Dcera myslivce Tanja Kovalská (*1963) se vzhledem ke své lásce ke všemu živému rozhodla vystudovat střední zemědělskou školu a začala pracovat jako zootechnička. Ale necitlivé zacházení se zvířaty v chovech jí nevyhovovalo, a proto z oboru odešla. Věnovala se sokolnictví, po sňatku přesídlila do manželova rodného Německa, kde spolu na začátku 90. let založili sokolnické centrum ve Wildparku Lüneburger Heide v německém spolkovém státě Dolní Sasko. Tento park se specializuje na chov zvířat mírného podnebného pásma, mezi jeho obyvatele patří mimo jiné vlci, medvědi, rysi, losi nebo sobi. A právě na vlky se Tanja postupem času specializovala. S vlky se dokázala natolik sblížit, že je dnes prakticky součástí jejich smečky. Kromě rodiny vlčí má však i tu lidskou, kterou tvoří její manžel Lothar a dcera Katy.

Jak začal její příběh s vlky?

Tragickou příhodou s dobrým koncem. Ve výběhu ve Wildparku byla nalezena mrtvá polární vlčice, její dvě mrtvá mláďata a jedno mládě, samička, na pokraji smrti. Ukázalo se, že vlčice v sobě nosila ještě poslední, nenarozené mrtvé mládě, které se již začalo v jejím těle rozkládat. Došlo k otravě organismu a otrávené mléko zabilo i narozená mláďata, jen jedno ještě z posledních sil bojovalo o život. Tanja se rozhodla umírající mládě zachránit a za pomoci své drsnosrsté ohařky, která vlče odkojila, se jí to podařilo.

Vlčice Flocke, což znamená Sněhová vločka, se stala součástí její rodiny. Nebylo to samozřejmě jednoduché a vlčímu dovádění padlo za oběť i mnoho z vybavení Tanjina domu, stejně tak byly dobrodružstvím i procházky. Tanja se s Flocke tak sžila, že s ní jednala jako skutečná vlčice. Když ji Flocke kousla, Tanja jí to oplatila, když na ni zavrčela, Tanja zavrčela taky. Život Flocke nakonec ukončil až vážný úraz. Tanja ovšem jejich soužití zpracovala i literárně, knížka Naše vlčice Flocke vyšla i v češtině.

Těhotnou ženu vlci nenapadnou

Zájem o vlky však už v Tanje neuhasl. Jejich psychice rozumí takřka dokonale a považuje je za nesmírně inteligentní a bystré tvory. Její zkušenosti, podpořené neustálou blízkostí s těmito zvířaty, občas přináší laikům překvapivá poznání. Zatímco fakt, že skutečná vazba mezi člověkem a vlkem může vzniknout, jen když je vlče lidmi vychováváno odmalička, asi příliš nepřekvapí, o poznání překvapivější je informace, že se nemají společně chovat vlčí sourozenci. V dospělosti si totiž konkurují, což může v extrémních případech vést až k vážnému zranění, nebo dokonce úhynu zvířat. Stejně tak Tanja tvrdí, že krotký vlk v sobě skrývá mnohem větší potenciál agresivity, a tím i nebezpečí pro člověka než vlk divoký, který si drží odstup. Zato ten krotký, který již přirozenou plachost ztratil, může na člověku testovat jeho slabosti a výdrž. Vlci jsou prý i citliví, údajně vycítí například těhotenství u ženy, takovou ženu pak nenapadnou.

Tanja se v současnosti věnuje i přednáškové činnosti, stala se protagonistkou několika dokumentů o vlčím životě. Ale ačkoliv vlky miluje a je jim blízká jako málokdo, stále je považuje za šelmy a má z nich respekt, který doporučuje i všem ostatním.