Veronika Freimanová: Rady a záchranu poskytuju na požádání

Zdroj:

Nová sezona začala pro Veroniku Freimanovou (56) dřív než v září: už o prázdninách hrála na festivalu oblíbených komedií Divadla Bez zábradlí a natáčí novou řadu seriálu Vyprávěj.

Stihla jste o prázdninách načerpat dost energie?

Letos ano. Opravdové prázdniny jsem měla po třech letech, kdy jsem hrála v Letních shakespearovských slavnostech. Točila jsem jenom na začátku července a na konci srpna. Mezitím jsem si užila úžasnou dovolenou na řeckých ostrovech Santorini a Naxos, odpočinula jsem si při koupání i ježdění po památkách. Pak jsem byla s dcerami v Krkonoších, tam bylo taky nádherně. Uvědomila jsem si, jak byly ty tři roky, kdy jsem cestovala mezi Bratislavou, Prahou a natáčením, opravdu náročné. Potřebovala jsem vypnout a jsem ráda, že se mi to povedlo. Navíc se nám podařilo s holkama skloubit čas tak, abychom si užily spolu.

Když řeknete „Holky, pojedeme spolu do Krkonoš“, jsou otrávené, nebo nadšené?

Jásají. Obě se mi oklikou přes puberty vrátily jako úžasné parťačky. Markétě táhne na devatenáct a Tereze bude šestadvacet. Je fajn mít vedle sebe dvě ženské. My jsme to měly se sestrou a s mámou stejné.

Máte hezký vztah?

Máme, s Andulkou i s maminkou. Nedovedu si představit, že bychom se neměly. A snad jsem dokázala vytvořit stejný model pohodového soužití ve své rodině.

Jak často se vídáte všechny pohromadě?

Každou chvíli. Během prázdnin se nám vždycky nahromadí spousta narozenin a svátků, scházíme se u mě, u sestry i u mámy, navaříme... I z Krkonoš jsme jely za sestřinou rodinou na chalupu na Hrádeček.

Komu voláte, když máte nějaký bol?

Partnerovi. A pak to postupně jako pravá ženská proberu s mámou, dcerami a se sestrou.

Nesnažíte se držet problémy od dcer dál, když spolu nebydlíte?

Jsme na sebe hodně napojené, dost věcí spolu řešíme. Tereza bydlí kousek, Markéta sice studovala v zahraničí, ale jezdila často domů. Teď má po anglické maturitě a od června je doma, takže než odjede na další studia, jsme spolu pořád.

Jsou samostatné. Tereza brzy začala s modelingem...

To je dávno, už má za sebou vysokou. Je key account manager ve velké firmě, zabývá se PR. Ale máte pravdu, s brigádami začala už na gymplu. Markéta taky, dělala uvaděčku u nás v divadle.

Taky jste mívala brigády?

Jistě, jako každý, kdo chtěl nějakou korunu. Jezdily jsme se sestrou na archeologické vykopávky a už v deváté třídě jsem trhala lístky v Rokoku. Vzpomínám, jak jsme v době, kdy tam hostoval Olympic, musely hlídat, aby nám neproklouzly fanynky do zákulisí... Byla jsem dost akční.

Jaká jste byla v jejich věku?

Pochopitelně jiná. Ale na holkách vidím, jak rychle se to mění. Tereza říkala, že v šestnácti, kdy Markéta odjížděla do Anglie, jsem ji nepouštěla pomalu ani na Petřín. Holky se o sebe postarat umějí, ale rady a záchranná lana poskytuji na požádání i uprostřed noci.

Na obrazovku se vrátil seriál Vyprávěj, právě dospěl do roku 1989. Jaký byl pro vás?

Plný naděje. Když se události v Listopadu rozjely, všechno nám přišlo děsně jednoduchý. Věřili jsme, že všichni to myslí stejně, tedy dobře… Nenapadlo by mě, že se to takhle zašmodrchá a v politice a byznysu se budou dít křivárny, kterých jsou plné noviny.

Jak se vám daří při natáčení stárnout?

Moje generace se vracela hodně zpátky, zato teď si připočítáváme jen pár let ke svému skutečnému věku. Teď jsem na pětašedesáti. Jana je dávno babička, s módou ani maskami nemám problém. Se seriálovým manželem Sváťou Skopalem stárneme hezky, líbí se mi to. Mladí herci musejí stárnout daleko razantněji. Andree Kerestešové je osmadvacet let, těžko bude věrohodnou čtyřicátnicí, ale zatím to zvládá ona i maskéři, klobouk dolů.

Nenutí vás režisér třeba tloustnout?

Řeší se to oblečením, možná mě začnou vycpávat. Nevadí mi, že jsem navlečená do neforemných propínacích zástěr. Přijde mi přirozené, že musím chodit pomaleji a začít se opírat o rohy stolů. S kostýmní výtvarnicí Líbou Pražákovou si čas od času řekneme, jaké svetříky a jaké délky sukní už z Janina šatníku vyřadíme.

Co bude po revoluci Jana řešit?

Bude pomáhat Ivetě s podnikáním a žehlit průšvihy. Nebude to klidný důchod…

Na začátku devadesátých let ženy se dvěma dětmi chodily do důchodu v sedmapadesáti letech. Dovedete si to představit?

Začínám po tom toužit! (smích) Ale vidím, že jsem vás dost překvapila.

Dost. Za ta léta, co se známe, mi přijdete neskutečně akční.

Možná jsme na odchod do důchodu v tomhle věku nastavení. Nebo propadám deziluzím a mám chuť se vším seknout, jít do lesa, uvařit dobré jídlo. Za pár dní mi bude sedmapadesát a představa důchodu se mi začíná nebezpečně líbit.

Dneska se přece žije úplně jinak než před dvaceti lety.

Žije. Ale opravdu líp? Dneska se do důchodu nechodí, rovnou se umírá. Už mi zemřeli tři spolužáci z konzervatoře. Vladimír Dlouhý, Michal Pešek a Martin Kolár. Všichni byli podstatně mladší než já, to si setsakra uvědomíte krátkost života… Dojde vám, že vůbec „užít si“ život je neskutečný přepych a dar.

Co děláte pro to, abyste se cítila dobře a byla co nejdéle fit?

Recept ze mě nevylomíte, nemám ho. Hýbu se a už se nezlobím. Čímž nechci říct, že bych někdy byla přehnaně prchlivá. (smích)

Nestačilo by tedy k naprosté spokojenosti zvolnit pracovní tempo?

Já jsem spokojená. Opravdu. Beru život, jaký je, a snažím se nekomplikovat ho sobě ani svému okolí. A nemyslím, že bych se někam šíleně hnala. V současné době mám jenom Vyprávěj a divadlo.

Ovšem jako jediný možný termín pro tento rozhovor jste si našla neděli večer po představení…

Protože je začátek sezony. V divadle se hned hraje a vyjíždí na zájezdy, Vyprávěj se po prázdninách začalo dělat velmi intenzivně, z dvaceti kalendářních dní deset točím, převážně mimo Prahu.

Při vzniku dokumentárního projektu České televize Tajemství rodu jste se setkala s odborníky na genealogii. Přišli na něco, co jste nevěděla?

Samozřejmě. Dostali jsme se až do šestnáctého století.

Kdo byli vaši předci?

To je to tajemství rodu. Přece nečekáte, že ho prozradím?

Potvrdilo se vám něco, co se v rodině tradovalo?

Ne. Stopa, o níž jsem byla přesvědčená, že je správná, se ukázala být slepou větví, nebyli to mí přímí předci. Věděla jsem, že se vydáme na jedné straně do jižních Čech a na druhé na sever. Jméno se měnilo, jednou se psalo Freyman, jindy Freimann…

Co vás zajímalo nejvíc?

Linie babičky, která pocházela ze Žiliny a zemřela v požehnaném věku 104 let. Jenomže spousta slovenských matričních knih shořela v dřevěných kostelech. Daleko jsme se nedostali, což pro mě bylo zklamání.

Míváte pracovní sny?

Občas si něco přeju, to ano, ale skutečnost je daleko pestřejší. Určitě jsem si nedokázala vysnít, že moje první velká role bude klaun v ohromných botách a červeným nosem po boku Jiřího Císlera a Josefa Somra. Že si mě režisér Miroslav Macháček vybral, mi přišel říct, když jsem maturovala. Brala jsem to jak dar z nebes. Takovou fantazii nemám. Stejně jako že budu po padesátce hrát lady Macbeth, navíc s první ligou mladých slovenských herců.

Napadne vás někdy, že jste si raději měla vybrat jinou profesi?

Nad některými články si říkám, jestli mám zapotřebí být veřejným majetkem. Něco řeknu, bulvár to vykuchá, přidá si, co chce… Nevím, jakým právem si to můžou dovolit. Zasahuje to bohužel do života lidí okolo mě... Teď naposledy jsem to konzultovala s právníkem.

Myslela jsem, že vás už nikdo honit nebude, protože svého nového partnera netajíte.

To jsem si myslela taky. Bohužel... Vím, že se nemůžu válet opilá ve škarpě, slušným novinářům se snažím vycházet vstříc, nechám se vyfotit. Vztah mám tři roky, s dospělým samostatným chlapem, neděláme nic špatného. Přitom si připadám, jako kdybych měla ošklivou nakažlivou nemoc, když jsem jeho rodinu vtáhla do takové žumpy. Jak jste se přesvědčila, dávám si pozor, i pokud mluvíme jen o tom, jak bylo o prázdninách. Nejhorší jsou bulvární týdeníky. Stojí pár korun, válí se ve všech čekárnách a kadeřnictvích a lidi jim věří. Přitom kvalifikace šéfredaktorky jednoho z nich prý je, že neuspěla ve VyVolených.

Pojďme k příjemnějším tématům. Vloni jste se těšila na učení na konzervatoři.

Byla to moc hezká zkušenost, ale musela jsme odejít, protože bylo jasné, že když se během nového školního roku bude Vyprávěj točit bez přestávky do května, nemohla bych dvě odpoledne v týdnu učit. Odešla jsem v dobrém, s řadou těch dětí si píšu, ráda je budu potkávat. Jestli jsem jim do života zasáhla, doufám, že pozitivně.

Jaká je budoucí herecká generace?

Nezávidím jim. Každý rok vychází spousta absolventů ze spousty škol a příležitostí není tolik. Berou to jinak než my. Naše generace věřila, že téměř všichni najdeme uplatnění v oboru.

Takže vás těší, že se dcery vydaly jinou cestou?

Jsem ráda, že si našly tu svou. Nemusela jsem je zrazovat, o herectví neuvažovaly, viděly samy realitu oboru.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky