To, že člověk by měl dělat, co má rád, kromě těch nezbytností, které musí, už TEREZA KOSTKOVÁ (35) ví…
Tereza Kostková
Nejdříve jsem u nich doma s obdivem prošmejdila obrovskou terasu plnou kytek. Zatímco její syn Toníček se chlubil, že jeho teta řídí tramvaj, jeho máma mě zasvěcovala do blížící se akce, kterou si nemám nechat ujít: „Běh pro život se koná v několika městech a výtěžek z něj - startovné plus prodávané předměty - jde na péči o děti s onkologickým onemocněním. Každé město má svého patrona, což jsem za Prahu já.
Tohle vaše běhání je tréninkem na podobné akce, nebo tak činíte pro radost?
Tréninkem? Jejda to ne, běhám pro radost, pro pocit štěstí a samozřejmě pro figuru. Běh zvyšuje imunitu! Do dvaceti jsem běhání nesnášela, ale vášeň pro pohyb mě ovládala vždycky. Tančila jsem, plavala, jezdila na kole. Z běhání mě akorát píchalo v boku. Bojovala jsem se štítnou žlázou a věděla, že běh nebo rychlá chůze jsou prospěšné, tak jsem se rozhodla zkusit běh na pásu ve fitku. A zpočátku mě paradoxně motivovala právě zmíněná nechuť proti tomuto odvětví. Chtěla jsem to překonat. Začala jsem pět minut běhu a deset chůze, jako zahřátí před posilováním. Pomalu jsem si přidávala a zjistila, že se to dá zvládnout a je to příjemné. Takže už před deseti lety jsem poměrně hodně běhala. Kolem porodu byl útlum a dva roky mi trvalo, než jsem se vrátila k pravidelnému cvičení, zato s větší intenzitou. Teď běhám čtyřicet minut nebo to střídám s rychlou chůzí do prudkého kopce, abych se dostala na stejnou tepovou frekvenci jako předtím.
Na cyklostezku kolem Rokytky tady nevyrazíte?
Na odpruženém pásu je to lepší, jsou menší otřesy. Ale je fakt, že do přírody - či chcete-li k Rokytce - rozhodně radši jedu na kole. Nebo jsem běhávala u moře na pláži. Běh ve fitku je pro mě taky praktičtější. Běhám nejmíň čtyři pět kilometrů a pokud bych tak činila v přírodě, jak bych se pak dostávala na nějaké pracovní místo určení? Jako u málokoho z nás neskládá se můj den jen z běhání... I když někdy mám pocit, že ano.(směje se) A podotýkám, že na pásu mě neuvidíte jinak než se sluchátky v uších!
Co posloucháte?
Skvěle se běhá na ABBU, je nakopávací, všechny písničky jsou v tak rychlém tempu, že vám nedovolí vůbec zpomalit.
Jste také tváří nadačního fondu Veselý senior, charitativních organizací je hodně, ale seniorům pomáhá v zemi, kde vládne egoismus, málokdo. Proč vy?
Právě proto, že se na pomoc starším generacím nikdo nevrhá. Samozřejmě jsem byla oslovena, to je vždy věcí dvou stran. Nápomocni bychom měli být všem potřebným, dětem nebo nemocným. Je potřeba věnovat pozornost i stáří, protože všichni, kdo nad ním ohrnují nos, mají dvě možnosti: buď se ho nedožít, nebo dožít, ale pak ho i prožívat. Stáří je období, které při troše štěstí čeká každého. Politici tuhle věkovou skupinu opomíjejí a kvůli náladě ve společnosti se lidé vůči sobě chovají tak, jak se chovají. To se netýká jen mladých vůči starým, ale i obráceně. Vláda tuto problematiku ignoruje. Vypovídá to o stavu společnosti. Všichni cítíme, že na mnoha místech něco chybí, proto se každý něčemu věnujeme a já třeba zrovna seniorům. Ale pomáhám i Krtkovi, Jitce Čvančarové s nadací DeBra, pro Kapku naděje jsem nafotila kalendář, pravidelně se objevuju u akcí Konta Bariéry a čeká mě teď ještě jeden velice zajímavý projekt, který zatím neprozradím. Velmi potřebná věc.
Kdo nejvíc pomáhá vám?
Maminka! Táta! Podle toho v čem. Ale zatím se snažím, abych si uměla pomoct sama. A také mám skvělé přátele a vždy, když jsem potřebovala, byli tady. Toho si neobyčejně cením. Myslím, že skutečných dlouhodobých přátelství ubývá. A přitom je přátelství v životě jedním z nejdůležitějších forem vztahu...
Tip KAFE.cz
Celý rozhovor si můžete přečíst v časopise Story, které je právě na novinových stáncích.