Jak vzpomínáte na dětství ve Filakovu? Stále tam jezdíte?
Pro mě je to absolutně přirozené, mám tam v podstatě celou svoji rodinu, svoje kořeny. Dokud dýchám, budu tam jezdit.
Váš bratr dělá ve Filakovu místostarostu. Čím to, že vy jste se vydala na uměleckou dráhu, zatímco on si vybral politiku?
Náhoda, učil na gymnáziu, vystudoval umělou inteligenci, zabýval se počítači a informatikou. A pak jej primátor navrhl na místostarostu. Můj bratr není politicky založený, přesto funguje ve vedoucí funkci. Jasně, jsme odlišní. U mne to bylo možná jednoznačnější, že se pustím na uměleckou cestu.
A vaše maminka se zabývá amatérským divadlem, znamená to, že vás od dětství k divadlu vedla? Nebo to byla náhoda?
Ne, nebyla jsem k tomu náchylná. Chodila jsem za maminkou, vedla tehdy dramatický kroužek, a jednou jí chyběla žačka. Zeptala se mě, jestli nemám chuť za ni zaskočit. Tak jsem se ocitla na jevišti. O uměleckém světě jsem nevěděla nic, ale myslím si, že ani lidé ve Filakovu. Když vyrostete mimo centrum, jste trochu odseparováni, vůbec nevíte, jak může velký divadelní a filmový svět fungovat. Věřila jsem, že lidé, kteří dělají divadlo a filmy, nemají vůbec rodinný život.
Jaké jste měla jinak dětství?
Myslím, že jsem měla absolutně normální dětství. Žádné akademie, nestresovala jsem se už v mládí myšlenkou, že chci být herečkou. Mně se opravdu líbila čistota uměleckého aktu. Nikdy jsem se hraní vědomě neučila, protože jsem divadlo dělala od dětství. Někdo umí šít, jiný zase umí učit. Já ze sebe uměla vydat pocity, emoce i zpěv. Bylo mi to dáno. A já byla natolik pozorná, že jsem přišla na to, že se chci touto cestou vydat.
Filakovo je poměrně malé městečko, že?
Zhruba dvanáct tisíc obyvatel. Ale je úžasné, jak tam lidé fungují. Filakovo má velmi silnou kulturu, probíhaly tam různé pěvecké soutěže, existuje hudební škola či taneční soubory. Pro nás bylo důležité, aby kultura, tedy hlavně ta maďarská, nezanikala a aby se z ní radovali i ostatní. Možná proto do dneška nejsem zkažená uměleckým světem, protože mám v sobě stále zakódovanou čistotu hraní i dávání tomu druhému.
Jako dítě jste hrála v maďarštině, nebo ve slovenštině?
V maďarštině.
Vaše maminka je Maďarka, otec napůl Maďar a napůl Slovák. Vy se teď hodně pohybujete i v Česku, jaké je být rozprostřena mezi třemi kulturami? Musí na to mít člověk speciální jazykový cit, nebo nějakou mimořádnou schopnost?
Někdy přemýšlím nad tím, co je důležité. Jen nadání určitě nestačí. Asi to musíte mít předurčeno nebo někde předepsáno. Samozřejmě, musím se učit a věřit, že se vše podaří. Teď jsem s tím absolutně spokojená a smířená. Na začátku jsem inklinovala k tomu, že k úspěchu stačí, když budu hodně chtít, budu se učit a budu poctivá. Jenže mnoho lidí má obrovské nadání, učí se, věnují tvorbě čas, a stejně to nejde.
Takže?
Musíte stále trénovat. Neustále cvičím jazyky a učení nikdy nebude konec. Ale nejsem v tom už usilovná. Na začátku jsem byla strašně nedočkavá. Věděla jsem, že nebudu hned dabovat a namlouvat role v češtině, protože jsem neměla v rodině nikoho, s kým bych se mohla česky bavit. Pak přišly role, kdy jsem mluvila slovensky, potom i takové, kdy jsem mluvila československy, potom role v češtině a nakonec jsem se sama dokonce nadabovala.
Pro mě je maďarština jazyk s výraznou energií. Máte pocit, že když hrajete česky, slovensky nebo maďarsky, že vás to nutí hrát jinak?
Ze začátku jsem to asi právě proto neuměla, protože když někdo mluvil česky, tak mi to přišlo – a teď nechci, aby moje tvrzení vyznělo neuctivě – jako kdyby mluvil retardovaně.
Retardovaně?
Souvisí to právě s melodií. My Maďaři, když něco říkáme, tak „nezpíváme“, spíš všechno říkáme do tečky, hovoříme v jedné tónině, přestože jsme hodně emotivní. Ale čeština s tóninami dokonale čaruje.
Chápu. Jsem z Moravy, z oblasti, kde se mluví méně melodicky a některé slabiky se zkracují. Když jsem přišla do Prahy, byla i pro mě „česká čeština“ se svým protahováním slabik občas poněkud nezvyklá.
Tak vidíte. Říkala jsem si, že není možné, abych takhle mluvila a hrála, že v češtině hrát nedokážu, být upřímná a ještě k tomu dodat podivnou melodii, přišlo mi to tehdy postavené na hlavu. Věděla jsem, že potřebuju čas, abych se v češtině našla.
A přišel už ten čas?
Ano, den ode dne je moje čeština lepší a lepší. Mám z toho radost, protože vím, že patří mezi nejtěžší jazyky světa. Ale slovenština a maďarština taky. Tak jsem si říkala, že není špatné, když ovládám právě tyto tři jazyky. (smích) Mnohokrát jsem se navíc uklidňovala tím, že v českých filmech někdy předabují i Čechy a Slováky a že ještě přijde čas, kdy češtinu zvládnu. Teď, ve filmu Milada, se mi to konečně povedlo.
Existovalo nějaké české slovo, které vám dělalo mimořádné problémy?
Například samotné „ř“ pro mě není ani tak těžké, ale když je před ním písmeno „t“, jako ve slově stříbrný, mám s tím pořád problém. Ale to prý mnozí Češi taky.
Když se vrátíme do dětství, jaké to tedy vlastně bylo vyrůstat v maďarské komunitě? Vnímala jste jako dítě, že sice žijete na Slovensku, ale jste součástí jiného národa?
Hodně silně. Protože vyrostete v nějaké komunitě a od dětství máte zakódováno, že jste jiná. Ne, že vám dospělí říkají, že jste odlišná, ale že váš skutečný národ žije jinde, ve velkém Maďarsku. I když nechcete, máte podobný pocit v sobě. Historie a vše, co se kdy událo, je ve vás zapsáno a zakódováno. A když navíc žijete ve městě se silnou maďarskou kulturou, vnímáte vše ještě více. Musíte pak přikládat do ohně, aby nevyhasl, a věříte, že máte nějaké poselství. Není to tak, že musíte, ale prostě chcete. A právě proto pro mě bylo citlivé, když jsme překročili hranice nebo slyšeli maďarskou hymnu. Ale zase se díky tomu umím lépe adaptovat do prostředí různých zemí, protože nikde se necítím být doma. Narodila jsem se v jiném prostředí a v jiné zemi. Ani Maďarsko není mým skutečným domovem.
Měla jste jako dítě kamarády i mezi Slováky?
Samozřejmě. Bylo úžasné, že jsem hned od začátku fungovala dvojjazyčně. Díky tomu jsem o hodně citlivější. Ve Filakovu, kde je výrazná romská menšina, jsem se setkávala i s cikánskou kulturou. Víc připouštím to, že nejsem sama na Zemi, že existují i jiné národy a jiné kultury.
O to těžší pro vás musí být současná situace, kdy nacionalistickým stranám přibývají voliči.
Není dobré, když lidé, kteří vedou stát, neustále připomínají, že jsme v nějakém ohrožení. V Maďarsku existují různé kampaně, a pokud nejste dostatečně silní, zaryjí se do vás. I tehdy, když si nechcete klást žádné otázky. Dennodenně čtete nápisy: „Nenecháme si sebrat to své“ nebo „Když k nám někdo přijde, musí akceptovat naše pravidla!“. To, že je nacionalismus na vzestupu, souvisí s tím, že lidé nepátrají po pravdě. Přesto se k ní musíme přiblížit, i když víme, že vlastně neexistuje. Samozřejmě, nejde jen o problém lidí, kteří nás vedou, ale i voličů, jež za nimi jdou jako ovce. Je možné, že si lidé nekladou otázky?
Nejsou spíše líní si je klást a není jim to nakonec jedno?
Není dobré, abychom vítali každého, nevěřím, že je nutné mít absolutně otevřené hranice. Proč vznikaly státy? Přece na základě toho, že v nich žili lidé, kteří akceptovali stejnou kulturu i pravidla a kteří se uměli přizpůsobit. Pokud se to někomu nelíbilo, pak odešel jinam, do země, jejíž pravidla mu byla bližší. Takže pokud k nám někdo přijde, měl by naše pravidla plus mínus dodržovat a respektovat je. Určitě bych nedokázala žít v nějaké arabské zemi, neuměla bych fungovat tak, že bych například do kostela nemohla jít bez závoje. Ani bych tak nešla, protože akceptuju, že je to tam absolutně přirozené. Jde o rovnováhu obou stran.
Možná to souvisí s rozevíráním nůžek mezi jednotlivými skupinami obyvatel.
Ano, strach z neznáma. Člověk, jenž vyrůstá v Praze, má najednou i strach z člověka z Moravy, který má jiné hodnoty a jinak reaguje, protože neví, co od něj má čekat. Přitom vám jiný člověk může do života přinést něco krásného. Chceme oba pro druhého jen to dobré a musíme být otevření. Určitě bychom měli pomáhat, ale zejména těm, kteří naši pomoc potřebují. Dávat finanční prostředky přímo do jejich zemí, aby se mohli uprchlíci po válečných konfliktech znovu vrátit a vybudovat si nový domov.
Prý jste chtěla studovat policejní akademii?
Ne, o nic zvláštního nešlo, spíš jsem byla zvědavá, jestli bych se na ni vůbec dostala. Vždyť ani o herecké škole jsem nijak speciálně neuvažovala. Na prázdný papír jsem si pak napsala, k čemu mám nadání, co je ve mně přirozeného a co ráda dělám. Vyšlo z toho herectví.
Když jste přišla do Budapešti, užívala jste si fakt, že jste mezi svými?
Když přestoupím hranice, zjistím, že jakmile promluvím maďarsky, jsem doma. Nejde o Budapešť jako město, ale jazyk mi vytváří pocit domova. Najednou nejsem unavená a cítím se komfortně. Když neustále používáte pět jazyků a přepínáte z jednoho do druhého, cítíte se někdy absurdně, protože ani nevíte, jakou řečí zrovna mluvíte. Někdy dokonce zjistím, že na Čecha mluvím maďarsky a opačně. Slovenskou školu jsem vystudovala i proto, abych trénovala slovenštinu, maďarštinu jsem totiž trénovat nepotřebovala. Věděla jsem, že musím jít na maďarský trh a začít kariéru právě tam.
Jaké bylo vaše první maďarské divadelní angažmá?
Nastoupila jsem do souboru v Szolnoku, to je asi čtyřicet kilometrů od Budapešti, a strávila jsem tam dva roky. Bylo to klasické oblastní divadlo.
Ve filmu vás trochu zaškatulkovali jako ženu vamp, nebojovala jste s něčím podobným i na divadle?
Víte, to je zvláštní. Nikdy nedostávám zadání „musíš hrát sexy ženu“. Moje máma mi vede soukromý archiv, takže vím, že jsem natočila přes šedesát filmů. Čeští diváci ani vlastně netuší, jak různorodé role či díla jsem natočila, znají mě jen z pohádek či sexy rolí. A vlastně by mě zajímalo, proč jsem tady erotickým symbolem. (smích)
Řekla bych, že je to tím, že jste výrazný typ, že si vás divák vždy zapamatuje. i z filmu, který si už posléze nevybaví.
A vidíte, často jde o role, které jsem hrála už dávno, třeba před sedmi či osmi roky.
Dobře, tak jinak. Jaké role hrajete ráda na divadle?
Hrála jsem Máří Magdalenu, Julii, Ofélii, Isoldu i pohádkové postavy. Byly to naprosto rozdílné role. Vždy mě zajímá nová výzva, chci si totiž vyzkoušet všechno. Když se například něčeho bojím, nebo vím, že jde o polohu, která mi není blízká, tak se stejně těším. Často se stává, že režisér nerad riskuje a že nechce obsadit herce do polohy, jež mu nesedí. Možná i proto, že si prostě nechce přidělávat zbytečnou práci. A to mě příšerně štve.
Mě jako diváka taky! Proto je skvělé, když Aňa Geislerová dostane ve filmu Milada roli komunistické prokurátorky, že?
Přesně. Anebo úplně typově odlišnou roli v Pohádkách pro Emu. Tam jsem se do ní úplně zamilovala.
Fungují oblastní maďarská divadla stejně jako u nás? Touží absolventi hereckých škol po angažmá v Budapešti a oblasti berou tak trochu za trest?
Myslím, že v Maďarsku to bylo kdysi trochu jiné. Ta nejlepší divadla se nacházela mimo hlavní město. A i nejlepší herci chápali, že mají cestu teprve před sebou. Nechtěli se ocitnout hned na vrcholu. Proto vznikaly skvělá divadelní uskupení, sdružení a soubory i v menších městečkách. Dnes mi připadá, že mimo velká města už nic neexistuje, že pokud nepůsobíte v metropoli, nejste nic. Tam se přece točí filmy a seriály. Pro většinu lidí, možná i umělců, jsou důležité úspěch a peníze. Samotná radost z povolání se pak vytrácí.
Ve starších rozhovorech o herectví i sobě coby herečce dost pochybujete, šlo o momentální rozpoložení, nebo je to stabilní rys vaší povahy?
Ne, mám rozpornost v sobě stále. Mám ráda akt tvorby, ale nad svým povoláním příliš neuvažuju. Nedělám teď divadlo, ani rozhlas, nepřemýšlím nad tím, že bych chtěla být v nějakém souboru.
Herci ale rádi o svém povolání hovoří, filozofují, vytahují historky… Lepší je tvořit než debatovat, ne?
To jsem zažila na škole, každý můj spolužák byl tak chytrý, neustále něco u stolu rozebíral, ale když jsme přišli na jeviště, slova se ztratila a najednou nebylo nic. Soustředím se na své nitro a raději rozebírám sama sebe v různých situacích. Povolání si mě vybralo, ne já je.
Před chvílí jsem zmínila projekt Milada. Hrajete v něm sestru Milady Horákové, jak jste se k roli v mezinárodním projektu dostala?
Casting byl zvláštní, moji roli měla původně hrát jiná herečka, která z projektu nakonec odešla. Nechtěla jsem ani vědět, proč. Kvůli financím bylo ale potřeba natočit krátký teaser, a tak režisér oslovil mě. Vlastně na základě castingu na reklamu, ve kterém mě před tím viděl. Nikdy předtím jsme se nesetkali, žil v Americe, a proto příliš zdejší mladé herce neznal.
Čím vás zaujal scénář, když jste ho poprvé přečetla? Život i smrt Milady Horákové jsou poměrně známé, objevila jste tam i nějaké další informace, jež jste neznala?
Ani ne. Víte, v tomhle jsem trochu sobecká, říkám si, že nejdůležitější je dostat se do emocí lidí dané doby. To mě zajímá. Pracovat se svojí emoční inteligencí. Podobné filmy jsou velmi důležité, díky nim můžeme pochopit, jak fungujeme, je to varování, abychom neopakovali stejné chyby.
Dnes se už lidé nedostávají do mezních situací, nemusíme volit mezi životem a smrtí. Velká gesta po nás už nikdo nevyžaduje.
Právě! Neumíme si představit, jaká byla doba, a žijeme strašně pohodlně. Máme mnohem menší trápení, na které reagujeme přecitlivěleji a extrémněji. Jako bychom si osudové volby museli uměle přidělávat. Vůči slovu hrdinství mám respekt, nerada jej používám. Hrdinský skutek neděláte na odiv ostatním, děláte jej i pro sebe, pro své svědomí. A já si myslím, že i Milada vše dělala pro sebe, aby vůči sobě byla pravdivá. Měla ideály, pro něž se snažila žít a v jejich prospěch společensky konat. Proto je obdivuhodné, že i když byla matkou a měla dítě, raději zvolila smrt. Ale myslím si, že jednala správně.
Byla jste někdy postavena před podobnou mezní volbu?
To byly jen malé, nedůležité činy. Každý den si uvědomuju, že jsem jen malinkým elementem celého světa. Právě proto mi žádné trápení nepřijde skutečně velké. Jasně, že si občas popláču, ale není to negativní emoce, spíše osvobozující. Nemám právo na to, aby druhý viděl, jak se trápím.
Když už jsme u trápení, překvapilo mě, jak často jste odpovídala na otázky kolem vašeho rozvodu.
Když je někdo známý, je to pochopitelné. Lidé mě vnímají jako kamarádku, o které by měli vědět všechno. A je to pro ně možná zajímavější, než číst o hereckých pocitech. Diváky totiž trápení a vztahy zajímají. Tehdy, když se mě na to ptali, jsem si říkala, že jestli svým názorem a prožitky mohu někomu pomoci, proč bych je měla držet v sobě. Nebylo to tak, že bych se z nich potřebovala vypovídat. Když jsem o rozvodu s novináři mluvila, měla jsem všechno už dávno za sebou. Trvalo to skoro rok a lidé vůbec nevěděli, že jsem se rozvedla. Věřím, že pokud si chceš uchovat nějaké tajemství a hlídat jej, že je to možné.
S bývalým manželem jste se brali po dlouhodobém vztahu. Znám hodně párů, které spolu dlouho chodí, vezmou se a velmi rychle rozvedou. V češtině se tomu říká přechozený vztah. Byl to i váš případ?
Neexistuje jeden možný vzorec. U někoho zafunguje pocit, že chce svůj vztah završit, u někoho je touha daný krok udělat, a i kdyby se nevzali, stejně by se rozešli. A někdo se možná po svatbě začne chovat jinak. Nerada dělám soudy. Každý vztah je úplně jiný.
Vy jste si pak našla partnera v Čechách. Zažívala jste střet kultur i s ním?
Ani ne. My jsme jeden druhému ve vztahu blízko, nevnímáme rozdíly. Nedorozumění, která pramenila z mé emotivity, jsme měli spíš ze začátku. Maďaři jsou temperamentnější než Češi. Když mluvíme, víc křičíme, jsme hlasitější. Takže i mne se Lukáš občas zeptal, proč na něj křičím. A já se jen divila! Prostě, když jsem nadšená, do něčeho ponořená, jsem emotivní. Jsme zkrátka víc zapáleni do života, než Slované.
Mluvíte na přítele slovensky, česky, nebo se navzájem učíte své jazyky?
Já už mixuju. Slovenština nikdy nebyla mojí součástí jako maďarština, tudíž jsem ji nikdy skvěle neovládala. Takže můj komunikativní jazyk s partnerem je taková zkomolenina slovenštiny a češtiny. Ale teď se mi často zdá, že už víc hovořím česky. Pak se snažím vrátit do slovenštiny, což je docela komické. Někdy mám pocit, že už v běžném životě nemluvím správně ani česky, ani slovensky, ale opravdovou českoslovenštinou.
Váš partner Lukáš Musil několikrát nastartoval novou kariéru, z hokejisty se stal úspěšným tatérem a posléze i výtvarníkem. Je pro vás inspirativní?
Baví mě začínat vždy znovu a znovu, proto jsem tady v Čechách. Teď jsem začala točit i v Německu. Ráda začínám od nuly, fascinuje mě samotný proces učení. Samozřejmě bych nemohla být s nikým, kdo by mě neokouzloval. Inspiruje mě svým bytím, svou existencí. Je přemýšlivý, některé věci postupně objevuje, v tom je téměř jako malé dítě. To se mi hodně líbí a tuhle stránku ve mně posiluje.
Nechala jste se od něj už tetovat?
Ne, neodsuzuji herečky, které jsou tetované, ale mám větší zodpovědnost. Když pracuju, nejsem v tu chvíli Vicou, ale postavou či úlohou. A v tom momentě vím, že by mi bylo líto, že mám tetování, protože bych sama sebe vnímala jako egoistku, která prahne po ukojení své tužby. Měla bych pocit, že jsem jako herečka důležitější než role.
Éva „Vica“ Kerekes (*1981) pochází z maďarské rodiny ze slovenského Filakova. Po maturitě vystudovala VŠMU v Bratislavě a odstěhovala se do Budapešti. Aby si ji maďarské publikum nepletlo se známou stejnojmennou herečkou, přijala umělecké jméno Vica (zkratka z Évica). Debutovala ve filmu Jiřího Chlumského Konečná stanica. Čeští diváci ji zaznamenali zejména v tragikomedii nestyda, v adaptaci bestselleru Michala Viewegha Povídky o manželství a sexu, v komedii Jiřího Vejdělka Muži v naději, ve válečném dramatu 7 dní hříchu či v romantickém filmu Křídla Vánoc. Po rozvodu s uměleckým fotografem Csabou Vighem žije s tatérem a výtvarníkem Lukášem „Musou“ Musilem.
