Tančící fenomén Daria Klimentová

Primabalerína Anglického národního baletu Daria Klimentová (36) fotí své kolegy, prchá před japonskými fanoušky a přetahuje se s dcerou o piškoty.

Dostat se v baletu až na světovou špici je taková dřina, že těm, kterým se to podaří, obvykle na nic jiného v životě nezbyde místo. Daria Klimentová je v tomto směru výjimkou. Kromě toho, že je primabalerínou londýnského Anglického národního baletu, také profesionálně fotí a stará se o dceru Sabinu. „Myslím že teď, když mám rodinu, se ze mě stala i lepší tanečnice, protože si víc věřím jako člověk,“ říká. „Můj život je teď vyváženější. Už by mě nebavilo dělat pořád jen balet, balet, balet. Musím mít i něco jiného. Líbí se mi přijít domů a bavit se o něčem jiném než o Labutím jezeře.“

Nuda u tyče

Původně to na baletní kariéru vůbec nevypadalo. V pěti letech začala chodit na gymnastiku a v rámci tréninku dělala balet jednu hodinu týdně. Bystrozraká učitelka u ní už tehdy postřehla neobyčejný talent a navrhla jejím rodičům, jestli by ji nechtěli namísto gymnastiky přihlásit na klasický tanec. „Do té doby jsem nikdy žádný balet ani neviděla – a rovnou jsem začala chodit do baletní školy!“ vzpomíná. První dva roky baletního výcviku ji ovšem moc nenadchly: „Předtím jsem byla gymnastka, dělala jsem skoky a přemety, a tak mě hrozně nudilo jen stát u tyče a šoupat nohou dopředu, do strany, dozadu. Ale ve chvíli, kdy jsme začali doopravdy tančit, jsem tomu dokonale propadla.“

Ve čtrnácti ji na konzervatoři přeřadili do zvláštního kurzu pro budoucí sólistky a primabaleríny. Navzdory zvěstem o nepřejícné a kompetitivní atmosféře, která panuje v zákulisí baletních souborů ji prý spolužačky ze třídy jednomyslně podporovaly: „Pokaždé, když jsem se vrátila z nějaké soutěže, rozvěsily v šatně balónky s transparentem ,Vítej doma!´. Bylo to fakt milé.“

Fanatici a fanatičky

Po tříletém angažmá v pražském Národním divadle, v jihoafrickém Kapském Městě a ve Skotském baletu dostala nabídku do Anglického národního baletu, kde se jako primabalerína dostala na vrchol své dosavadní kariéry. A to včetně všech bizarních i negativních stránek, které to přináší. Tak jako každá baletní sólistka, i ona má několik až nepříjemně fanatických obdivovatelů. „Jeden hodně bohatý Japonec jezdil na moje vystoupení po celém světě,“ usmívá se. „Přišel na představení, dokonce i když jsme hráli v Austrálii, čekal u východu z jeviště a požádal o autogram. Musí těch mých podpisů mít už plný památníček!“

Prozatím nejstinnějším okamžikem její baletní dráhy se však stalo zranění nohy, které ji téměř na rok vyřadilo z divadelního „provozu“. „Někdy jsem tak trochu fanatička. Připravovala jsem se na galapředstavení a byla jsem dost unavená, ale myslela jsem, že nemůžu vynechat jediný trénink. Jednoho dne mě něco píchlo v noze, ale nevšímala jsem si toho a trénovala dál. Udělal se z toho veliký váček, ale já jsem s tím chodila ještě další rok. Nakonec jsem s tím musela jít na operaci. Byla jsem pitomá baletka. Kdybych vynechala jedno galapředstavení a dala si pár týdnů pohov, byla bych v pohodě. Ale takhle jsem ztratila celou sezónu a vůbec nebylo jisté, jestli ještě někdy budu tančit.“

Zachytit správnou fázi

Během účinkování v Anglickém národním baletu potkala producenta Iana Comera, svého nynějšího manžela a otce malé Sabiny. A jestli děvčátko zdědilo její baletní talent? „Co já vím?“ krčí rameny. „Zatím si jenom navléká moje legíny, v růžových punčocháčích trénuje úklony a arabesky, dělá scény v obchodě s tanečními potřebami, že chce další růžovou sukýnku, půjčuje si moje piškoty a umělé řasy, poslouchá Labutí jezero na cédéčku a poskakuje kolem, ale nic z toho neznamená, že z ní bude baletka. Koneckonců, já jsem v jejím věku lezla s klukama po stromech!“

Kromě divadelního jeviště a rodiny se realizuje také s fotoaparátem v ruce. Využívá toho, že zná tanec zevnitř, a dokáže baletky zachytit přesně v tom správném okamžiku, vystihnout jejich duševní rozpoložení. „Fotograf netanečník nedokáže při nejlepší snaze zachytit tu správnou fázi pohybu, výrazu a gesta, jak ji choreograf předepsal a tanečník předvedl,“ vysvětluje. A její snímky rozhodně nekončí v domácím albu: fotí pro svůj domovský londýnský soubor, pro baletní časopisy, různé specializované publikace a dělá i komerční snímky baletních potřeb pro katalogy. Nevyhýbá se ale ani fotkám aktů: „Pro mě jsou to pózy těla, které bezprostředně navazují na tanec,“ říká.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek