Vášnivé filmy Ireny Pavláskové

Zdroj: Profimedia.cz

Filmy Ireny Pavláskové (49) poznáte na první pohled: třaskají v nich totiž silné emoce. Nejinak je tomu i v její nejnovější mrazivé komedii Zemský ráj to napohled.

Nový film Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled se ohlíží za životem v normalizačním Československu sedmdesátých let z hodně neobvyklého úhlu pohledu: zachycuje totiž obyčejný každodenní život v rodinách některých (pochopitelně nejmenovaných) ostře sledovaných disidentů. Protože scénář napsala spisovatelka Tereza Boučková, není žádným tajemstvím, že za dvěma nejdůležitějšími mužskými postavami příběhu se tak trochu skrývá její otec Pavel Kohout (Jiří Dvořák ho zpodobnil v postavě herce a emigranta Petra Hány) a Václav Havel (pod jménem Jan Pavel ho hraje Ondřej Vetchý). „K těm lidem chovám velkou úctu, ale snažila jsem se nebýt tím svázaná. Určitě jsem netočila portréty Václava Havla nebo Pavla Kohouta, to bych si asi bez jejich vědomí netroufla,“ říká k tomu režisérka.

Hlavními hrdiny však tentokrát nejsou disidentské celebrity, nýbrž ženy – manželka a dcery – stojící po jejich boku (v podání Vilmy Cibulkové, Terezy Voříškové a Dany Markové). Zatímco muži jsou ve filmu autory efektních gest a velkých činů, ženy pak musejí nést jejich následky v každodenním životě, který bývá leckdy těžší než ono prvoplánové hrdinství. „Jsem si vědoma toho, že reakce disidentů může být přecitlivělá, stejně jako když se dělá film o učitelích, tak mívají námitky učitelé, když se dělá o hutnících, mívají námitky hutníci,“ poznamenává Irena Pavlásková.

Irena Pavlásková

Zástup osudových žen

Ostatně, hrdinkami jejích filmů vždy byly silné ženy, ať už v pozitivním či negativním slova smyslu. Protagonistka jejího hraného debutu Čas sluhů (který měl ostatně premiéru v listopadu právě před dvaceti lety) je dokonalá femme fatale – žena, která se z neatraktivní chudinky vypracuje na osudovou manipulátorku a ambiciózní dračici. Film, který velkolepě odstartoval filmovou kariéru Ivany Chýlkové, předurčil také režisérskou dráhu Ireny Pavláskové. Osudové ženy se staly jejím osudem. „Samotné feministky se na mě zlobily a v té době mi vyčítaly, že to ztělesnění zla v Čase sluhů je žena. Útočily na mě, proč ta mrcha, proč to nebyl chlap,“ vzpomíná.

Tatáž hrdinka se vrátila i po devíti letech v pokračování s názvem Čas dluhů. A podobně jako i ve filmu Corpus delicti, který se stal divácky nejúspěšnějším českým snímkem roku 1991, celým příběhem prostupuje dusivá atmosféra posedlosti mocí, manipulací a intrikami.

Poněkud odlehčenější variantu téhož tématu nabídla divákům v romantické komedii Bestiář. Ale i tady hlavní hrdinka v podání slovenské krásky Danici Jurčové prohlašuje: „Bestií se žena nerodí, bestií se stává.“ Podobně jako v Čase sluhů, i tady se protagonistka vědomě snaží mít své vztahy s muži pod kontrolou a pohrávat si s nimi jako obratná krotitelka.

Osudová žena byla také hlavní postavou historického velkofilmu, na kterém Pavlásková před časem pracovala v Rusku na nabídku tamějších producentů. Jednalo se o životopisný snímek o Stalinově druhé manželce Naděždě: „Rok a půl jsem se věnovala přípravě. Napsala jsem scénář podle knížky spisovatelky Trifonovové, jezdila do Moskvy, film obsadila skvělými ruskými herci. Měli jsme krásné kostýmy, dekorace, historický vlak, koně... Po týdnu přišli producenti s tím, že je podrazili sponzoři a všechno padá…“

I sama režisérka může na své okolí tu a tam působit jako žena vamp: „Rozhodně jsem si jako vamp nepřipadala, spíš jsem cítila bezbrannost. Asi jsem určitý respekt budila, ale to bylo mimovolné. Vím, že mi kamarádi a někteří muži říkali, že působím nepřístupně, ale to spíš byla jistá sebeobrana,“ říká.

Irena Pavlásková

Nesmělá velitelka

Pro povolání režisérky se rozhodla i přesto, že jako teenagerka byla spíše stydlivá a introvertní. „Pokud jsem měla říci jen dobrý den, zrudla jsem až za ušima a bála se, že to pokazím! S kamarádkami jsem měla velice pevné vztahy, ale v kolektivu jsem se vůbec neprosazovala. Ještě v době, kdy jsem začínala studovat režii, pro mě byl nejhorší právě okamžik, kdy jsem měla předstoupit před štáb lidí a tlumočit jim nahlas své myšlenkové pochody,“ ohlíží se za svými začátky. „Víc než někomu velet jsem toužila něco sdělit. Že se tak bude dít s padesáti lidmi za zády, mě jenom zaskočilo. Zpočátku jsem na place kuňkala, až mi někdo naznačil, že se od režiséra čeká, že bude mluvit nahlas,“ vzpomíná.

Ostatně, možná právě díky tomu dokázala vždy navázat skvělé vztahy se svými herci a později také skloubit natáčení s rodinou: v době, kdy měla za sebou své první dva divácky úspěšné filmy, se jí narodil syn David (jehož otcem je její exmanžel, hudební skladatel Jiří Chlumecký). Jedna pracovní nabídka tehdy stíhala druhou, ale Pavlásková neměla problém je odmítat: „Předtím jsem všechno filtrovala přes sebe, moje vnímání světa bylo to prioritní. Teď přišel na svět někdo, za koho jsem nesla plnou odpovědnost a zajímalo mě především to, jestli je ta bytost v pohodě. I když jsem pak velmi záhy začala pracovat a byl i případ, že jsem kojila miminko přímo na place, ta změna myšlení byla stálá.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky