V raketě tajně zvracela, ztrácela orientaci a po celou dobu letu si neustále stěžovala na bolest všeho možného. Během sestupu rakety neudržela Těreškovová hlavu v předepsané poloze a zavadila lehce přilbou o skafandr a způsobila si tím pořádnou modřinu přes půlku obličeje. Její vesmírná mise nebyla v žádném případě tak idylická, jak ji tehdejší sovětská propaganda popisovala.

Půl roku po startu Jurije Gagarina se v hlavě, tehdy generálporučíka letectva Nikolaje Petroviče Kamanina, zrodil plán vyslat do vesmíru ženu. Byť se k tomuto návrhu negativně stavěl jak tehdejší sovětský ministr obrany Rodion Jakovlevič Malinovskij, tak hlavní raketový konstruktér Sergej Koroljov, byl si Kamanin jistý tím, že plnou podporu dostane u Nikity Sergejeviče Chruščova. Kamanin se velmi správně domníval, že Chruščov velmi rychle pochopí politický význam této výpravy. Sověti od samého počátku soupeřili na poli dobývání vesmíru s Američany. Rozhodnutí prvního muže sovětského komunistického impéria obdrželo s uskutečněním letu souhlasné stanovisko – sovětská žena bude ve vesmíru první.

Stejně tak jako u výběru prvních kosmonautů z řad mužů, se vyskytla stejně důležitá otázka – kde najít vhodné adeptky pro let do vesmíru. Rozhodnutí nakonec padlo na výsadkářky ze sportovních oddílů čtyřech různých aeroklubů. Bylo vybráno celkem 400 žen. Výběr byl záhy zúžen na počet 48. Tyto ženy absolvovaly lékařské vyšetření. Do přípravy bylo na základě lékařských, fyzických a psychologických testů vybráno pět žen – Žanna Dmitrijevna Jerkinová, Taťjana Dmitrijevna Kuzněcovová, Valentina Leonidovna Ponomarjovová, Irina Bajanovna Solovjovová a Valentina Vladimirovna Těreškovová.

Po intenzivní půlroční přípravě neměly adeptky ani jeden den volný, celý den probíhalo teoretické vyučování, praktický výcvik, seskoky padákem, zlepšování fyzické kondice, výcvik v letadlech, na trenažérech a centrifuze. Po šestiměsíční tvrdé fyzické a psychické dřině byly do dalšího pokračování výcviku vybrány Solovjovová, Ponomarjovová a Těreškovová. Ponomarjovová byla absolventkou Moskevské vysoké školy letecké a jako sportovní letkyně odlétala přes 320 hodin a desetkrát seskočila padákem. Solovjovová dokončila stavební fakultu Uralské univerzity a s počtem 900 seskoků padákem byla mezi nimi rekordmankou. Sportovní parašutistka Tereškovová měla na kontě 78 seskoků.

Paralelně s jejich výcvikem probíhaly dlouhé debaty odborníků, vojáků, politiků a dalších zainteresovaných osob nad obsazením vesmírné mise v čele s první ženou na orbitě. Z několika navržených variant nakonec sekretariát ÚV KSSS schválil v březnu roku 1963 pouze dvoučlennou posádku – muž a žena. Na místo pilota připadali v úvahu tři kandidáti: Valerij Fiodorovič Bykovskij, Vladimir Michajlovič Komarov a Boris Valentinovič Volynov. Komarov neprošel lékařskou prohlídkou, Bykovskij měl lepší výsledky a menší tělesnou hmotnost. Bylo rozhodnuto – místo pilota se zhostí Bykovskij, Volynov bude náhradník. S výběrem ženské části posádky to tak jednoduché nebylo. Kamanin navrhoval kvůli propagandě Těreškovovou a označil ji za „Gagarina v sukni“. Na základě výsledků testů a lékařského vyšetření navrhl profesor Moskevské univerzity a velmi blízký spolupracovník Koroljova Mstislav Keldyš Ponomarjovovou. Koroljov, Karpov i Gagarin se více přikláněli k Těreškovové. Hlavní a poslední slovo měl však generální tajemník Chruščov a podle fotografií a životopisů vybral Valentinu Těreškovovou. Dle jeho názoru splňovala ve všech směrech prototyp mladé sovětské ženy, byla dělnicí i tajemnicí výboru Komunistického svazu mládeže. Byla také nesmírně schopná ve vystupování na veřejnosti, uměla působit na davy a získávat jejich sympatie.

Let byl naplánován na 16. června 1963. Při čekání na start byla Těreškovová značně nervózní, měla vyšší krevní pulz i tlak, psychicky byla nestabilní. Samotné vypuštění rakety, přetížení a vstup do stavu beztíže absolvovala bez větších obtíží, v porovnání s některými mužskými kosmonauty i lépe. Po odstartování radostně informuje volacím znakem Čajka – „Racek“: „Tady Čajka. Vidím Zemi a třetí stupeň rakety!“ Počáteční euforie brzy opadla a začala si stěžovat na všechno možné, od bolesti kolene, hlavy až po bolest žaludku. Neustále si stěžovala na únavu a tajně zvracela. Chvílemi propadala v zoufalý pláč. Hlavní úkol, odzkoušení manuálního orientačního systému lodi však nebyl splněn. Z vesmíru se Těreškovová vrátila po 70 hodinách a 50 minutách letu, za tuto dobu 48krát obletěla Zemi. Koroljov byl velmi rozzuřený, litoval, že se spojil s ženskými a že vesmírný program ženy nepotřebuje. Těreškovovou potrápila nejen kinetóza, pláčem a únavou si získala prvenství. Kamanin později kriticky uznal, že Solovjovová a Ponomarjovová byly lépe připraveny pro první let než Těreškovová.

Hlavní politický účel byl splněn. Celý svět byl letem ženy do vesmíru doslova šokován, přesně tak, jak Chruščov předpokládal. Těreškovová se stala sovětským symbolem rovnosti postavení žen a mužů v jejich zemi. Dalším propagandistickým tahem byla „kosmická svatba“ Těreškovové a sovětského kosmonauta Andriana Nikolajeva. Brzy po návratu roku 1963 se v Kremlu za Chruščovovy přítomnosti konala svatba. Nadšený Chruščov seděl vedle nevěsty a pronesl přípitek na počest Sergeje Koroljova. O rok později se manželům narodila dcera Jelena. Pro odborníky tak nastala zajímavá možnost, zkoumat dítě dvou lidí, kteří pobývali ve vesmíru. Lékaře zajímalo, zda let vesmírem nebude mít vliv na potomky kosmonautů, tak byla Jelena nucena strávit celé dětství na nejrůznějších klinikách pod bedlivým lékařským dohledem. Vesmírné manželství skončilo roku 1982 rozvodem.

Těreškovová je nositelkou titulů hrdinky Sovětského svazu, Československa, Bulharska, Vietnamské socialistické republiky a Mongolska. Byla zvolena předsedkyní Svazu sovětských žen. Podle ní byl pojmenován jeden z kráterů na odvrácené straně Měsíce. Valentina Vladimirovna Těreškovová byla první ženou ve vesmíru a na dlouhých devatenáct let také poslední. Až v roce 1982 ji následovala kosmonautka Světlana Savická.

Několik zajímavosti o kosmických lodích Vostok a nosné raketě Vostok-K

  • Kosmické lodě řady Vostok byly prvním typem sovětských kosmických lodí, které byly použity pro pilotované lety do vesmíru.
  • Vostok 1 uskutečnil první pilotovaný let do vesmíru v historii lidstva 12. dubna 1961 na palubě s Jurijem Alexejevičem Gagarinem – první člověk ve vesmíru.
  • Vostok 2 – první let, při kterém byla překonána hranice 24 hodin pobytu kosmonauta na oběžné dráze.
  • Mise Vostok 3 a Vostok 4 startovaly den po sobě a poprvé v historii se na oběžné dráze nacházely dvě kosmické lodě současně. Nejmenší vzdálenost mezi nimi byla kolem 6 kilometrů.
  • Nejdelší pětidenní let programu uskutečnila 14. června 1963 loď Vostok 5 na palubě s Valerijem Fiodorovičem Bykovskim.
  • Oproti souběžně letící lodi Vostok 5 měla Vostok 6 odlišnou oběžnou dráhu.
  • Vostoku 6 patřilo prvenství v podobě Valentiny Vladimirovny Těreškovové – první ženy ve vesmíru.
  • Všichni kosmonauti podstupovali nemalé riziko, jelikož se museli před přistáním z důvodu vysoké rychlosti při návratu katapultovat z návratového modulu.

Počty oběhů kosmických lodí Vostok:

Kosmická loď Počet oběhů kolem Země Jméno kosmonauta
Vostok 1 1 Jurij Alexejevič Gagarin
Vostok 2 17 German Stěpanovič Titov
Vostok 3 64 Andrijan Nikolajev
Vostok 4 48 Pavel Popovič
Vostok 5 81 Valerij Bykovskij
Vostok 6 48 Valentina Těreškovová

Nosná raketa Vostok 8K72K (Vostok-K) byla sovětská třístupňová kosmická raketa modifikovaná z mezikontinentálních balistických raket typu R-7 a R-7A. Raketa Vostok byla použita především k prvním pilotovaným letům vesmírného programu Vostok. Oproti R7 disponovala 8K72K třetím stupněm – Blok-E. Pohonnou jednotkou byl motor RD-109. Raketa byla schopna dopravit k Měsíci náklad o hmotnosti 1500 kg. V letech 1960 až 1964 se uskutečnilo celkem 13 startů, z toho šest letů s lidskou posádkou.