Hudební komedii „Miluji tě, ale“ premiérově nastudovala před jedenácti lety. „Dostala jsem se k tomu představení jako slepý k houslím. Hrála jsem v Divadle Pod Palmovkou, ale protože jsem neměla moc práce mimo jevištní prkna a sotva jsem utáhla běžný provoz, přivydělávala jsem si v hospodě U Bubeníčků. Brala jsem to velmi pragmaticky. Když mi nikdo nevolal, šla jsem dělat něco jiného. Pamatuju si, že se mnou někdo chtěl vést rozhovor do novin a já mu vysvětlovala, že je to zbytečné: Nemám o čem mluvit, protože nedělám žádnou mediální práci. Přemluvil mě a na základě tohoto rozhovoru se mi ozval Martin Hrdinka s nabídkou na hudební komedii. Aby toho nebylo málo, přišla jsem totálně o hlas a denně byla na foniatrii. V tomto stavu jsem dorazila na konkurz – nemůže být větší paradox. Petru Vondráčkovi jsem sípala: „Tohle vyzpívám a tady to bude muset být o oktávu níž.“ Potřebovali tenkrát alternaci k Dance Šinkorové, tak asi věděli, že jednu jistotu v ní mají a mně prostě, trochu zázrakem, dali šanci. A já začala chodit na hodiny zpěvu a tím zpěvem jsem si hlas pomalu uzdravovala, i když dlouho to ještě hitparáda nebyla,“ vzpomíná Tereza na svoje muzikálové začátky.

Proč se ještě po jedenácti letech vracíte k tomuto představení?

Všichni jsme tehdy víceméně v Praze začínali, vlastně jenom Danka byla už dost známá, a bylo to pro nás všechny výjimečně hezké pracovní setkání, nesmírně spontánní, bez ambicí popularity, bez jakýchkoliv „pičičand“ okolo. Všichni jsme dělali, co jsme chtěli dělat a jak nejlépe jsme dovedli, a docela dlouho trvalo, než na nás začalo publikum chodit. Všechen úspěch stál výhradně na dobře odvedené práci, na trpělivosti a neutuchající radosti. To jsou věci, kterých si na dobrých projektech cením doteď a které fungují.

Věříte, že se vám podaří podruhé vstoupit do stejné řeky?

Ale o to přece vůbec nejde a ani o nic takového neusilujeme. My se vracíme k inscenaci, která nám krásně voní mládím a pravdivostí, a čím bude vonět divákům, to se uvidí. Ale že jsme vstoupili do stejné řeky radosti, jen dál po proudu, to je už teď jasné!

Představení začínáte hrát v prádle. Je to pro vás jednoduché vystavit se pohledům?

Už ano, tenkrát to bylo těžší. Jednak jsem byla před jedenácti lety sama těžší, to ženě na sebevědomí nepřidá, a také už nejsem dítě, ale žena... Navíc vím co a proč jdu hrát. Neřeším to o nic víc než Jeany. Ve Frankie & Johnnny začínám pod peřinou, v prádle, ve kterém mám působit opravdu jako nahá. V Miluji tě, ale jsem proti tomu ještě hodně oblečená a opravdu svlečená nejsem nikde. Divadlu stačí náznak.

Když už jste zmínila hru Frankie & Johnny – kam směřujete svůj pohled, když se před vámi svlékne Aleš Háma?

Ano, tak Aleš opravdu není v náznaku, ale měla bych asi upřesnit, že se jedná o zlomek vteřiny a o zadní část těla, ať nezpůsobím pohoršení. Já sama ho nahého nevidím, koukám dopředu. To štěstí mají diváci. A můžu vám prozradit, že když hrajeme mimo Prahu, mívá na tomhle místě potlesk na otevřené scéně. Aleš někdy s humorem sobě vlastním podotkne, že je to asi aplaus za odvahu. Je-li nahota v představení na místě, je stejně přirozená a nezahanbující jako v životě. Naopak to platí také.

Kolikrát se v Miluji tě, ale převlékáte?

Mám pocit, že dvanáctkrát, ale to střílím od boku. Navíc nejde ani o to kolikrát, ale jak neskutečně rychle. Při posledním dílu uplynulého StarDance jsem se během přenosu musela převléci ze šatů do tanečního a zpět za poměrně krátkou dobu. Shodou okolností jsem tam měla k dispozici stejnou garderobiérku, se kterou spolupracuji v Miluji tě, ale. Po našem tréninku z divadelního převlékání jde ale všechno ostatní levou zadní. Takže bychom to zvládly za stejný čas nejmíň dvakrát.

Kolik na to máte času?

Někdy minuty, někdy vteřiny. V jedné scéně se převlékám z dítěte do blondýnky, měním paruku, totálně oblečení, nízké boty za vysoké, nesmí mi spadnout mikroport a většinou už od paruky vedu dialog ze zákulisí, takže s garderobiérkou nemůžu komunikovat, aby mi ještě něco podala.

O kolik tam zestárnete: o padesát let?

Za těch jedenáct let se nám to zkrátilo. Jednou to stárnutí možná už nebude tak velké. V těch figurách je samozřejmě hodně velký rozptyl: od holčičky po krematorium.

Máte sama strach ze stáří?

Stáří beru jako nevyhnutelnost, ba dokonce jako jedinou možnost, nemám-li umřít dřív. Je to jediná šance, jak tu setrvat, tudíž se ho nebojím.

Děláte něco pro to, abyste stárnutí oddálila?

Řekla bych, že hledání elixíru života, tedy touha ty projevy alespoň oddálit, co to jde, je lidská přirozenost. Takže jako leckdo se snažím dodržovat životosprávu, pečovat o tělesnou schránku a udržovat mozkové závity. Volím raději radost ze život než opak.

Ve StarDance jste prozradila, že cvičíte a občas objevíte nové svaly. Jak často cvičíte?

Často a hodně, ráda běhám, mám trenérku na Power Plate Zuzku Bičíkovou a k svému naprostému omámení jsem se zamilovala do bikram jógy. Pořád objevuju něco nového.

Marek Eben teď přiznal, že zhubl osm kilo a začal kvůli vám. Řekla jste mu něco?

Nic takového, navíc si myslím, že hubnout nepotřebuje. Marek je vždycky šarmantní, ale na kameru nějaké to kilo dolů samozřejmě pomůže, protože kamera je mrška a přidává. A hlavně, když to člověk dlouho hází za hlavu, může se to rozjet a hůř se to pak mění. Jestli jsem ho tedy nějak inspirovala, tak to je pro ženu vždycky potěšující.

S mámou hrajete už deset let v jednom představení. Koho napadlo společné vystoupení ve vzpomínkách na Betty McDonaldovou?

Desátého prosince jsme oslavili výročí. Před deseti lety nás obsadil pan režisér Jaromír Pleskot. Bylo to přibližně po premiéře muzikálu Miluji tě, ale. Nehrála jsem v domovském divadle tenkrát zas tak moc a byla jsem za tu nabídku moc ráda. Jsem šťastná, že jsem s takovou osobností mohla pracovat.

Máte pocit, že se od svých rodičů můžete v divadle pořád ještě učit?

Všichni se máme pořád od sebe co učit. Rodiče stále poslouchám a vnímám s velkou úctou. To víte, jsou ode mě přece jen o třicet čtyřicet let starší, mají tedy velký náskok.

Vyrovnáte se mámě v kuchyni? Jaké jídlo se nikdy nenaučíte vařit tak dobře jako ona?

Takový pocit nemám. Kdybych něco chtěla uvařit, tak jdu a naučím se to.

Tak to máte velké sebevědomí.

To spolu přece nesouvisí. Kromě toho, že na sebevědomí není určitě nic špatného. Ale pokud budu něco chtít umět připravit, tak se to naučím. Soudím podle toho, že svou prověřenou kuchyni mám docela chutnou. Maminka je samozřejmě výborná kuchařka a bezesporu neskonale zběhlejší – denně vařila čtyřem dcerám. V tom se jí naprosto nemohu rovnat. Já moc nedělám klasickou českou kuchyni. Její svíčková je rozhodně špičková. Ale nevím, proč bych si měla myslet, že se ji nikdy nenaučím. Věřím, že kdybych opravdu chtěla, naučím se i čínsky. Ale to mi objektivně připadá daleko nepravděpodobnější než naše dobrá česká omáčka.

Jak jste prožila vánoční svátky?

Strávila jsem klidné hezké Vánoce v rodinném kruhu a v úplném klidu a v lásce.

Jste zamilovaná?

Po tolika letech, co spolu s manželem jsme, by slovo zamilovanost bylo asi trošku nepravdivé. A nereálné a taky limitované. To patří k jiné fázi vztahu. Láska jich má nespočet a pokud se neposune z jedné do druhé, zamrzne, a tak do jisté míry přestane žít, ačkoli neumře. Zamilovanost je nádherná, ale její proměny jsou daleko hodnotnější a krásnější, a to i se všemi vývojovými fázemi, ne vždy růžovými.

Co jste prožila spolu se synem?

Školu. Jinak celé Vánoce největší dárek od Ježíška: neštovice.

Pozitivnější zážitek mi nenabídnete?

Ale neštovice nejsou negativní, já jsem strašně ráda, že je máme za sebou. Navíc o Vánocích, kdy nevynechal školu. K tomu nebyl sníh, takže nepřišel ani o lyže. Zkrátka nejlepší možný čas!

Vy lyžujete?

Toníček začíná a já jsem si na to loni také stoupla – po mnoha letech. Lyžuju jednou za uherský rok. Věřím si v tom kupříkladu mnohem méně než v už zmíněném vaření. Překonávám strach, lyžování se mi hrozně líbí, ale myslím, že jsem na sjezdovce jenom pro pobavení celého kopce, co se týče mé techniky. Jenže to mi je jedno.

Už jste Tondovi koupila mobil, aby vám mohl zavolat?

Ne, propána, nepotřebuje mobil. Také nemá PSP a rozhodně nehraje počítačové hry. Jsem na to alergická, zabíjí to fantazii a bere čas. Snažíme se ho vést k tomu, že život je teď a tady.