Vladimír Menšík vzpomíná v unikátním a velmi otevřeném rozhovoru

Vladimír Menšík
Vladimír Menšík
Zdroj: profimedia, CSFD
Vladimír Menšík

Konec roku bez Vladimíra Menšíka v televizi? Ne, to by nebylo ono. Byl skvělý jako herec, vypravěč i moderátor. Navzdory tomu, že už 31 let není mezi námi, pravidelně se tento jedinečný umělec zvlášť ve svátečním období vrací do našich domovů a přináší dobrou náladu. Na následujících řádcích najdete přímo odpovědi samotného Vladimíra Menšíka, které kdysi poskytl v rozhovorech.

Co jsem se v mládí naučil a dodnes nenašel

Sám jsem dětství a mládí prožil s kupou bratranců a sestřenic, kamarádů a kamarádek, protože tenkrát bylo docela běžné, že osm deset dětí měla na venkově každá chudší rodina. Tím samozřejmě nemyslím, že si manželé řekli: jsme chudí, tak abychom aspoň něco měli, přičiňme se a budeme mít hodně dětí. To spíš tenkrát lidi ve své pokoře dávali přírodě, co její jest, a jedné ze svých mála radostí volný průběh. A z chudých manželů se tak postupně stávali ještě chudší rodiče.

Na mém dětství však bylo krásné, že v něm každý den byl napínavým dobrodružstvím. Neměli jsme moc hraček, nejezdili jsme na výlety, ale poznali jsme kdeco. Kulturu jsme si museli vyrábět sami.

Každou sobotu večer se všichni z okolí scházeli na dědečkově neoploceném dvoře v Řicmanicích, který obci nahrazoval náměstí i korzo. Tam se posedělo a každý něco uměl – můj tatínek nám třebas vytrvale nabízel pár kouzelnických triků, strýc Jenda ještě vytrvaleji předváděl akrobacii, ale hlavně se hodně zpívalo, tancovalo a vyprávěly se historky, které už sice všichni znali, ale které se neustálým opakováním rozpracovávaly, rozrůstaly a vlastně proměňovaly.

Hodně se zpívalo a povídalo taky doma: věděl jsem všecko z mládí mé maminky, znal všechny její kamarádky, ale i nápadníky, jejichž podobu vylepšoval tatínkův komentář, rodiče, ať byli v divadle, v kině, nebo v kabaretu, tak nám o tom vyprávěli, a kde se co zpívalo, tak se to, nevím jak, naučili. A my jsme kromě národních písniček uměli kuplety a „osudové“ kramářské písně, kterým jsme sice úplně nerozuměli, ale opravdově se při nich bavili nebo taky brečeli. Perlou mezi všemi byla píseň o hrdince, jejíž jméno samo už bylo zážitkem: „Máš-li mě jen trochu ráda, moje milá Kikukako, co máš oči černé jako…“ Byly to písničky, k nimž naši přistupovali nikoli s ironickou, ale shovívavou nadsázkou, a my děti jsme je potom se stejnou úctou k žánru tlumočily dál.

Zpěv patřil i k mému mládí, na které vzpomínám jako na krásný sen. Měli jsme prázdninový tábor pořád na stejném místě, na řece Rokytce u Biskupic, a tam jsme si, obklopeni hlubokými lesy, připadali jako Foglarovi hoši od Bobří řeky. K našim táborákům chodili domorodci kilometry pěšky a teprve za svítání se s námi loučili. Měli nás rádi a to bylo dobře, protože jsme na nich byli hodně závislí, ale my jsme je milovali, a někteří z nás dokonce tak, že si ty domorodce později vzali za ženy, jak už to chodí. Já ne! Jednak jsem jako účinkující nemohl pořád odbíhat od táboráků, a pak, já jsem chtěl výš!

Dnes se ke všemu vracím proto, že z těch dětských a mladických posezení, improvizovaných představení, z ochoty povídat a slyšet se navzájem, pramení ty nejcennější hodnoty, které jsem si vzal s sebou do života, k nimž mě rodiče s láskou přivedli a které pak ve mně vykrystalizovaly v rozhodnutí hrát, potřebu něco lidem sdělovat. A vracím se k těm krásným chvilkám také tehdy, když se často – protože to nevím – musím zeptat svých dětí: tak co tě nejvíc zajímá, co bys chtěl vlastně v životě dělat? A to pak mou zvědavost provází pocit jakéhosi provinění, že jsem dodnes v sobě nenašel ten záviděníhodný talent, jaký měli všichni mí blízcí na řicmanickém dvoře – vědět bez otázky.

O komicích

Kdy mi byla „přisouzena“ role komika? Otázka je velice výstižná, protože speciálně ve filmu mi zpočátku (a trvalo to dost dlouho) byly přisouzeny roličky veselých chasníků, kteří sice neměli ani příběh, ani určitou povahu, zato byli připraveni vždy a všude vzít cokoli „tak nějak zvesela, až to praštělo“. Takové figurky zvané vata nejsou k ničemu, ale nemyslete si, že se dají jen tak zahodit. Chcete-li se dopracovat k něčemu lepšímu, musíte se moc a moc snažit. Nějak se holt začít musí a já nejsem ten typ, co mu něco lacino spadne do klína. Ale komik nejsem, na to nemám. Komik byl Burian, Futurista a z naší generace Štercl. Tím to končí. My ostatní – jako Sovák, Lipský, Hlinomaz – jsme komediální herci. Zvláštní skupinu tvoří osobnosti jako Werich nebo Horníček – to jsou vynálezci. Jimi je poznamenána poetika humoru těch období, v nichž žijí a tvoří. A to pak klobouk dolů a postůj, noho, v tichém, avšak obdivném rozjímání!

O humoru

Nejsem teoretik, abych fundovaně rozebíral, co je humor. Myslím si, že je to prostě způsob nazírání na svět. Na lidi, na okolí, na sebe… Ale při vší nadsázce, komedie, aby byla působivá a měla divákovi co říci, musí být pravdivá a věrohodná. Jenom tahle životní pravda přináší divákovi veselí a ulehčení. Když se ale na jevišti, ve filmu, v televizi jen tak skotačí a navrch přidá pár nesmyslů, to je potom cancání, které nemá s humorem nic společného. Divák to pozná a nesměje se tomu.

Za tuhle pravdomluvnost a otevřenost mám humor rád. Blbost se v něm neschová. Zatímco vážně řečená blbost může dokonce vypadat jako důvod k zamyšlení. 

O mimice

Rád vzpomínám na dobu někdy před válkou a pak později, kdy jsme s dirigentem Nové scény v Bratislavě Zdeňkem Macháčkem a architektem Milanem Maláčem psali a hráli scénky a kuplety. Hráli jsme, kde se dalo – a byla to strašná psina. Jednak to, co jsme hráli, ale hlavně – jak jsme to hráli. Neskutečně jsme se s Maláčem pitvořili ve snaze trumfnout jeden druhého a tak nezávisle na textu jsme šli z grimasy do grimasy.

Hlasově jsme se pohybovali v rozmezí superfi stule a chorobného skřehotu. Macháček hrál normální lidi, protože nebyl nadanej. Tedy herecky nadanej – muzikant byl vynikající už jako kluk. Ale abych nebyl nespravedlivý, i on se občas snažil vytvořit zrůdu, jenže proti nám to nebylo nic. U hraní jsem však zůstal nakonec sám, protože talentovaný Milan Maláč prohlásil, že ho od herectví strašně bolí obličej. A odešel na architekturu.

O tělocviku

Moje vypravěčské historky nevrhají špatné světlo ani tak na mne, jako na moje děti. Jednou přišel kluk ze školy a tlumočil poznámku učitelky – to se nedivím, Menšíku, že jsi takovej rošťák, když se tatínek chlubí v rozhlase, že měl pořád dvojku z chování. Jenže to máte tak. Kdybych přišel před lidi a řekl – to jednou Marcel Vocásek dostal dvojku z chování… je to tak vedle, že už nemá cenu pokračovat.

Humor má svoje zákony a jedním z nich je taky nadsázka a umění smát se sám sobě. Anebo jsem vyprávěl historku o zápise mého učitele: „Žákyně Přesličková v mé hodině visela tak podivně z kolovadel, že více vyvinutí chlapci přestávali úplně cvičit a ti méně vyvinutí je nechápavě pozorovali.“ A najednou doma čtu: „Váš syn svou nepříčetnou veselostí připravil ostatní děti o požitek z tělocviku.“ Člověk ani nepozná, že mezitím uplynulo čtyřicet let.

O psaní

Je pravda, že jsem napsal scénáře, podle kterých se pak dokonce hrálo, ale musím říct, že mám se psaním potíže. Já dovedu povídat, ale jakmile zasednu, abych něco napsal, tak snad právě proto, že díky své knihovně mám představu, jak má literatura vypadat, jak psal tenhle a jak psal támhleten, nechci psát špatně. A vzniknou z toho takové literární křeče, že mně pak čtení vlastního díla způsobuje křeče. Přitom nemyslete si, nápady a zápletky mám všechny krásně vymyšlené. Jenže – já strašně pomalu píšu proti tomu, jak myslím. U někoho je to možná naopak, já nevím.

O divácích

Humor a vůbec komediální herectví je proměnlivé s dobou stejně jako ostatní druhy umění a umělecké práce. Pořád se musí hledat způsob, jak nejlíp lidi bavit, čím je rozesmát. Divák je strašně důležitý element a taky se s jeho vkusem pilně argumentuje. Pak je ale nutné zlepšovat uměleckou práci určenou divákům ne v jejich jménu, ale především v jejich zájmu.

O roli

Byla pěkná, jiná a moc těžká. Ikarův pád byla výjimečná práce, při které se sešli vynikající autor i režisér a měl jsem taky vynikající partnery. Ti všichni měli samozřejmě na úspěchu hry stejný podíl jako já. Role manžela a otce, který svou slabostí alkoholika ničí sebe i rodinu, mi nabídla velký, náročný úkol.

Pro herce je výjimečný pocit promluvit o vnitřních, schovaných problémech, které nikdo z těch postižených nenosí napsané na čele. Pro mne, který jsem se s podobným problémem sám vyrovnával, to byl pocit nesmírně očistný.

Hodnoty pro život „Z dětských a mladických posezení, improvizovaných představení, z ochoty povídat a slyšet se navzájem, pramení ty nejcennější hodnoty, které jsem si vzal s sebou do života.“ Psaní a já „Já dovedu povídat, ale jakmile zasednu, abych něco napsal, tak snad právě proto, že díky své knihovně mám představu, jak má literatura vypadat, jak psal tenhle a jak psal támhleten, nechci psát špatně....“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky