Vendula Svobodová: “Potřebuji sdílet svoje tajemství

Vendula Svobodová: “Potřebuji sdílet svoje tajemství
Vendula Svobodová: “Potřebuji sdílet svoje tajemství
Zdroj: Isifa.com, časopis Vlasta

Není moc lidí, kteří mají za sebou tolik zkoušek, jako prezidentka Nadačního fondu Kapka naděje Vendula Svobodová. Umřela jí dcerka, manžel spáchal sebevraždu… Přesto dokáže jít dál a “cestou” ještě pomáhat. Týdeníku Vlasta a www.vlasta.cz poskytla exklusivní rozhovor.

Diskutujte: Je vám Vendula Svobodová sympatická? Co si myslíte o tom, jakým způsobem o ní informují media?

Nemá zas až tolik přátel, jak by si leckdo možná myslel. A zdaleka není tak sebevědomá, jak navenek působí. Otevřený rozhovor (ptala se redaktorka Šárka Maixnerová) si celý přečtete v oblíbeném týdeníku Vlasta a také na www.vlasta.cz.

Kolik lidí, přátel, vás kontinuálně provází celým životem?
Řekla bych tak dva tři. Maximálně pět s přestávkami. Jsem jedináček, který vždycky toužil mít někoho nablízku. Proto jsem si občas někoho pustila příliš k tělu a pak se nestačila divit. Když jsem se zklamala, začala jsem se vehementně bránit a mezitím si postavila val. A ten jsem pak zase musela složitě bourat. Taková ta obyčejná lidská intuice mi totiž začala fungovat asi až po čtyřicítce. Když jsem žila s Karlem, věděla jsem, že nevím, kdy se lidé smějí tomu, co říkám, a kdy se smějí jen proto, že jsem Karlova žena. Byla jsem zmatená, ale nechtěla jsem to na sobě dát znát. Navíc jsem vždy měla problém s tím, že působím velmi sebejistě, a přitom vůbec nejsem sebevědomá. Říkám, co si zrovna myslím, ať už si myslím hloupost, nebo občas i něco smysluplného. Neumím taktizovat a upřímně, ani mě to nebaví a nic takového nechystám.

Co potřebujete?
Potřebuji někoho, s kým můžu sdílet svoje tajemství. To je moje máma a můj muž. A potom někoho, s kým můžu sdílet i obyčejná ženská témata. To jsou moje přítelkyně. Vlastně to stačí. Problém je jinde. Jako matka a manželka bych potřebovala být naprosto neznámá žena. Jako šéfka Kapky naděje potřebuju být na očích. To nejde vyřešit.

Lze se nějak bránit naprosté ztrátě soukromí?
Ne. Nelze. Nedávno, jak byly ty hrozné mrazy, bivakoval nám na zahradě zase nějaký fotograf. Jednoho dne zazvonil s tím, jestli bych nemohla vyjít ven, že je mu fakt hrozná zima. Bylo to absurdní. Ten člověk, který mi přišel prokazatelně škodit, ve mně hodlal vzbudit lítost! Vysvětlila jsem mu, že zatímco on čeká na mé zahradě na to, až zahřmí, majitelé „jeho listu“ se válejí v Karibiku a popíjejí koktejly. Díval se na mě, jako by ho to nikdy nenapadlo.

Co přesně takový člověk může nadělat za opravdovou paseku?
Naučila jsem se nečíst anonymní chaty pod články. Teď ale vymysleli vychytávku, že se vám prvních pět objeví automaticky. I to se dá přežít. Lze cokoliv nečíst. Smířila jsem se s tím, když píší, že mám velkej zadek, ale jakákoliv lživá zmínka o soukromí je zásah. Zásah do osobní integrity. Je to jako by vás někdo pořád ostřeloval. Zvyknete si, jen máte pořád trochu blbej pocit, když to kolem bez ustání sviští. Ono navíc už dnes nestačí říct „pohádali se“, dnes zaujme titulek „rozvádějí se“, dnes nestačí „dal mu facku“, musí to být „chtěl ho zabít“. Na druhou stranu si říkám, že už to došlo tak daleko, že dál to nejde. Třeba smrt se dnes zpodobňuje mrtvolami na pitevních stolech ve forenzních seriálech. Došli jsme na konec cesty, a když se mluví o konci světa, říkám si, že to je ono. Na co ještě čekáme...

Býváte šťastná?
A víte, že ano... Hodně mi pomohl psycholog Alekos Kufudakis. Měla jsem velké štěstí, že jsem našla člověka, se kterým si rozumím. Který rozumí mně. Měla jsem k němu jít už před dvanácti lety. Kdoví, třeba bych tenkrát na něj nedala, ale třeba jo a bylo by to lepší. Je s podivem, kolik lidí v naší „moderní“ době ještě trpí předsudky. Když vás bolí zub, jdete k zubaři, když duše, kam s ní... psycholog, manžel, přátelé a máma mi pomohli najít cestu k sobě samé. Nejsem lepší, než bych chtěla, ale už taky vím, že nejsem horší. Nemusím se nechat vláčet představami cizích lidí o mně, a to je důležitý životní poznatek. Musela jsem se najít a ukotvit sama v sobě. Zjistila jsem, že se stárnutím přichází nikoliv moudrost, ale citlivost. Nemůžu si dovolit zničit další život. Kubíkův.

S jakou hledíte do budoucnosti?
Nedívám se nijak daleko. Z dosavadní zkušenosti vím, že se může stát cokoliv. Jde jen o to, abych já byla já, a ne někdo cizí. ?

Celý rozhovor si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, další informace naleznete také na novém serveru www.vlasta.cz

Právě vychází nová Vlasta - nejoblíbenější týdeník pro ženy

V novém čísle najdete:

  • Rozhovor: Vendula Auš Svobodová
  • 7 kroků jak zvládnout alergii
  • Vylaďte rodinný rozpočet
  • Muži vzkazují: Ženský soucit, mužova smrt
  • Předplatné Vlasty

 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky