Tomáš Klus: Z žen vyprchává ženskost a křehkost

Zdroj:

Mladí muzikanti nízké prodeje svých desek zdůvodňují tím, že jejich fanoušci hudbu spíš stahují z internetu. Tomáš Klus (25), adept na hudební ceny Anděl v několika kategoriích, je výjimka.

Jeho album Racek se stalo nejprodávanější deskou roku 2011 (29 000 nosičů). Tento rozhovor ale nemá přilákat lidi na koncertní šňůru: byla vyprodaná dávno před tím, než začala. Stejně jako ta podzimní.

Zmizel jste do Indie, abyste si odpočinul. Jak bylo?

(úsměv) Tak, že bych tam žil, kdybych na to měl odvahu. Lidi se tam mají očividně rádi. Když se člověk vrátí do vlasti… Tady je zima. Na chladné počasí si člověk celkem zvykne, ale na chlad, jenž jde zpod kabátů lidí, které míjíte na ulici, si zvykat nechcete.

Co s tím?

Nic, budu chvíli kverulant jako každý Čech, budu si stěžovat, ale pak se s tím smířím.

Moraváci jsou taky kverulanti? Mají pověst laskavějších.

Jsem toho názoru, že písně a básně dokáže tvořit každý, jen potřebuje odvahu stát se médiem. Pak je důležité, aby se setkal s člověkem, jemuž to předvede, a on ho neodsoudí. Jak putuju, vidím, že je spousta šikovných mladých lidí. Bohužel jsou často zavření ve škatulce svého žánru.

Vy mezi žánry proplouvat umíte. Dostáváte po čumáku?

No jéje! S tím se leckterý kritik nedokáže smířit. Rackovi byla vyčítána žánrová rozháranost. To je ale přece dobře! Já jsem „jenom“ nenahrál písně, představoval jsem člověka Tomáše Kluse, který je pyšný, že je rozháraný, protože jeho život je tak zajímavý.

Jak je možné, že kluk, který neuspěje v SuperStar, vyhraje festival talentů ve Zlíně a hned další rok vydá desku a dostane nabídku napsat hudbu k filmu?

Taky by mě zajímalo, jak jsou ty cesty nasměrované. Jsem přesvědčen, že kdybych v SuperStar uspěl, zbláznil bych se. Bylo mi devatenáct, což je věk, kdy není možné ustát anomálii, že na počátku kariéry jste na jejím vrcholu. Nejtěžší by bylo smiřovat se s tím, že po tom šílenství zájem opadl a na koncerty chodí míň lidí.

Jak jste se dostal k nahrávání?

Zvítězil jsem v Czechtalentu a všichni mi slibovali, že se ozvou. Po měsíci zavolal jeden, Luděk Malár, v jehož studiu jsme desku natočili. Přivezl ji do Sony Music, kde mi byla představena Bára Falgeová, která mi začala dělat manažerku.

Zřejmě s ní strávím zbytek života - kdyby jí nebylo, dneska nikde nebydlím, nehraju a možná ani nežiju, protože já nejsem schopný praktického života. To sem ale nepatří… V Sony desku vydali a pak šlo všechno ráz na ráz. Prakticky jsem rychlokvaš.

Jaké máte plány?

Zjistil jsem, že se chci víc orientovat na tvorbu než na sebeprezentaci, netoužím být všude. Dostávám nabídky na filmy a seriály, ale většinu odmítám, protože jsem toho názoru, že když už se pro něco rozhodnu, mám to dělat naplno. Jenže hrozí vyhoření.

Doba přitom zpívajícím hercům přeje: Krajčo, Dyk, Písařík, Batěk...

Je to pochopitelné, jsme příliš malý rybníček, abychom nabídli velkou světovou galašou, protože na to nejsou peníze. Náhražku dokážou nabídnout právě herci, kteří jsou schopni navázat kontakt s publikem a udělat něco navíc.

Upřímně: vás si s ohňostroji na jevišti představit nedokážu.

Já taky ne. Ale mohl bych tím překvapit a splnit nějaká očekávání.

Na vašem koncertě mě překvapilo, že v každé řadě seděli, ztracení mezi ženami několika generací, maximálně tři chlapi.

Přemýšleli jsme, proč to je, protože na festivalech je to fifty fifty. Zřejmě proto, že sehnat lístky na koncerty je těžké – za zájem velmi děkuju. Většinou se předprodeje zahajují na internetu po půlnoci a já osobně neznám chlapa, který by čekal v noci u počítače, aby si zarezervoval lístky.

V menších městech asi není nespavých dívek a dam tolik, takže si užívám pestřejší publikum, chodí rodiny s dětmi i chlápci, kteří pak přijdou s pivkem a řeknou, že to bylo fajn. Toho si obzvlášť vážím, protože když chce chlap složit chlapovi poklonu, musí ustoupit ze své ješitnosti.

Jaký jste měl ohlas na předávání Českého slavíka, když jste si vybral peprný protestsong Pánubohudooken?

Šokovaly mě reakce lidí: „To je ale kurážný chlapec, ten jim to pěkně natřel!“ Říkám si - komu a proč? Pokud jsme v demokratickém státě, každý si může říkat, co chce. Štve mě, že to způsobilo takový povyk, samozřejmě mě to nakopne rýpat ještě víc. N

e do systému jako takového, ale do naší zabedněnosti. Na komerční stanici jsem zahrál píseň, která je komentářem k věcem, jež se u nás dějí, a já zjišťuju, že ta demokracie je skutečně jenom jako. Demo demokracie.

Na Karlu Gottovi bylo vidět, jak pozorně text poslouchá a dobře se baví.

Ano, chtěl jsem, aby písničku slyšeli i ti, kteří ji ještě neznají. Ostatně s Mistrem to bylo jedno z krásných setkání. Mnoho mladých má proti němu spoustu výhrad, já zastávám názor, že Zlatý slavík je stále v pravých rukou.

U Karla Gotta jsem totiž vypozoroval největší pokoru vůči fanouškům, to se v této soutěži oceňuje a lidi to vnímají. Je jedna z mála megastar u nás a o to víc je překvapující, že dvě hodiny po koncertě podepisuje fotky. Asi by mě překvapilo, kdyby vyhrál Anděla, tam jde o něco jiného, ale Slavík, to je Karel Gott.

Zajímalo by mě, jestli se vám někdy něco vyloženě nepovedlo.

Pořád něco, každý den.

Příklad by nebyl?

Nejsou to zajímavé věci, po čase nezajímají ani mě. Jsou spjaty s mou neschopností praktického života. Například jsem byl zaplatit elektřinu, ale nedošlo mi, že bych měl dát trvalý příkaz, takže když jsem se vrátil z Indie, našel jsem výhrůžný dopis, že pokud do dvou týdnů nezaplatím, odpojí mě.

A profesně? Není přece možné, aby se někomu dařilo všechno, na co sáhne.

To je spíš o štěstí. Krok vedle určitě přijde. Vlastně v něj doufám, člověk nemůže jenom vítězit, přišel by o pokoru. Chtě nechtě.

Když jste napsal písničku své dřívější přítelkyni Lence Zahradnické, souhlasila, že vyjde na CD?

Jak jsem ten sobec, tak jsem se jí vlastně ani nezeptal, což jsem asi měl. Když to vyšlo, byli jsme ještě spolu. Nevyčetla mi to.

Ewě Farné jste taky napsal písničku?

Napsal, ale ta nikde nevyšla.

Moc hezky o vás mluvila, vy o ní taky, přesto se vztah rozpadl. Proč?

Důvodů je vždycky víc, prostě jsme asi nebyli my, pár jeden pro druhého. Škoda. Máme k sobě velmi blízko neustále. Ona je famózním ztělesněním něčeho, co se zdá velmi protikladné: je andělem s ďáblem v těle bez kýčovitosti, kterou to obsahuje.

Má v sobě víru v Boha i v člověka a chce dělat dobro; a zároveň je v ní rocker a rebel. Rozkošně se to v ní pere, to je mi velmi sympatické. Proto je úspěšná, nabízí hned dvojí pohled na svět.

Mluvil jste o dětech - o nich většinou přemýšlí lidé, kteří už mají ve vztahu jasno.

Já jsem si vždycky myslel, že jasno mám. Dokonce se mi zdálo, jak má moje nevěsta vypadat. Pak je to vždycky jinak... Sílí ve mě pocit, že svět, ve kterém žiju, je rozháraný, tudíž i já jsem rozháraný, a že není špatné mít to své jisté.

Tím nemyslím, že bych potřeboval ženu v domácnosti - byť by to nebylo špatné - ale je dobré vědět, že když má člověk před sebou leckterá klopýtnutí, rychleji se mu zvedá, není-li sám.

Jaká by ta nevěsta snů měla být?

Měla by být ženou. Mrzí mě, že z žen vyprchává ženskost a křehkost. Nejsem proti emancipaci, ale tendence muže opatrovat svou ženu ve mě přetrvává. Měla by to být trošku princezna, nebo princeznička, ale zároveň bych chtěl, aby mě dokázala směrovat.

Chtěl bych nějakou, z níž bych cítil, že si dokážeme vzájemně být bohatstvím. Z jiného světa, než jsem já: co já budu vyprávět zpěvačce o svém životě, když ona ho zná. Chci ženu, která mi otevře své obzory a bude pro ni atraktivní můj svět. Ale velmi zásadně bych si přál, aby můj svět byl pro ni méně zajímavý než já sám.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky