Bude Tomáš Husárek hodný chlap, nebo se z něj vyklube další negativní postava?

Lidi asi automaticky očekávají, že bude negativní postava. Nebo si možná říkají, že nebude, protože by to bylo hodně prvoplánové, když takové postavy hraju často. Objevil se jako nový člen rodiny, která si v pohodě plula životem, a on ty vody poněkud zčeřil. Působí trochu tajemně, říká, že jeho prací je propojovat lidi a podporovat je finančně, na což shání kapitál. Ale postupně se ukáže, že ten kapitál lepí, kde může, že dost přeceňuje své schopnosti investora. Chová se jako velmi hodný člověk, který by rád patřil do rodiny, ale podle mě se do ní stejně nedokáže zařadit. Dožene ho situace z minulosti.

Jak moc ty negativní postavy, které hrajete, ovlivňují váš reálný život?

Spíš ovlivňují režiséry, kteří mi podobné role nabízejí. Nevím, proč zrovna já na ně při rozhodování o roli tak působím. Možná proto, že se v osobním životě dotýkám Desatera, mě fascinují postavy, které ho porušují. Ale jak se jimi rád zabývám, stejně rád je pak v rámci duševní hygieny ze sebe spláchnu a nemám s tím problém. Moje role ovlivňují taky diváky. Záleží na tom, kdo mě viděl v jakém filmu. V Jánošíkovi, kterého natočila Agnieszka Hollandová, jsem byl kladná postava, hrdinný zbojník, ale to už je dlouho. Hodně si mě pamatují jako divného chlapíka Míru ze seriálu Přístav, který sice psychicky týral matku svého dítěte, ale ta role se překlenula až do komické postavy. Podle toho mě i lidi na ulici oslovovali, žoviálně a troufale, a házeli po mně různé vtípky. Jednou mě někdo napadl, ať nekoukám po jeho holce. Pochopil jsem, že viděl Hlídače č. 47. Dřívější role, jako třeba heparinový vrah ve filmu Hodinu nevíš…, ale lidi od kontaktu se mnou spíš odrazovaly. (Václav se záhadně usmívá – pozn. red.) Nedávno mě na ulici zastavil mladý muž: „Pane Jiráčku, vy jste mi tím výrazem na plakátu k filmu Hodinu nevíš… způsobil trauma. Po letech jsem ho ale viděl a zahrál jste to teda výborně.“ Já jsem se mu jedním dechem omlouval a děkoval mu.

Říkáte, že se dotýkáte Desatera, znamená to, že jste věřící?

Snažím se podle něj žít, hodně o víře a Bohu přemýšlím, nevím, čím to je, neměl jsem křesťanskou výchovu. Sám jsem si k těmto otázkám postupně došel.

K čemu dalšímu jste za posledních pár let došel?

Změnila se u mě spousta věcí jak v profesním, tak osobním životě. Došel jsem třeba k tomu, že bych se rád po deseti letech vrátil k divadlu. V Dejvickém divadle hraju v inscenaci Elegance molekuly. Je to pro mě herecky náročná role, která mě potkala v pravou chvíli. Říkal jsem si, že bych měl rád dohromady tak pět představení, žánrově odlišných, a v nich hrál. Nazkoušel jsem jednu komedii s divadelním spolkem Háta a čeká mě ještě další zkoušení a rozhlížím se po zbylých dvou. Chtěl bych, aby poslední, pátá hra byla postavená na mně. To už budu vyhraný a budu mít na jevišti víc sebevědomí. Buď ke mně přijde hra, která mě osloví tak, že pro ni zahořím, nebo ne, uvidíme. Natáčel jsem taky film Jan Žižka, což byla krásně chlapská práce s kaskadéry. Ale poslední rok jsem pracoval hlavně pro zahraniční produkce, připadal jsem si zvláštně, že natáčím jen v angličtině nebo v němčině. Největší z rolí byla asi ta v televizní sérii Spy City.

Máte agenta, který vám hledá práci pro zahraniční produkce?

Nemám, oslovili mě na základě castingu.

Asi jste se jim typově hodil.

Asi ano, ale já to přikládám spíš tomu, že jsem tak dobrý herec. (smích)

Co máte v plánu teď v nejbližší době?

Nedělám si žádné konkrétní plány. Doufám, že se to tu nějak ustálí a celá společnost se uklidní, moc bych to chtěl. Myslím si, že jsme se všichni na konci loňského roku vydali z posledních sil, přál bych si, aby přišla nová energie. Těším se, až se zase na jevišti postavíme před lidi. V pauze mezi uzavřením divadel jsme mohli odehrát pár představení, bylo to úplně jiné hraní, lidi nás úplně jinak vnímali, chvílemi to se mnou dost mávalo. Rád bych taky vydal svoje básně, a víc prozrazovat nebudu. Zakřikl bych to. Tenhle čas není jednoduchý pro nikoho, ale přesto nemůžu říct, že bych byl nespokojený. Ověřil jsem si, že když prožíváte složité období, cesta ven z něj je někdy pomalá, ale ta pomalejší cesta je bezpečnější. Všichni chtějí všechno hned, já samozřejmě taky, ale rychlé zkratky nejsou dobré. Je důležité jít krůček po krůčku, a hlavně si ze všeho vzít ponaučení. Snažím se o to. V určitých situacích se na sebe vztekám, že mi něco nejde, ale vím, proč to je, tak se snažím jít na sebe jinak, což s sebou ale někdy nese strach, aby mě jiný přístup k sobě nevehnal tam, kde jsem nikdy nechtěl být. Při zkoušení v Dejvickém divadle jsem řešil, jak k sobě přistoupit jinak, protože většinou žijeme v už bezpečných, nebo spíš zajetých schématech, která jsou ale pro nás negativní. Tvoří je někdy i maličkosti.

Zkuste mi to vysvětlit konkrétněji, prosím.

Hodně jsem přemýšlel před samotným výstupem, jaké je mé rozpoložení, proč tam jdu a s čím, abych dospěl k tomu, že si to jdu na jeviště užít. Takže tréma je jen silné natěšení na představení nebo výstup. Hodně přemýšlím během příprav a na jevišti nebo při natáčení se snažím improvizovat. Třeba Agnieszka Hollandová nechává hercům velkou volnost, herci jsou při práci s ní otevřenější, hrají jinak, než jsem je viděl hrát předtím. To mě hodně zaujalo. Nevybavuju si, že by mi někdy řekla nějakou připomínku.

Neříkáte si občas, že možná o rolích nebo některých situacích až zbytečně moc přemýšlíte?

To určitě ano, a nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, a možná si tím někdy komplikuju život, ale to už nezměním. Naopak nad jinými věcmi mávnu rukou a jsem velkorysý, třeba ve vztazích s lidmi a tak.

Kromě herecké práce máte taky kavárnu.

Už nemám, zavřeli jsme ji ještě před první koronavirovou karanténou, naplnilo se úsilí, které jsme do ní se společníkem dali, a bez nějaké prohry jsme z ní odešli.

Změnil se za těch pár let nějak počet vašich zvířecích miláčků?

Bohužel změnil, pořád je s námi nalezenec Prcek a kočka Paní Vykuková, ale setřice Lojzinka zemřela při první karanténě. Měla problémy se slezinou a rychlá operace jí dala už jen měsíc života navíc. Bylo to smutné, ale jsem moc rád, že jsem se s ní mohl rozloučit. Lidi, kteří ji uspali, měli úžasný přístup, takže při všem smutku to byl vlastně krásný moment, který si budu navždycky pamatovat. Lidi mají tendenci odsouvat smrt, ale smrt k životu patří.

Když jste zmínil režisérské připomínky, řekl vám někdy někdo něco, co jste si vzal k srdci?

Jeden starší kolega mi jednou řekl: Neukazuj všechno. To mě zaujalo. Nevím, kdo to byl, ale pamatuju si jeho energii.

Zdroj: TV Magazín