Vladimír Polívka pro Deník Ženy: Zamilovaným rolím jsem přišel na chuť

Vladimír Polívka pro Deník Ženy: Zamilovaným rolím jsem přišel na chuť

Vladimír Polívka je prototypem romantického hrdiny. Na divadle často ztvárňuje lamače ženských srdcí, zatímco v seriálech Bohéma a Single Lady hrál naopak citlivé a empatické gaye. S chutí se proto v loňské sezóně pustil do zcela odlišných rolí a projektů.

 

Článek najdete v magazínu Deník Ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.

Jaké jste měl léto?
Krásné, protože bylo pracovní! Hrál jsem Rosencrantze v Hamletovi a k tomu jsem si přičetl ještě dalších osm večerů na ostatních scénách, takže to vyšlo na sedmačtyřicet představení. Co víc si můžu přát! Navíc jsem rekonstruoval terasu, takže pocit, že za mnou něco zůstane, byl taky ukojen.

Rosencrantze jste ale označil za prolhaného afektovaného blba…
Víte, stejně jako u každé jiné interpretace mohou být postavy vlastně kýmkoliv. Hraji Rosencrantze tak, jak je v této úpravě nejlepší pro toto konkrétní pojetí. Zmítaného Hamleta obklopují lháři. Lhářem je zejména kvůli tomu, aby mohl být Hamlet čestný.

Vy sám tvrdíte, že jste prý víc Harlekýn než Romeo, že rád mluvíte, řešíte a nadáváte. Skutečně?
Čím dál tím raději se miluji, ale stejně pořád tak rád hoduji! Hodí se to pořád k Harlekýnovi? Rozhodně jsem těm zamilovaným přišel na chuť. Ovšem záleží také na díle.

Romeovskou roli ale na repertoáru máte, třetí sezónu hrajete rytíře des Grieux v Národním divadle. Jak se váš hrdina během té doby změnil?
Rytíř des Grieux je jednou z nejkrásnějších rolí, jaké jsem kdy mohl hrát. A vidíte, Harlekýn to není. Postava se vyvinula hodně směrem k pochopení deziluze, kterou mu Manon předkládá. On je prudký ve své lásce, což ho umí k smrti spálit, rozumím jeho vášni čím dál tím víc. O téhle roli bych mohl mluvit hodinu a pořád by to bylo málo.

A miluje svoji Manon stále tak šíleně?
Manon v podání Pavlíny Štorkové se přece nedá nemilovat.

V loňské sezóně jste v Brně nastudoval inscenaci Šašek a syn. Společné hraní s otcem je prý pro vás částečnou terapií i neustálou provokací. Stále to platí?
To se doufám nikdy nezmění. I díky šaškovskému projektu jsem pochopil, že dozvídat se a hrát si je pro osobnost mého otce stejně důležité jako dech. A že smyslem jeho života je překračovat sám sebe a střetávat se stále s novými vjemy. Naučil mě toho hodně a touto inscenací snad ještě víc. Je to přece skvělá škola se špičkovat s otcem před pěti sty porotci.

Odbourá vás otec na jevišti často?
Mě nejvíc odbourá, když ho překvapí něco, co se mu nepovede. To je zábava.

Po Bohémě vás televizní diváci mohou spatřit i v První republice, byť vás díky nepřehlédnutelnému kníru každý hned nepozná. Proč Češi tak milují retroseriály?
Myslím, že postrádáme určitou dávku sebevědomí a elegance. Retroseriály nabízejí to, co hledáme a co nemáme. A taky samozřejmě nějakou tu lásku. Té není nikdy dost. Pokud nechci hloubavě rozvádět, proč Čechům chybí sebevědomí, řekl bych, že zkrátka tenhle druh seriálu nabídne krásu a eleganci.

Vladimír Polívka (*1989)
Vystudoval herectví na KALD DAMU. Byl členem souboru Klicperova divadla v Hradci Králové. Působí v alternativním divadelním uskupení 11:55 (čti za pět dvanáct), hostuje v činohře ND i v Dejvickém divadle. Účinkoval v řadě televizních inscenací a seriálů. Jeho první velkou filmovou příležitostí bylo drama Radima Špačka Místa.

Článek najdete v magazínu Deník Ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek