Vanda Hybnerová: Lidi by spolu měli zůstat po celý život

Vanda Hybnerová: Lidi by spolu měli zůstat po celý život
Vanda Hybnerová: Lidi by spolu měli zůstat po celý život
Zdroj: Vlasta

Vždycky mě zajímalo, jaké jméno má napsané v občance. Hybnerová? Rašilová? Rašilovová? „Mám tam své rodné jméno a určitě se to nikdy nezmění. Není to neúcta, naopak, je to pocta mým rodičům.“

Zaujalo mě, že vaše dcery chodily do církevní školy. Proč jste se rozhodli dát je právě tam? A bylo něco, co jste jim v této souvislosti třeba i záviděla, protože jste to ve škole sama nezažila?

Náboženství je podstatná část dějin a je fajn mít při objevování, kde jsme se vzali, na výběr, mít možnost hledat. Církevní školy kladou důraz na individualitu, naslouchají a spolupracují. Tak to tedy alespoň bylo v našem případě. Samozřejmě že záleží hlavně na lidech, na učitelích. My měli štěstí na Naďu Černou a Martina Nováka, děkuju jim. Nikdy jsem neměla učitele ráda, školu jsem nenáviděla a oni mi na to změnili pohled. Obě naše dcery se do školy každý den těšily.

Kdysi jste řekla, že nejste zastánkyně starších matek. Co vám na tom připadá divné?

Ano, to je pravda, nejsem. Samotnou mě párkrát po čtyřicítce napadlo, jestli bych neměla mít ještě dítě, ale hned jsem tu myšlenku zaplašila. Rodiče mají mít sílu, energii, svěžest. Samozřejmě že zkušenosti jsou cenné, ale když dcera maturuje a maminka čeká na důchod, přijde mi to nefér. Jsem ráda, že svým dcerám stačím a že s nimi můžu držet krok.

Zastáváte názor, že spolu lidi mají zůstat celý život. Nerýpou do vás známí, že jste nemoderní?

No… K rodinným vazbám jsem se už mnohokrát vyjadřovala a mé názory se nemění. Být s jedním člověkem celý život je ten nejnádhernější souboj, ve kterém není vítěze… To, co o nás píší média, je to, co o nás píší média. Naše rodina žije normální život, tedy se vším, co přichází. Vlastně normální není, je chaotický, nemá řád a stále musí čelit vnějším útokům, ale to nás možná zoceluje.

Momentálně mě doslova ničíte v seriálu Ulice. Svou postavu Evy Toužimské, matky, která se snaží dostat zpět své dítě, hrajete až nechutně realisticky.

Vždycky se snažím své postavy pochopit a hrát je pravděpodobně. V divadle je to jiné, tam je důležitá jistá zkratka a stylizace, ale postava Evy Toužimské v Ulici je naprosto reálná, existuje proto, aby poskytla nějaká řešení pro situace v běžném životě. Já ji nevymýšlím ani nepíšu, to je věc dramaturgů a scenáristů. Já se jen snažím, aby byla pravdivá. Je mi jí líto, chtěla bych, aby byla šťastná, aby se jí splnilo, co si přeje. V její situaci bych se ocitnout nikdy nechtěla.

V Soukromých pastech jste zase hrála roli matky, která nevnímá nebo nechce vnímat to, že její partner znásilňuje její dítě. Jak se vám to hrálo?

Soukromé pasti byl skvělý cyklus a Tatínkova holčička byl jeden z nejdrsnějších dílů. Musela jsem to přijmout a pochopit strach matek, které takhle reagují. Je tolik důvodů, proč se to děje, ale hlavní je strach. Ne každý dokáže být otevřený a upřímný. Pravda je to nejbolestivější, co ve vztahu existuje. Hrát takové věci není lehké.

V Dokonalém světě jste zase byla ředitelkou inzerce vydavatelského domu.

Na mojí profesi miluji rozmanitost. Každá postava ovlivní částečně můj život. Tedy Kruťanda z Dokonalého světa určitě. Už jen proto, že něco jako dokonalý svět neexistuje. Představa o něm je různá. Tu, kterou jsem vyfasovala já, byla báječná. Být v dokonalém světě finanční ředitelkou a starou pannou, to by člověka nenapadlo.

V té souvislosti mě napadá – jak vlastně vypadá váš šatník?

Pro většinu žen by byla má garderoba naprosté zklamání. Večerní šaty mám jedny, a to černé, vždycky se za rok zapomene, jak vlastně vypadají. Jinak chodím jen v kalhotách a svetru. Teda dbám na to, aby moje boty nebyly od bahna, ale občas mi vypadne v divadle, když se převlékám do kostýmu, sláma z podprsenky.

Taky u vás konečně pálí sluníčko? Ráda prý pracujete na zahrádce. Nebyla jste nervózní z té dlouhé zimy?

Myslím si, že to, že letos byla dlouhá zima, je trest. Za všechno, co se tu děje. Jediná příroda pochopila, že je potřeba nás mrazit a mrazit. Ale vzhledem k tomu, že jsem už před pár dny našla na kocourech klíšťata, řekla bych, že na parazity to vliv nemělo.

Říká se o vás, že když jedete z Vysočiny do práce do Prahy, tak si za volantem opakujete texty.

S pamětí je to složité. Je paměť krátkodobá, to jsem schopná se naučit několik stran za pár minut, ale stejně tak rychle se vypaří. A pak ta dlouhodobější – s tou je větší problém. Některé texty si pamatuju i dvacet let a vůbec nevím proč. Každopádně jsem někde četla, že trénování paměti je dobré na Alzheimera. To znamená, že v osmdesáti nebudu vědět, kdo je můj manžel, ale budu umět Titanii ze Shakespeara.

Jste dobrá řidička?

V autě trávím hodně času. Často ani nevnímám, že řídím. Je to skoro, jako když dýchám. Moje auto je takový můj druhý muž, můj druhý domov. Má jméno a často si s ním povídám. Myslím, že jsem skvělá řidička. Řídím už 27 let a jen za poslední tři roky jsem ujela něco kolem 250 000 kilometrů. Je to vlastně jediná činnost, o které mohu sebevědomě říct, že ji ovládám. Jinak o sobě stále pochybuju.

Co dnes Vanda Hybnerová dělá? Kde hraje a kde ji můžete vidět? Jak se cítí, když ji fotí namísto profi fotografů vlastní dcera? Přečtěte si v nové Vlastě 20/2013.

Právě vychází nová Vlasta - nejoblíbenější týdeník pro ženy

V novém čísle najdete:

  • Rozhovor: Vanda Hybnerová
  • Téma: Žena za volantem aneb opravdu nemáme na řízení buňky?
  • Vztahy: Jak se na dovolené s partnerem nepozabíjet
  • 10 super potravin
  • Móda: Etno styl, který voní dálkami
  • + EXTRA PŘÍLOHA: Recepty s mlékem

 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky