Když přispěju na charitativní účely, mám paradoxně pocit, že jsem sobecky udělala radost sama sobě. Je to normální?
Asi je to přirozená reakce. A když to pomůže, tak proč ne?
Chystá se plošné rušení kojeneckých ústavů. Je to dobře?
Zákon, který se toho týká, byl schválen koncem roku, ale podle mého názoru je to běh na dlouhou trať. Podmínkou je dostatečné množství kvalitních pěstounů, což znamená nábor, proškolení, ale i zajištění doprovodných služeb, aby si děti mohli brát do péče. V ostatních zemích Evropy kojeňáčky nejsou, protože zejména pro děti do tří let je umístění do ústavu nežádoucí. Třeba Dánsko vynakládá spoustu peněz na prevenci a také nabízí
dostatek podpory a sociálních služeb, takže ústavy, tak jak je známe z Česka, tu nenajdete.
Prý jste v kojeňáčku i pracovala.
Jeden den! Dnes už tam jen docházím. Myslím, že jsem platnější v nadaci – ta je hlasem všech dětí, které své příběhy nemohou říct samy.
Jste hrdá, že jste Češka, nebo jste se za to někdy styděla?
Považuju se za velkého patriota, který nikdy nezapřel své kořeny a zemi. Naopak. Kdykoli mi bylo nabídnuto podpořit či reprezentovat Českou republiku, neodmítla jsem.
Je vám jednačtyřicet. Kdysi ženy v tomto věku chodily v šátcích a vypadaly jako babičky, dnes se tyhle hranice posouvají. Vnímáte
přibývající věk? Zadýcháváte se do schodů? Které narozeniny byly přelomové?
Přelomová je čtyřicítka. V té době se mi narodilo třetí dítě, Aiden. Popravdě, mám se co ohánět, takže si zadýchání do schodů ani nestačím všimnout. Ale s věkem přijde ruku v ruce zkušenost a priority se změní. Už se tolik nerozčiluju nad zbytečnostmi. Někdy to jde lépe, jindy hůř. Nepropadám panice. Snažím se to brát, jak to jde.
Ačkoli populace prokazatelně stárne, na titulech časopisů i jinde se neustále pěstuje kult mládí.
To je krutá iluze, která může udělat člověku ze života doslova peklo. Proto si myslím, že to příroda dobře vymyslela, když nám dala do vínku i stáří. Je to tak spravedlivé a je velký dar stárnout s grácií.
Prý si píšete deník. Nevydal by na knihu?
Byl to recept na překonání špatné nálady – vypsat se z ní. Co mám děti, psát deník nestíhám. Staré deníky jsem pro jistotu schovala do sejfu, po zkušenosti s videokamerou, kterou jsem s sebou všude vozila a ukradli mi ji z batohu i se všemi natočenými kazetami. Knihu vydávat nebudu, ale určitě si těch deset let někdy ráda připomenu.
Při focení v Africe vás produkce z recese prodala Tuaregům, na Srí Lance, kde jste fotila v krátkých šatech, vás zatkli, že se nahá producírujete na posvátném místě, v Indii jste se málem utopila, když jste spadla ze hřbetu slona do řeky… Nenapadlo vás tyhle zážitky sepsat?
Všechno mám uloženo v paměti… A v časopisech.
Jste multikulturní rodina. Zdomácněly u vás některé turecké tradice či jídla? V Turecku, kam jezdíte „na chalupu“, prý chováte slepice. Neumím si vás představit, jak běháte po dvorku a sbíráte vajíčka…
Turecká kuchyně, je výborná a zdravá. Doma vařím jednoduchá jídla – většinou z maminčiných receptů nebo podle Jamieho Olivera. V Turecku máme malou organickou zahrádku a skutečně jsou tam i slepice. Nežijeme tam, jen jezdíme na dovolenou, takže vajíčka nesbírám. Ale ráda si na nich pošmáknu k snídani!
Jako své oblíbené potraviny uvádíte termixy, sušenky, čokoládu a lentilky, kterými jste se živila, když vám coby modelce-začátečnici v cizině došly peníze. Je v tom nostalgie? Jste požitkářka?
Nostalgie? Možná, ale spíš mi to chutná. Jinak ale požitkář v jídle moc nejsem.
Jsou věci, kterým byste propadla, kdybyste se nedržela?
Aktuálně spánku.
Jak se zatím projevují vaše děti? Otcem vašeho staršího syna je Dán, otcem dalších dvou dětí Turek. Projevuje se u nich jižanská nebo severská mentalita?
Temperamentem se od sebe opravdu liší. Tobík je spíš severský typ, který toho moc nenamluví, ale není to chladný Dán. Je to citlivý klučina s obrovskou fantazií, dokáže se rychle přizpůsobit životu kdekoli ve světě a některými vlastnostmi mi silně připomíná mě, když jsem byla malá. Mína
má jižanský temperament, je srdečná a vřelá. O tu starost nemám. Je mi pořád v patách, od rána do večera nezavře pusu, všechno ji baví a zajímá. No a Aiden má tmavé oči jako Mína, blonďaté vlasy jako Tobík a je vděčný za pozornost naši i sourozenců.
Podle čeho jste jim vybírala jména?
Každé jméno má svůj příběh. Tobíkovi říkáme Tobislávek a přitom vzpomínáme na dědouška Slávečka. Mína je zkrácenina jména Hermína, to byla moje prateta. V turečtině to znamená nebe. A Aiden, ten získal jméno po tureckém pradědečkovi.
Věříte na lásku na celý život?
Ano. Zejména ve vztahu k dětem.
Umíte to, čemu se říká ženské hry? Taktiku? Intriky?
Je mi přirozenější partnerský vyrovnaný vztah.
Líbí se vám v dnešní hektické době, nebo by vás bavila jiná?
Každá doba má své. Já se narodila do té naší a asi nemá moc smysl přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdybych žila za první republiky. V tomto ohledu se mi líbil film Woodyho Allena Půlnoc v Paříži, kdy hlavní postava dostane šanci vrátit se do éry, kterou považuje za úžasnou – třicátá léta 20. století, a tady potkává jiné lidi kteří se s ní přou o tom, že ne třicátá léta 20. století, ale přelom 19. a 20. století byl super. Člověk by ale spíš než minulostí měl
žít přítomností.
Pokračování rozhovoru si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Vlasta
