak zněl reklamní slogan na bonbony Burianky. Nebyly však tak úspěšné jako Hašlerky (pojmenované po nacisty zavražděném skladateli Karlu Hašlerovi) a dávno upadly v zapomnění. Zato „růže Vlasty Buriana“ mají mezi pěstiteli pořád dobré jméno a květinoví „labužníci“ o ně pečují jako o velkou kuriozitu.

V meziválečném období byl Vlasta Burian největší hvězdou naší kinematografie, lidé ho milovali. Jak však dokládají dochované prameny, už tehdy byla jeho mohovitost předmětem závisti, která po válce zesílila až do chorobných rozměrů. Zvláště asi proto, že Burian byl skutečně velmi bohatý člověk a neostýchal se užívat si svého majetku veřejně. Vždy jezdil nejnovějším typem některého luxusního vozu, ve své vile pořádal recepce pro celé fotbalové týmy, rád se seznamoval se zajímavými lidmi a s bonvivánskou samozřejmostí platil útratu za celý bar či vinárnu.

Měl také rád efektní uniformy, naleštěné holínky a spoustu „metálů“. Což je zajímavé, protože za první světové války se tak dlouho vyhýbal narukování, až skončil ve vězení. Je rovněž záhadou, jak se mu za první republiky podařilo získat hodnost nadporučíka – traduje se, že za pomoci úplatků. Dokonale vyžehlenou uniformu pak nosil při všech možných příležitostech.

Přátelé Vlasty Buriana tvrdí, že po smrti T. G. Masaryka komik zcela vážně přemýšlel o prezidentské kandidatuře. To už by ale nejspíš bylo pro československý národ příliš, takže raději včas vycouval.

Jinak se ale nepřestával chovat jako bohatý šlechtic. Měl například pronajatý zámek s oborou, kam jezdil o víkendech na hony. Pamětníci ovšem tvrdí, že na zámku spali Burianovi hosté, on sám prý přebýval v mnohem skromnějším domě kastelána. A ještě poslední meziválečný „klep“: Burian si zakoupil poblíž Prahy statek, na kterém choval krávy, jež pojmenoval podle svých oblíbených operních postav – třeba Libuše či Mařenka…

„To je bič na něm cé“

Nedobré časy nastaly Burianovi za okupace. V roce 1942 sice dostal Národní cenu, ale jinak musel neustále bojovat s německými úřady o udržení svého divadla, ve kterém se pod záminkou „nezbytnosti pro provoz“ fakticky ukrývaly desítky umělců, kteří by jinak byli totálně nasazení.

Na jevišti si slavný komik občas ulevil, třeba karikaturou hajlování provázenou vysvětlením: „Takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů.“ Anebo ve své době velmi nebezpečnými legráckami typu výstupu s bičem, na němž bylo připevněno velké C. Oč šlo? „To je bič na něm cé,“ vysvětloval komik. Hlediště bouřilo smíchy, ale přitom se lidé dívali kolem sebe, jestli nezahlédnou udavače.

Za okupace Burian nehrál v německy mluvených filmech. Prohlašoval, že na to neumí dost německy, což byl zjevný nesmysl. Za prvé jako Liberečan mluvil česky stejně dobře jako německy, za druhé před válkou natočil několik výborných německy mluvených komedií. Jenže nechtěl hrát pro okupanty. Povedlo se mu dokonce tak zkazit hranou zkoušku do německého velkofilmu Cyrano z Bergeracu, že ho ani při nejlepší vůli nemohli angažovat.

Náhlá ztráta znalosti němčiny pro něj mohla být velmi nebezpečná, ale okupační úřady očividně usoudily, že je jim užitečnější komik natáčející apolitické filmové komedie – byť jenom v češtině – než komik zavřený v koncentračním táboře.

Poválečné obvinění, že ve své vile hostil nacisty včetně K. H. Franka, se ukázalo být nepodložené, stejně jako další nařčení: třeba že od německých úřadů dostával zvláštní dodávky benzinu.

Jediným skutečně prokázaným obviněním bylo vystoupení v rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimorem, kterým v roce 1941 zesměšňoval exilovou vládu v Londýně a zejména Jana Masaryka jako alkoholika. Je jasné, že k tomuto ojedinělému výstupu Němci Buriana přinutili; snad mu vyhrožovali zavřením divadla a zákazem hrát. Navíc ti, kdo skeč slyšeli, tvrdili, že Masaryka v Burianově podání nepoznali. A sám Masaryk nad celou kauzou po válce mávl rukou. Stejně tak se po válce Werich a Voskovec ošívali při vzpomínce na svůj velmi nepodařený song Kolaborant Burian, kterým na skeč reagovali.

Masaryk ho dostal z vězení

Po válce se však ani Burian nevyhnul účtování s umělci, kteří byli za okupace nějak aktivní. Hned po osvobození byl zavřen do cely s esesáky a kriminálníky, kteří mu působili nejrůznější příkoří. Z vězení mu pomohla až intervence Jana Masaryka, poté ho také soud osvobodil pro nedostatek důkazů.

Rozzuřený „hlas lidu“ a některých politiků se ovšem postaral o to, aby se Burian do vězení vrátil. Hlavním svědkem proti němu byla Lída Baarová, jíž údajně vyhrožovali trestem smrti, pokud Buriana „nepotopí“. Nakonec komik dostal za údajnou kolaboraci několik měsíců těžkého žaláře a pokutu půl milionu korun. Rovněž mu byl zabaven prakticky všechen majetek – především vila, ve které byla zřízena školka – a pět let po propuštění z vězení nesměl hrát.

Pamětníci ale vzpomínali, že nic z toho Buriana nezlomilo, a když musel z nějakého důvodu navštívit svoji bývalou vilu, dokonce dětem vždycky přinesl bonbony nebo hračky. Což pro slavného komika znamenalo velké vydání – po propuštění z věznice totiž nejdřív pracoval v dolech (na špatně placeném místě vážného), pak jezdil jako poslíček mezi horskými chatami ROH a v kuchyni vykonával pomocné práce; třeba škrábal brambory.

Král? Ba ne, králíček…

Pro herce není nic horšího, než když nemůže hrát. Pět let bez jeviště Buriana doslova zdevastovalo, z všestranného sportovce byl najednou starý unavený muž, který se navíc začal přespříliš přátelit s alkoholem a tabákem.

Po roce 1950 sice opět začal hrát (mimochodem také na přímluvu Jana Wericha), ale už to nebylo ono; komikovi chyběla jiskra a radost z hravé improvizace. Také už nehrál „svůj“ repertoár a namísto komedií vystupoval třeba ve Třech mušketýrech.

V roce 1953 pak z různých důvodů – také zdravotních – Burian opustil kamenná divadla a začal se živit skeči na různých estrádách. To už měl takové problémy s žílami na nohou, že musel při vystoupení sedět. A když za ním přišel fanoušek, ať mu na fotografii napíše „Vlasta Burian – král komiků“, Burian se smutně usmál a řekl: „Král? Ba ne, teď už jen králíček…“

Vystupování na estrádách, spojené s křižováním celou republikou a nedostatkem spánku i kvalitního jídla, dále zhoršovalo Burianův zdravotní stav. Poslední estrádu svého života tak odehrál s těžkým zápalem plic a nedlouho poté zemřel na plicní embolii.

Velkou útěchou při tom všem byla Burianovi jeho oddaná choť Nina, se kterou prožil více než čtyři desetiletí. Zemřel v jejím náručí a paní Nina odešla z tohoto světa o devět týdnů později: traduje se, že zemřela na hrobě svého muže…

V labužnickém ráji

Manželé Burianovi neměli děti, a tak si o to více užívali jiných radostí života. Za tehdy obrovskou částku 10 tisíc korun měsíčně angažovali nejlepšího českého kuchaře Jaromíra Trejbala a dali mu volnou ruku. Ten se u Burianových cítil jako v kuchařském nebi: vždyť v jejich vile byly třeba zvláštní lednice na ryby, mléčné výrobky, zeleninu či maso a sklípky na pivo i na víno. Vše dokonale zásobené – a to ještě fanoušci často přinesli třeba kraby, celou šunku, kachnu, vzácná vína apod.

A jaké lahůdky se tam podávaly? Podle Jaromíra Trejbala třeba tyto: telecí rosol, bažantí paštika, kotouče ze pstruhů, plnění raci, plněná vykostěná pečená krůta, mozeček ve vinné omáčce, kuřata v rosolu z madeiry a perlička s jehněčí náplní.

Zdroj: Časopis Květy