Věra Čáslavská: Medaile spočítené nemám

Zdroj:

Věra Čáslavská je bezpochyby naše nejlepší sportovkyně všech dob. Sedminásobná vítězka olympijských her, sportovní gymnastka, kterou nám záviděl svět, v těchto dnech slaví významné životní jubileum.

Moje žena Isabela před časem připravila pro našeho vzácného hosta nahrávku její knihy Cesta na Olymp, kterou natočila v hradeckém rozhlase v režii Pavla Krejčího, nůžky a upozorňovala na ubrousky s pomeranči, na pomeranče na stole…

Paní Věra nechápala až do chvíle, kdy držela v ruce plavečky v barvě pomeranče. Najednou měla slzy na krajíčku. „No tohle…! To je teda…! Vy umíte překvapit…! Víte, jednou nás maminka vzala, Hanku, Evu a mě, do Národního na Labutí jezero. Nás to chytilo a už nepustilo. Co měli chudáci rodiče dělat?

A pokud zjistil, že je to zapotřebí, tak si vymyslel nějaké vyznamenání. Jednou mi dal třeba olympijskej odznáček. Ale pozor, to mi nedával nějak pokoutně nebo v restauraci, ne. Nastoupila celá vláda, udělala špalír a on jim tím dal na vědomí, že svět o mně ví, že mě nezatlačili do země. Mám unikátní fotku, jak se při předávání Štrougal od srdce směje a ještě tleská. Ten si to pak asi odskákal.

Jak to bylo tenkrát v Tokiu s kimonem a Krbcem?

No jó…! Přemysl Krbec byl mistr světa v přeskoku. A Japonci si ve všem, nejen ve sportu, zvali špičky různých disciplín, učili se od nich a pak to pílí a houževnatostí umocnili do ještě vyšších rovin. Takže jsme tam v roce 1963 jeli celá delegace - úplně poprvé - na předolympijské hry. Delegace, to byl Přemysl Krbec, já a náš společný trenér Leoš Sotorník. Tenkrát jsme měli ze všeho oči navrch hlavy.

První faux pas jsem udělala hned po příletu. V letadle jsem se učila japonská slovíčka a fráze. Věděla jsem, že na letišti nás přivítá prezident gymnastické federace, tak jsem se rozhodla, že taky prohodím pár slov. Chtěla jsem říct, že se už těším, až si spolu vyměníme zkušenosti, až si spolu změříme síly. Ale místo v gymnastice jsem řekla v boxu. Poté došlo na výměnu dárečků.

Co jiného jsem tehdy mohla darovat než broušenou vázu? Ale darovala jsem ji nezabalenou. Následovaly údiv a mlčení. Teprve později jsem se dozvěděla proč. Japonci, i když vám dají třeba odznáček, tak ho uloží do krabičky, krabičku zabalí do ozdobného papíru, převážou stuhou a za stuhu zasunou kytičku. To je jejich kultura…

Pak v hotelu bylo na posteli kimono. A já dostala nápad: vklouzla jsem do něj, vlasy si vyčesala do drdolu, zapíchla do něj místo ozdobných hůlek dvě tužky po způsobu gejš a vydala se chodbou přes halu za našima klukama. Střevíčky, drobné krůčky a tradá! V té průchozí společenské místnosti pánové zvedli oči od novin a zírali!

Myslela jsem si, že asi ještě neviděli blonďatou Japonku. Když mě u kluků spatřila pokojská, znervózněla. Bledá závist, říkala jsem si. Vyfotili jsme se, kluci mi kimono pochválili a já se vracela. A v hale opět pozdvižení.

To už nebylo normální! Jedna hosteska to nevydržela, běžela za mnou a pořád mě cpala do nějakých dveří, prostě pryč, pryč. Nechápala jsem. Až když mi tlumočník vysvětlil, že jsem se promenovala v noční košili, pochopila jsem, že je to na Japonce silná káva.

Předloni jste obdržela nejvyšší japonské vyznamenání…

Řád vycházejícího slunce. Nesmírná čest. Při té příležitosti jsem si uvědomila, že je to téměř padesát let, co máme s Japonskem navzájem moc hezkej vztah. Kupodivu tam na rozdíl od nás mladá generace ví o gymnastice a závodech „našich“ časů; já nevím, jestli je to tradice, kterou předávají jejich dědové… Po vyznamenání se sluší něco říct.

Na závěr mého proslovu – byl tam pozván i pan Václav Havel, takže to bylo opravdu důstojné – jsem se přiznala, že pořád přemýšlím o tom, proč je tak hezká vazba mezi mnou a Japonskem. A že jsem jednou kdysi byla u moudré vědmy, která mě vůbec neznala, ani nevěděla, že sportuju, a ta se mě zničehonic zeptala: „A co vy máte společného s Japonskem?“

Já na to: „Celkem nic. Byla jsem tam jenom třináctkrát a mám Japonce ráda.“ Ona ještě dodala: „A víte, že vy jste byla v minulém životě samuraj?“ Nejdřív jsem zkoprněla, ale pak jsem si v duchu řekla, proč ne. Meč mám.

Milujete podobně ještě nějaký jiný národ?

Ano, Mexičany. I když jsou úplně jiná mentalita. V Tokiu na stupních vítězů, když jsem porazila Rusky, jsem cítila tisícinku sekundy absolutní štěstí. Ale hned potom mi do týla sedly pochybnosti: A co příště? Obhájím to? A zase tolik dřiny a zase modřiny… V Mexiku, čtyři roky poté, to bylo umocněné ještě o pocity beznaděje z ruské okupace.

Těsně před odletem jsem byla na Václavském náměstí. Odpárala jsem si z dresu olympijskej odznáček a ten položila ke svatému Václavovi mezi kytky a svíčky, které představovaly tu rozbolavělou duši národa, všechno to zklamání, aby mě náš patron opatroval. A jak tam stojím, osloví mě babička s hůlčičkou: „Nejste vy ta Věruška?“ Já většinou odpovídala že ne, že jsem sestra sestry, že jsem jí jen podobná. Ale teď to nešlo.

Té kouzelné paní nešlo zalhat. A ona mi povídá: „Poslyšte, jedete do toho Mexika, že jo? Děvenko zlatá, jen nám tam z tý kladiny nespadněte! My se tady za vás budeme všichni modlit! A dejte tam těm okupantům pěkně na frak!“ Takových setkání byla spousta. Takže já si do Mexika vezla baťoh zodpovědnosti a vlastenectví. Prostě jsem nechtěla zklamat.

Aby celej svět viděl na těch stupínkách vítězů, že malej národ taky něco dokáže, že se nedá. A že dokáže porazit i toho golema. Hrozně jsem toužila slyšet Kde domov můj a vidět naši vlajku nad těma ruskejma. A to mi dalo sílu a křídla. Ale stejně jsem měla pocit, že mám nad sebou maličkýho andělíčka strážníčka.

Vzpomínek na Mexiko máte spoustu…

Když jsme nastoupili jako delegace do brány borců, celej stadion vstal a začal skandovat: „Čeko, Čeko, Čeko!“ Na předolympijských závodech byla v Mexiku i hezounká Ruska Kučinská, kterou si Mexičani oblíbili. Teď jsem se na kolbišti střetla s tím jejich miláčkem.

Mexičani fandili oběma stejně - když na pódium nastoupila Kučinská, skandovali Natáša, Natáša ra ra ra, když já, tak zase Vera, Vera ra ra ra. Ohromně se bavili, chvílemi jsem měla pocit, že si gymnastickou halu spletli s koridou. Napadlo mě, co vlastně jsem tady já? Toreador? Nebo býk? Nakonec to všechno dopadlo dobře.

A já to cítila jako úspěch celého národa. Tenkrát jsem na stupních vítězů věděla, že končím. Že už nebudu muset nic obhajovat. Mohla jsem si to konečně užít. Bylo to štěstí bez hranic.

V kolika letech jste skončila?

Ve dvaceti šesti. O rok později jsem porodila Radku. A zanedlouho Martina.

Máte přehled o všech svých cenných kovech?

Zlatých olympijských mám sedm, dohromady jedenáct, pak z mistrovství Evropy jedenáct a z mistrovství světa asi pět… Já je nemám spočítaný. Po Tokiu jsem měla rozhovor s panem Werichem. A ten mi řekl: „Poslyšte, Čáslavská! Vy se mi moc líbíte, protože vy ani nevíte, kolik těch metálů máte!“

Medaile jsou vystavené u vás doma ve vitríně?

Ne. Mám je v papundeklové krabici. Pod postelí. Fakt. A jedna olympijská chybí. Tu jsem nechala kolovat na jedné besedě a už se mi nevrátila. Koluje někde dodnes. No co… Nad všechny metály jsou moje děti. I když se nepomamily.

Pamatuju se, jak jsem jednou jako hrdá maminka přivezla na Julisku malinkou Radku. Hned se jí chopil Emil Zátopek a začal jí cvičit s nožičkama a zkoumat klouby, na to on byl expert, a radostně vykřikoval: „Dobrý, dobrý!“ Jako kdyby už do Dukly přijímal novou atletku. Coby sudička neuspěl.

Víte, co si myslím? Že máte celoživotně nízký práh bolesti.

Každá modřina mě bolela jako každého jiného. Ale uměla jsem se s bolestí poprat. S čím jsem se neuměla poprat, byl strach o děti. Tam mě mohl dostat každý. Například anonym, který mi po převratu vyhrožoval, že mi zneuctí dceru a mluvil o tom velmi drsně. Moje Radka a můj Martin, to je teď můj svět. Na ten mi nikdo nesmí sáhnout! Tam mám práh bolesti ten nejvyšší.

Byla jsem v Japonsku v oblastech postižených vlnou tsunami. Pro děti, které přišly o rodiče nebo příbuzné, jsem zahájila miniolympiádu a děti sportovaly. Před stadionem jsem zasadila sakuru. A druhou před pobořenou školou.

Došla jsem totiž k něčemu, co mi opravdu pomáhá. Viděla jsem, co Japonci zažili, čím si prošli. A uvědomila jsem si: ano, mě něco postihlo a připadalo mi to k nežití. Stačí si však vzpomenout na Japonce, kteří během přírodní katastrofy přišli o všechno a dokonce o všechny.

Oni se zvednou a zase jdou sázet sakury. Tak si říkám: co se vlastně přihodilo mně? Tohle? To jsou jen malé věci. Prkotiny. A tato filozofie mi pomáhá. Víte, málokdy jsem na veřejnosti uronila slzu. Japonci mají v jedné písničce slova: Hlavu vzhůru, ať slzy nepadají na zem.

Mým dětem mé jméno nepřineslo žádné štěstí. A já…? Vždycky jsem byla opatrná, být moc šťastná. Protože většinou následovala ťafka, která mě uzemnila. Bála jsem se radovat, protože jsem věděla, že pak přijde nějaká pohroma.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky