Loni jste coby producent vrátil na zimní stadiony velkolepou show Mrazík. Neriskoval jste příliš v době krize?

Kdyby se člověk donekonečna ohlížel na rizika, neudělal by nikdy nic. Jistěže tam určitá byla, ale dneska už můžu zaťukat, že z loňského turné Mrazíka vyjdeme se ctí. Sice nijak nezbohatneme, ovšem dlužni nikomu taky nezůstaneme, to bychom ani nedopustili.

Hned po absolvování DAMU jste se stal otcem. Rozmlouval byste to dnes dcerám, kdyby chtěly také tak mladé založit rodinu?

Dcera Maruška se nám narodila 30. června, kdy jsme s mou tehdejší ženou zrovna končili školu. Myslím, že jsme mohli počkat, nejdřív něco zažít, ale tenkrát byla jiná doba. Určitě je dobré - zvlášť s dnešními možnostmi - užít si svobodný život, než začnou „stříhat dohola malého chlapečka“… (smích)

Vaše první žena emigrovala i s dcerou Marií do Francie. Vy jste za minulého režimu o opuštění republiky neuvažoval?

O emigraci jsem skutečně přemýšlel, ale přesně si pamatuju moment, kvůli němuž jsem od toho upustil. Byli jsme s divadlem na zájezdě v západním Německu, po představení jsme si zašli na pivečko.

Když jsem se vracel tím cizím nočním městem, díval jsem se do oken, která jedno po druhém postupně zhasínala, a v duchu jsem si představoval: „Sakra, kolegové ráno odjedou, já tady zůstanu, nemám tu jediného kamaráda…“ Ten pocit mě nakonec odradil.

Nesměle na vás mává šedesátka. Strkáte před ní hlavu pod polštář?

Šedesát mi bude za rok a kousek, což mi přijde strašně daleko. Nijak mě to neděsí, strach mi nenahnala ani padesátka. Nicméně vím určitě, že to s kamarády pořádně oslavíme. Na padesátiny jsem uspořádal večírek v Mánesu, tak možná zase tam. Každý důvod k oslavě se má využít!

Zazpíváte si ještě občas?

Po litru vína začnu békat hned. Umím pár moravských lidovek, s těmi si vystačím.

Cesty domů

„Sám se nechám překvapit, co si na mě autoři vymyslí“ - komentuje Vladimír Kratina (58) svou novou roli v seriálu Cesty domů.