Tereza Kostková: Muž je buď batoh, nebo strom

Tereza Kostková

Je přesně taková, jak působí před televizní kamerou. Milá a bezprostřední. Ale až teď, kdy už má blíže ke čtyřicítce než ke třicítce, říká: „Konečně jsem ženská, která sama sobě rozumí. To je neuvěřitelně báječný pocit.“

Mám takovou představu, že lítáte od natáčení k natáčení, do toho moderujete a především se snažíte věnovat synovi Toníčkovi plus mít domácnost v „cajku“, jak se říká… Jak moc jsem s tou představou vedle?

Teď právě skoro úplně vedle, platí především ta pasáž o Toníčkovi, protože s ním se opravdu snažím být co nejvíc a momentálně se mi to i pěkně daří. Zvládáme spolu chodit na kroužky, stíhám se mu věnovat přesně tak, jak bych si to představovala.

Ale když jsme si domlouvaly rozhovor, posteskla jste si, že jste tři noci skoro nespala.

To ale byla shoda okolností. Máte pravdu, tři noci jsem toho moc nenaspala – sešlo se mi moderování večerní akce s divadelním přestavením a natáčením ranních exteriérů a do toho jsem si dobrovolně naordinovala jedno moc příjemné večerní posezení s kolegy, které se pravda žádným pracovním nasazením nazvat nedá. Ale je to výjimka, opravdu jen souběh okolností. Ve skutečnosti mám od dvaadvacátého prosince v podstatě volno, které si užívám hlavně proto, že můžu být hodně s Toníčkem. Už půjde do školy, krátí se nám časy, kdy se nic nestane, když ráno chvilku zaspíme nebo dorazíme na kroužek pohybové přípravy o deset minut později, jako dneska ráno, protože jsme zůstali trčet v dopravní zácpě.

Televizní divačky vás ovšem vídají stále v nových dílech seriálu Cesty domů, vaší rodině se věnoval celý jeden díl cyklu Tajemství rodu a klidně bych mohla ve výčtu pokračovat. Znamená to, že jste si napracovala dopředu?

Jejda… Asi bych měla vysvětlit, čemu já říkám volno. Vlastně to totiž úplně volno v klasickém slova smyslu není, spíš by se ten můj současný stav dal nazvat „normální pracovní dny“. Samozřejmě mám pracovní závazky, které mi nedovolí třeba odjet někam pryč. Ale nasazení je potřeba přesně takové, jaké mám ráda – všeho tak akorát, dokonce mi zbývá čas i na sebe. Občas mám natáčení, do toho milované divadlo, sem tam moderování plesu nebo jiné akce, příležitostně nějaká pracovní schůzka z jiného soudku, rozhovor… Moc si to užívám, protože v téhle profesi pak znenadání přijdou úplně hektická období, kdy vám náhle spadne na hlavu těch úkolů prostě moc a musíte se s nimi nějak vypořádat, protože jsou to krásné úkoly s úžasnými kolegy, které vás zajímají a o které nechcete přijít.
Mám to docela v čerstvé paměti, u mě takové období trvalo loni půl roku. Čtyři měsíce jsem se ani nestihla doma protáhnout, natož abych si zašla někam zacvičit.

Manželství vašich rodičů trvá desítky let, vy sama jste měla svatbu v kostele. Co si myslíte o tomto druhu svazku teď, kdy se na začátku třetího tisíciletí moc lidí do sňatku nehrne a každé druhé manželství se rozpadá?

Možná vás zklamu, ale nic konkrétního k tomu říct nemůžu. Ani k té statistice, protože nevidím nikomu do hloubky duše, neznám okolnosti rozvodu – jsou přece u každé dvojice úplně jiné, ty „jejich“, poskládané z jiných ingrediencí. Nenahlédnu nikomu do svědomí, jak moc se snažil manželství udržet, co vybojoval a co vzdal, jaké okolnosti ho odvádějí nebo rovnou vyhánějí pryč… Můžu jen říct, že dlouhodobé vztahy mají svůj půvab a kouzlo. Problémy se mají překonávat, beztak ti dva poznají, jestli k sobě patří, až když společně přelezou nějaké ty kopce. A přesto si myslím, že má-li se pak stát, že ten vztah zajde na úbytě, tak je správné jít dál a otevřít další okna i dveře do života pro všechny, kterých se to týká. Jen tak udržíte možnost zůstat dobrými rodiči, i když jinak, než jste si kdysi přáli, a být i přáteli, než se vám život překlopí do trápení a nenávisti. To vždycky odnesou především děti. Vztahy mezi muži a ženami jsou skoro nevyčerpatelné téma, já sama hodně otázek i odpovědí našla v divadelním představení Frankie a Johnny, které hraju s Alešem Hámou v Divadle v Rytířské. To je hra opravdu ze života.

Manžel herečky Zuzany Dřízhalové, Hynek Dřízhal, řekl v jednom rozhovoru nádhernou větu: „Každá žena si zaslouží, aby si ji chlap vzal.“ Podepíšeme to tady spolu? Říkám ANO.

Určitě s tím souhlasím v tom smyslu, že je krásné, když jí dá najevo, že by to udělal a vzal si ji. Že by o ni tolik stál, navzdory tomu, jak příroda muže naprogramovala. Když dá muž ženě pocítit, že je víc než ostatní ženy kolem něj, že ji chce pro sebe, je to úžasný moment, ať už se nakonec opravdu vezmou, nebo třeba ne. Přes veškerá ramena a sílu, které muži dávají na odiv – což je v pořádku, to k nim patří, si myslím, že jsou ve skutečnosti citliví a touží mít svoji ženu, domov a zázemí.

A po čem toužíme my?

Přece pořád po tom samém. Mít se o koho opřít, obejmout, pohladit. To se nemění, a můžeme být v práci úspěšné, jak chceme. Potřebujeme skálu, mít se ke komu schoulit. Navzdory tomu, co všechno dokážeme zastat a zvládnout.

No právě. Nezarumplovaly jsme náhodou my ženy s tou samostatností moc zhurta? Z doby, kdy jsme byly hodně ve vleku, jsme přeskočily do doby, kdy jsme možná schopné až příliš. Žijeme druhý extrém než naše babičky.

Já nám tu třeskutou samostatnost, myslím nám ženám, moc nevěřím. Věřím na rovnováhu a taky tomu, že ženy a muži k sobě patří. Pořád je ovšem lepší mít vedle sebe strom než batoh.

Prosím vysvětlení.

To si jen půjčuji trefný a vtipný citát kolegyně Chantal Poulain, která tvrdí: „Jsou jen dva druhy mužů – batoh a strom. Batoh nechci, hledám strom.“ Totiž…

I když je batoh úplně prázdný, nakonec se pronese. Takový strom se může zakymácet, nemusí být neustále bujně zelený, pořád je to však strom. Pevný, s kořeny. A dá se o něj opřít. Řekněte, která bychom tohle nechtěla?

Nevím, jak vám, Terezko, ale mně tyhle věci pořádně docvakly až hodně blízko ke čtyřicítce.

Vždyť mně taky. Pod šestatřicet bych nešla ani o jediný rok. Jak jsem tak přelezla svých pár kopců i údolí, naučila jsem se tou cestou znát sama sebe. A že je to osvobozující, takhle se znát! Bez nějakých těch šrámů a karambolů by to nebylo možné, člověk by nevěděl, co může životu dát, co po něm naopak chtít, hledat a co si také opravdu vzít.

Dávno vím, že bez trápení by to nebylo ono. Moje maminka vždycky moudře říkala, že mi přeje jen to nejlepší na světě, dohromady s tím, abych malinko trpěla. Právě tak akorát, abych neměla srdce napadrť, ale aby mě to trápení vždycky posunulo o kousínek dál, blíž ke štěstí, anebo ze mě udělalo lepšího člověka. Trpět se musí. Ale malinko. 

Co prvního vyškrtne Tereza ze seznamu povinností, když má práce nad hlavu? Proč se nestydí za to, že má pomocnici do domácnosti? Jak vzpomíná na dětství? Přečtěte si v nové Vlastě 13/2013.

Právě vychází nová Vlasta - nejoblíbenější týdeník pro ženy

V novém čísle najdete:

  • Rozhovor: Tereza Kostková
  • 24 tipů, jak vzpružit tělo a mysl
  • Trend: Mikádo krok za krokem
  • Milujeme barevné holiny
  • + EXTRA PŘÍLOHA VELIKONOCE

 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Nový talent jako grázlík z Gymplu

Jestli si říkáte, odkud je vám povědomý představitel protekčního spratka Ježdíka v seriálu Gympl, tak ze soutěže X-Factor. Nebo z Vyprávěj. Jmenuje…

Akční letáky