Tereza Hlůšková strávila za mřížemi věznice Kot Lakhpat téměř čtyři roky a čas ve špinavé kobce jí utíkal velice pomalu. Rodačku z Uherského Hradiště celou dobu držely nad vodou myšlenky na svobodu. Věnovala se čtení knih a učila se cizí řeč.
Velikou oporou se stala pro Terezu paradoxně úplně cizí žena z ambasády. "Tohle je ona. Pro mě žena s velkým Ž. Dana, která pracuje pro Embassy of the Czech republic in Islámábád, mi pomohla jak nejvíce mohla. Nejen, že se o mě postarala po příjezdu z vězení, ale starala se i nadále, celých pět měsíců, co jsem strávila v Pákistánu mimo věznici. Byla mi oporou, brala mě na výlety a ukazovala mi místa, které jsem nepoznala. Stala se mi kamarádkou, tou nejlepší. Zároveň mi byla maminkou, která mi poradila a povzbudila jít dál a nevzdávat se. A za to vše ti, Danuško, moc děkuji. Není to klišé, ale opravdu nevím, co bych si bez tebe počala, sama v Pákistánu. Máš velké místo u mě v srdíčku a doufám, že už tam i zůstaneš," sdílela Hlůšková společnou fotku s delegátkou, která se stala její nejlepší kamarádkou.
Roztrhané sedačky, křik a smrad
"O mě tady vůbec nejde. Jde o tu krabici, ve které jedu. Tohle je, prosím, vězeňský autobus, kterým nás převáželi z věznice k soudu. Rozbitá okna, roztrhané sedačky, křik, smrad. Jednou na mě nevyšlo místo na sezení, a tak jsem si musela sednout úplně dozadu, do náhradní pneumatiky, která tam jen tak ležela. Ale pro mě to bylo stejně něco. Mohla jsem se dívat z okna, zapálit si, někdy mi policistky půjčily telefon a volala jsem domů. Nejvíc jsem se vždy těšila na zatáčku, ve které se nám všem zvednul žaludek a já si připadala jako na kolotočích. Jo, ten adrenalin byl mazec. A to se bavím jen o autobusu. Nemluvím o čekání na soud, o prohledávání při zpáteční cestě do vězení," napsala Tereza Hlůšková jednu ze svých vzpomínek na cestování k soudu.
Podle bývalé pašeračky jsou lidé v Pákistánu často bez základního vzdělání, negramotní a dokonce neví ani kolik jim je let.
"To je Pákistán. Lidé neví, kolik je jim let, kdy se jim narodily děti, neumí psát a číst, neumí počítat. Tak se nemůžeme divit, že jezdí, v čem jezdí. A že se chovají, jak se chovají. Já jsem si po pár měsících zvykla, to se jinak nedá. Radši jsem je brala s rezervou, než se stále vztekat a brečet. Tím stejně člověk nic nevyřeší. A znáte to. Zavřít do basy můžou, pustit musí," uzavřela Tereza, která se k hrůzným zážitkům vrací už pouze jako z životní zkušenosti a hledí vstříc novým začátkům.
Pracovnice amabasády se stala nejlepší kamarádkou Terezy Hlůškové
