Diskutujte: V jaké roli máte Taťjanu nejraději?
Kdysi jsme s Miroslavem Macháčkem dělali hru Jako bychom se ani neznali. Byla tam situace, kdy jsem se měla rozbrečet, jenže jsem byla moc mladá a neměla žádné zkušenosti. Pak jsem před premiérou četla nějakou Hrabalovu povídku, šílený doják, ronila slzy a říkala si – kéž by to takhle samozřejmě šlo i na jevišti! Dnes se mi slzy přihodí snadněji, ale pořád je pro mě jednodušší se rozesmát než rozplakat.
Kdy jste naposled plakala v civilu?
Dojímají mě krásné a ušlechtilé věci. Víte, co třeba miluju? Bude to znít komicky a moc vznešené to taky není, ale miluju, když hraje Barcelona El Clasico nebo třeba finále Ligy mistrů. To jsem vždycky naměkko.
Vy rozumíte fotbalu?
Několikrat se mi podařilo odhadnout, kdy byl ofsajd, ale sudí bych opravdu být nemohla. Mě baví, když vidím tu sdílenou radost. Musím si odmyslet, co všechno za tím je – nesmyslné ceny za hráče, celý ten obchodní cirkus kolem. Ale když pozorujete, s jakým nasazením hrajou, jak celý tým společně maká, to je přece nádhera... Ještě nikdy jsem na „velkém“ fotbale nebyla, ale věřím, že atmosféra tam musí být úžasná. Můj muž fotbal bere s rezervou, tatínek ho miloval. Asi v deseti mě vzal na Strahov, kde jsme hráli proti Maďarům, a já tak strašně fandila, že jsem přišla o hlas.
Zakopete si někdy taky?
To ne – strašně nerada běhám. Nebyla jsem nikdy sportovní typ. Měla jsem spoustu jiných zájmů, hodně četla – spíš takový malý brejlatý šprt s nosem zabořeným v knihách.
Ve Viole máte večer poezie věnovaný Jaroslavu Seifertovi. Ten nedokončil školu, protože studoval zásadně po hospodách, kde skládal básně za pivo...
Moje univerzity života se v hospodách nekonaly. Není mi tam dobře. Cinkot půllitrů, pořvávání přiopilých hostů, pach záchodků, kouř... Takhle nějaká stylová vinárna, útulná kavárna nebo restaurace, kde dobře vaří, to naopak vítám, ale hospody v pravém slova smyslu nevyhledávám.
Opila jste se někdy?
To bych spočítala na prstech jedné ruky. A když už se to stalo, styděla jsem se za sebe a napadalo mě: Máš tohle zapotřebí? Naštěstí mi k poučení stačí málo. Nemusím znova a znova zjišťovat, že dělám blbost.
Jste takhle vzorná ve všem?
Nejsem vzorná. Jsem obyčejná. A mediální zájem mě uvádí do rozpaků. Jsem ochotná bavit se o své práci – ta mě naplňuje a věřím, že snad může lidi zajímat. Ale ještě radši jsem, když namísto rozhovorů lidi přijdou do divadla, protože to o mně řekne nejvíc.
Jak se cítíte, když vás někdo chválí?
Začnu být nedůvěřivá.
Víte o tom, že jste se teď začervenala?
No jo, to jsem cela já.
Tak se pochvalte – co je na vás fajn?
Vy mi dáváte... Myslím, že jsem spolehlivá a zodpovědná. Holka do party. Kamarádka. Ale určitě ne idol. Měli jsme v divadle nádhernou maskérku. Chovala se úplně nenápadně, měla v pohybech zvláštní vláčnost, taky se červenala, vyzařoval z ní klid a měkkost, její chovaní pro mě bylo úplnou študýrkou. Ta když vešla, nekoketovala, nevysílala pohledy, prostě jen byla. A chlapi z ní byli naprosto auf.
V divadle se místo kamarádství spíš „šatničkuje“, nebo ne?
V Národním jsem nikdy nic podobného nezažila. Nebo jsem to neřešila. Vždycky jsem byla posedlá prací, nejdůležitější pro mě byla zkouška a představení a pak domů. Nejsem trhač part, ale ani flámový tahoun. Napřed byly děti malé, teď už zas tolik nevydržím. Kdysi dávno, ještě za režisérů Macháčka nebo Pleskota, jsme se skoro po každém představení scházeli – všichni měli touhu „dojet“, zůstat v tom vytržení, společně jakoby vydechnout. Dneska už tohle neexistuje. Doba se strašně zrychlila – než se po představení odlíčím, všichni jsou pryč.
Co děláte, když dorazíte domů?
Maminka mě vychovala v tom, že nejdřív je práce a potom zábava. Ale zjistila jsem, že se k zábavě stejně nedostanu: mám pocit, že potěšení mám vybráno už díky práci. V noci doháním, co během dne nestíhám, peru, vařím, vyřizuju maily, očima přelítnu titulky zpráv (jsem informační narkoman!!!) a při tom prosím manžela, ať si u televize nasadí sluchátka, protože po celodenním šrumci toužím po tichu. Když opravdu zbude čas, třeba
o prázdninách, plácnu sebou na rozpálenou terasu, nasávám do sebe to horko a jen tak zírám na nebe, jak lítají vlaštovky a jak za sebou nechávají letadla bílou čaru, a je mi blaze.
Máte dvě dospělé dcery...
Kačenka je vdaná a už si s manželem chystají svoje bydlení, mladší Kristínka si s kamarádkou pronajala byt. Je to nezvyk, že už jsou dospělé a samostatné. Nějak to rychle uteklo. Hlavně si přeju, aby byly šťastné. Zatím jsme ještě většinou všichni pohromadě, máme dokonce nového člena rodiny – nalezence z útulku jmenem Kuky, křížence ridgebacka se staffordem. Je mu rok a půl a už má osmatřicet kilo. Typický samec, pán tvorstva. Vidět, jakým způsobem spí, počůrala byste se smíchy. Chelsea, náš předchozí pes, ležívala stočená do klubíčka, nožky cudně u sebe... Ale Kuky?! Válí se po pohovce na zádech a dává na odiv svou mimořádnou vybavenost. Pes požitkář.
Ani se neptám, kdo je doma pánem...
To je jasné už při příchodu. Na všech možných místech ožužlané hračky, sem tam nějaká jím zničená bota... Jeho krátké nazrzlé chloupky naštěstí nejsou na plovoucí podlaze moc vidět, ale jsou tam – a nejen na podlaze. Nedávno mě bolel palec u nohy, zanítil se mi v něm Kukínkův chloupek.
Táňa Medvecká v kostce
|
Chantal Poullain: Vytáhnu kotvu a odplouvám…